22.5.2007

Rozhovor s Nikolou Márovou, první sólistkou ND
foto: Karel Kouba

Nikola Márová je od roku 2006 první sólistkou Národního divadla v Praze. Pro svou eleganci a bravurní techniku spolu s přesvědčivým hereckým projevem je ideální představitelkou pro roli Odetty/Odilie v Labutím jezeře, Giselle, Raymondy, Popelky  ve stejnojmenných baletech a dalších hlavních rolích ve  známých klasických baletech.
Ve Státní opeře Praha tančila koncem března premiéru nově nastudovaného Labutího jezera. Svým ztvárněním Odetty/Odilie zcela okouzlila publikum.
Se stejnou jistotou a přirozeností tančí také role moderního repertoáru. Pozornost na sebe upoutala jako Jakin v baletu Ibbur a také v baletu Mozart?Mozart!. Za rok 2002 získala cenu Philip Morris Ballet Flower Award pro nejlepšího baletního umělce v ČR.

 

S baletem jste začala již v šesti letech v přípravce ND. Je těžké se v tak útlém věku přizpůsobit velké zátěži jako je baletní průprava?
Od malinka jsem u rodičů vyrůstala na zahradě, byla jsem spíš jako kluk, lezla jsem po stromech a dělala hvězdy. Byla jsem velice živé dítě, takže jsem si v baletní přípravce spíše vybíjela energii.

Kdo vás k baletu přivedl?
Pořád jsem doma poskakovala, tančila, chodila po špičkách, proto maminku napadlo, že by mne dala na balet. Po konkurzu mne vzali do přípravky, a tak to začalo. 

Studovala jste pražskou konzervatoř, kde učí řada známých pedagogů, dřívějších tanečníků.  Který z pedagogů vám byl blízký a kdo vás nejvíce naučil?
Rozhodně to byla Hana Vláčilová, bývalá primabalerína Národního divadla. Měli jsme ji na scénickou praxi, učila nás variace z baletu. Vše, co umím, mám od ní. Také Pavel Ždichynec mě toho hodně naučil. Měli jsme ho na partneřinu, to znamená piruety, zvedačky a vše, co se dělá s partnerem. Klasiku nás poslední dva roky učila vynikající profesorka Zdena Nemcová. 

Hostovala jste na profesionální scéně již během konzervatoře?
Vypomáhala jsem s holkama ve sborech, třeba v Giselle v druhém jednání a pak nějaké malé roličky, spíš chodící než tančící. 

Co máte na baletu nejraději?
Asi výsledek, protože než se ho však člověk dopracuje, je to velká dřina i bolest a třeba také vztek, pokud není dobrý den a na zkoušce se mi nedaří. Když je pak výsledek dobrý a slyším ovace diváků, tak to je ten nejhezčí pocit. 

Co tanec na špičkách, baví vás?
Mám ho ráda, ale taky z něho nejvíce bolí nohy, ale to patří ke klasice a já mám ráda především klasické dějové balety. 

Který balet je nejnáročnější z hlediska tance na špičkách?
Nejvíce mě bolí nohy a brní prsty z baletu Raymonda. Během prvního jednání jsem na špičkách stále. Technicky obtížnější je ale Odetta/Odilie v Labutím jezeře. Tyhle dva balety jsou asi nejnáročnější na špičky a na techniku. 

Máte nějakou oblíbenou nebo vysněnou roli, kterou byste chtěla tančit?
Na škole to byla samozřejmě Odetta, což se mi splnilo. Pak jsem si přála tančitŠípkovou Růženku, ale  teď mi  ani nevadí, že ji netančím. Moje vysněná role je Julie. Když byl casting na Julii, byla jsem zrovna na operaci slepého střeva, a tak mne tato role minula, což mne docela mrzí. Třeba se někdy dočkám. 

Tančíte dobře i v moderních baletech. Které role tančíte a jaký je to pro Vás rozdíl oproti klasice?
Na repertoáru máme balet Mozart?Mozart!, který je složený z Petite Mort od Jiřího Kyliána a z Requiem v choreografii Petra Zusky. V Petite Mort tančím na boso a bez špiček a v Requiem na špičkách. Účinkuji ještě v baletech Ibbur a Rodinné album. Pokud bych porovnala modernu s klasikou, tak v klasice musí být tělo a pohyb úplně pod kontrolou. Při moderně se musí člověk uvolnit, být plastický, je to úplně jiný druh pohybu. Nejde říci, co je jednodušší a těžší. Těžší jsou přece jen klasické balety na špičkách. Když se ale učíme něco moderního, mám namožené všechny svaly, ráno mě bolí celé tělo, nemohu se probudit a vylézt z postele. 

