20.6.2007

Street step …někde mezi undergroundem a komercí, aneb nejlepší je jít si vlastní cestou

Jestliže jste o nich ještě neslyšeli, tak o nich určitě brzy uslyšíte! Jsou čtyři (jmenovitě Pavel Strouhal, Jan Bursa, Václav Muška a Carli Jefferson), říkají si Project Wings, dělají tzv. streetstep a jsou na dobré cestě zapsat se (nejen) do české stepařské historie.
Víc o tom jak, co a proč vlastně dělají a jaké jsou jich nejbližší plány, nám řekl jeden z členů skupiny Pavel Strouhal.

Váš styl stepování je prezentován jako „street step“. V čem je jiný v porovnání s „klasickým“ stepem?
V podstatě to není nic jiného, jen je navlečený v jiném kabátě, základ je úplně stejný. Člověk musí umět stepovat klasickým způsobem. Pak je to otázka nějakého stylu a hlavně muziky, se kterou se pracuje. Výraz street step nás víceméně donutili používat lidi, kteří dělají promo nebo PR. Je to výraz, který vznikl z nutnosti. V Americe se tomuto stylu říká rhythm step, tedy rytmický step, protože se v něm klade důraz na rytmiku.  

Jaké jsou zdroje inspirace pro street neboli rhythm step? Celková atmosféra představení v mnohém připomíná hip-hop a jiné pouliční styly. Hlásíte s k nim v jistých směrech jako je třeba způsob oblékaní nebo aranžmá scény?
My jsme se opravdu nikde neinspirovali, tak to prostě cítíme. Nijak jsme to ani nehledali. Muziku nám dělal Martin Šebestík, jehož styl se nám líbí, tak jsme se dohodli na spolupráci. Kostýmy nám dělala Marie Marková, která si ale předtím zjišťovala, co kdo nosí, co má kdo rád. Nehledali jsme žádnou image, s jakou budeme vystupovat. Každý jsme tu sám za sebe.

Jaké jsou současné stepařské trendy ve světě?
Je to hodně freestylové. Hledají se způsoby, jak zaujmout diváka, míchá se muzika i taneční styly, to znamená, že málokdo obstojí s tím, že umí dělat „dupák“, když neumí tancovat. My v tomhle máme tu výhodu, že jsme bývalí tanečníci, takže step byl pro nás svého času druhořadý. Díky tomu, že jsme tanečníci, umíme na jevišti lépe vystupovat. Nedokážu si představit, že bychom neměli taneční průpravu a uměli jenom „klapat“. Pak by se divák neměl moc na co koukat.

Jak to v Čechách vypadá se vzděláváním ve stepu? Neptám se jen na lidi, kteří se stepu věnují profesionálně, ale třeba i ti, kteří by se mu chtěli začít věnovat. Vyrůstá vůbec v současnosti potenciální budoucí generace českých stepařů?
Je to dost špatné. Tady se lidi můžou učit stepovat jen do určité úrovně a ta není moc vysoká a pak nemají kam dál jít. Když sem jednou za čtvrt roku přijde někdo, kdo to opravdu umí, třeba z Ameriky, měli by na jeho lekce jít nejen žáci, ale i vedoucí stepařských oddílů z celé republiky. Ale ti tam bohužel nechodí. Konfrontace je předpokladem progresu a tady ta konfrontace není. Takže když sem pak přijde lektor ze zahraničí, tak na seminář přijde deset lidí a organizátor na tom ještě prodělá.

Má step, řekneme v New Yorku, kde jste i vy sami absolvovali několik kurzů, spíš pouliční tendenci nebo má ambici a potenciál dostat se i do repertoáru místních divadel?
My jsme v s Honzou Bursou byli v New Yorku v roce 2001 na The New York City Tap Festival. Byl to první ročník, na který přišli nejlepší lektoři z celého světa. Hodně se tam tancovalo na ulicích. Viděli jsme tam třeba kluky, jejichž smyslem života evidentně bylo dohnat Saviona Glovera. Cvičili několik hodin denně ve sklepě, byli neuvěřitelně nadření, sám Gregory Hines, který tam tehdy taky byl, na ně s údivem koukal. Tihle kluci ale neměli šanci udělat na Broadwayi nebo alespoň off-Broadwayi nějaké představení, protože je to tam moc složitý. Nejprve se musí oběhat menší města a zjistit, jak představení působí na lidi. Je potřebná jistota úspěchu, náklady se musí vrátit během 140 představení. Viděl jsem představení Barbary Duffy, což je jedna z nejlepších ženských lektorek stepu na světě, která žije a učí v New Yorku, které bylo uvedené jen jednou. Říkala, že v New Yorku nemá šanci hrát stepařské představení na Broadwayi nebo někde v divadle. Jediný, kdo tu šanci má, je Savion Glover, protože je star. Kromě toho tam hostovali Stomp a River Dance. V porovnání s tímhle máme tady velké štěstí, že máme své vlastní představení, které hrajeme pravidelně, byť jednou měsíčně, ale hrajeme ho v divadle a lidi se na nás přijdou podívat.

 Co vás vedlo k tomu jet se podívat na festival do New Yorku? Chtěli jste nabrat inspiraci pro nové představení, nebo vznikl nápad vytvořit ho až po návratu zpátky?
My jsme tam jeli naučit se pořádně stepovat. Představení jsme plánovali už asi rok předtím a tohle byl poslední impulz. Nejdřív jsme byli čtrnáct dní v depresích, protože jsme tam viděli neuvěřitelné věci a měli jsme pocit, že bychom se na to všechno měli okamžitě vykašlat, ale pak jsme si řekli, že to tedy obrátíme a odvezeme si maximum. Je to otázka přísunu správné informace.

Je představení, se kterým v současnosti vystupujete, vaším prvním? Jak vznikalo?
Je to první představení a vznikalo ve velkých porodních bolestech, protože jsme se sešli čtyři lidi, které pojí láska ke stepu, když to řeknu takhle pateticky, ale zároveň jsme každý jiný, máme na věci jiný názor a učili jsme se spolu vycházet. Představení vznikalo půl roku, což je hodně dlouho. Osmdesát procent choreografií stavěl Honza Bursa, pak si každý stavěl své sólo. Přecházeli jsme přes rozličné fáze. První fází bylo naučit se pořádně stepovat, druhou fází pak bylo dokázat představení hrát před lidmi, což je zas něco úplně jiného, než chodit na tréninky. Poslední dva roky jsme spíš hledali způsob prezentace před diváky. Představení je pořád živé, mění se, nikdy nejsou dvě show za sebou zcela identické…

Je v něm nějaký příběh? Chvílemi jsem totiž měla pocit, že ho vnímám, ale pak jsem se v tom jako divák nakonec ztratila.
V představení je mikropříběh, který ale divák moc nevnímá, jelikož jsme se nesnažili o žádné veliké divadlo. Je v tom spíš takový vnitřní příběh toho, jak jsme se dali dohromady. Že jsme byli tři a pak k nám přišla Carli. Každý prezentuje něco, co má rád, proto jsou tam 30. léta, které