Na které scéně v zahraničí byste si ráda zatančila a v jaké roli?
Vysněné divadlo je Pařížská opera, ve  které bych si chtěla někdy zatancovat. Byla jsem v hledišti jako divák, ale na jevišti ne. 

Nyní tančíte také ve Stání opeře hlavní roli v Labutím jezeře. Jaká byla premiéra?
Premiéra byla náročnější, protože dva dny před premiérou jsem byla nemocná, měla jsem teplotu a s tím se špatně tancuje. Nakonec to dobře dopadlo a  byl to veliký úspěch. 

Jak jste tedy trénovala před premiérou?
Do půl šesté jsem měla pracovní dobu v Národním divadle a pak jsme letěli s Michalem Štípou do Státní opery, kde jsme měli od šesti zkoušku a ta byla třeba až do deseti večer. Když to takhle trvalo dva týdny, už jsme byli na pokraji sil.  

Měla jste před představením trému?
Měla, to mám před každým Labutím jezerem, ale protože s Michalem tančím Labutí jezero docela dlouho v Národním divadle, nebyla tak velká. Kdyby to byla moje první premiéra, bylo by to asi něco jiného. 

V čem se liší nastudování Labutího jezera ve Státní opeře oproti Národnímu divadlu v Praze?
V ND je Labutí jezero uváděno v choreografii Růženy Mazalové a Vlastimila Harapese. V SOP vytvořili choreografii Pavel Ďumbala, šéf baletu, a Hana Vláčilová. První a třetí jednání zpracované Pavlem Ďumbalou je úplně rozdílné oproti verzi ND. Ve třetím jednání zůstalo stejné jen pas de deux Odilie a prince. Ve druhém a čtvrtém jednání dělala choreografii Hana Vláčilová podle staré ruské verze. Oproti Národnímu jsou i tam jiné formace sboru, ale jinak je druhé a čtvrté jednání podobné. Má to jiný konec – šťastný, a to mám ráda. 

Jak vám líbí scéna Labutího jezera v SOP?
Scéna je pohádkově krásná. Mně se líbí. V Národním divadle je scéna holá, je tam menší jeviště a podlaha je černá. Ve Státní opeře je oproti tomu světle šedivá, která odráží světlo a svítí do očí. Člověk má pocit, že se motá a ztrácí. Také nasvícení jeviště je rozdílné. Trvalo mi, než jsem si na tak výrazné nasvícení zvykla. 

Jak se Vám spolupracovalo s choreografy ve Státní opeře?
My jsme s Michalem dělali vlastně svoji nastudovanou verzi. Museli jsme naučit první a čtvrté jednání. Přišli jsme skoro k hotovému, když bylo celé představení už sestavené. Naučili jsme se změny a ztančili se s ostatními členy baletního souboru. S choreografy se mi spolupracovalo dobře,  s paní  Vláčilovou jsem byla zvyklá pracovat  už ze školy. 

Co všechno se může stát tanečnici při představení?
Nejhorší noční můrou tanečnice je okno. Také se tanečnici může stát, že si roztrhne kostým, což se mi stalo. Ve Zkrocení zlé ženy jsme dělali se třemi kluky takové skluzy, jeden mi přišlápl sukni, a jak jsem se sklouzla, část se mi utrhla, tak jsem nenápadně odskákala do zákulisí. Tam už čekaly kostymérky, ustřihly mi kus natržené sukně a zase jsem rychle vyběhla na jeviště. Když tančím Labutí jezero, nechávám se do kostýmu zašít, protože když mne partner točí, může zavadit o háčky, pak by se mi kostým mohl rozepnout, a to by byl konec, protože by mi mohl spadnout.   

Co dělá tanečník, když má okno?
Tanečníci říkají: „Když nevíš, tak se toč.“ Pokud se nepovede zvedačka, tak začnu točit piruety. Jednou se také baletka vážně zranila při Labutím, museli ji odtáhnout z jeviště, vlítl tam princ a začal něco tančit, aby situaci zachránil.
Horší je, když okno nastane při sborovém tanci. Mně se to jednou stalo v  Šípkové Růžence. Tři baletky jsme dělaly kameny a měly jsme tam takový rychlý tanec, zamotaly se mi nohy a měla jsem najednou okno. Dívala jsem se na kolegyně a za dvě vteřiny jsem se chytla, ale i tak to bylo nepříjemné. 

Máte nějaké své stálé ctitele? Daria Klimentová má prý ctitele, od kterých dostala i brilianty. Také jste už nějaké dostala nebo jiný šperk?
Máme stálé divadelní obdivovatele a ti nám posílají do zkušebny dopisy, třeba nás žádají o autogramy. Chodíme na besedy Klubu přátel baletu, jehož členy jsou baletní nadšenci. Každoročně vyhlašují anketu o nejoblíbenějšího tanečníka, tanečnici. Už jsem ji dvakrát za sebou vyhrála.
Mám také jednoho stálého obdivovatele, Američana, který hodně cestuje. Ptá se mě mailem, kdy tančím a pak se přijede podívat třeba na Labutí jezero. Ten mi brilianty nevozí, ale protože ví, že mám psa, vozí mi pro něj výživné kostičky a mně z cest zajímavé upomínky. Potěší to. 

Máte vysokou postavu, která na jevišti působí velmi vznešeně a elegantně. „Nebojí“ se vás tanečníci  kvůli vaší výšce?
Já řadu věcí kvůli výšce nemohu tančit. Na baletku je 170 cm dost. Michal Štípa se toho poprvé lekl, že ještě s tak vysokou tanečnicí netančil, ale zvykl si a vyhovuje mu to. Nemusí se na zvedačky tolik sklánět. S Michalem se mi tančí moc dobře, protože je vysoký. 

Máte nějaký volný čas při vašem velkém pracovním vytížení a jak ho trávíte?
Volný čas nemám skoro žádný. Máme šest pracovních dnů a jeden den volno, buď neděli, anebo pokud je v neděli představení, tak v pondělí. Když je oba tyto dny představení, nemám volno vůbec. Občas pro nás neplatí ani státní svátky. O svém volnu nedělám nic fyzicky náročného, protože bych pak tu námahu celý týden nezvládla, odpočívám. Jdeme třeba s přítelem do kina, nebo jedu za svými rodiči a na zahradě si hraji se svým pejskem. 

Dostanete se někdy do divadla také jako divák?
Docela často. Když nedělám představení, ráda se chodím dívat na vystoupení, kde tančí můj přítel Saša Katsapov. Chodíme rádi spolu do divadla jak na balet, tak na činohru.   

Jaká máte ráda divadla?
Já jsem na tu klasiku. Národní, Stavovské, pak mám ráda Vinohradské a Státní operu. 

Podporují vás rodiče ve vaší kariéře?
Samozřejmě mi fandí. Když ale si stěžuji, že mě něco bolí, jaká je to dřina, říkají mi, že si mám odpočinout a že jsem hubená. Vidí i tu odvrácenou stránku baletu. Na druhou stranu je můj úspěch těší. 

Hostujete také v zahraničí. Kde se vám líbilo?
Hostovala jsem v Národním divadle v Bratislavě. Teď jsem měla nabídku do Zürichu ve Švýcarsku, což pro mne hodně znamenalo. Zrovna jsme ale v ten den měli v Národním představení, a tak jsem nemohla jet.
S Národním divadlem jsme byli v listopadu na Maltě. Tančila jsem pas de trois z Korzára s Michalem Štípou a Sašou Katsapovem a pak takový moderní kousek Imprint duet. Byl to  složený večer, něco jako Gala. Pak jsem byla v Itálii a krásný zájezd byl do Izraele. Ještě dříve, když byl šéfem baletu Vlastimil Harapes, jsme byli v Egyptě. Jezdili jsme na výlety, a protože nás tam Harapes prezentoval jako veliké hvězdy, chodili jsme všude zadarmo i do pyramid. Byla to nádhera, měli jsme hodně volného času, bylo to téměř jako dovolená.
Byli jsme také v Kanadě, v Paříži, v Německu a na příští rok je plánováno Finsko. 

Divadelní prázdniny se blíží. Jak je budete trávit?
Na divadelní prázdniny se strašně těším, už odpočítávám minuty. Hned na začátku odjíždíme s přítelem na 15 dní na Rhodos k moři, kde se budeme regenerovat. Pak pojedu na pár dní s rodiči a se svým pejskem, francouzským buldočkem Oliverem, do Krkonoš. S přítelem se možná podívám na pár dní do Petrohradu, už mne tam láká dlouho. 
O prázdninách netrénuji, ale už kolem 10. srpna začínám posilovat a shazovat nabraná kila. 

Co vás čeká v blízké budoucnosti?
Teď jsme zkoušeli intenzivně nový balet  podle námětu a v choreografii Petra Zusky Sólo pro tři. První premiéra je 19. a druhá 20. května. V Sólu pro tři sólové role nejsou, je tam jenom On a Ona. Jinak tam tančí celý soubor.
Hned po premiérách Sóla pro tři se budeme připravovat na nové představení Česká baletní symfonie.

Lenka Trubačová                                                                 květen 2007

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: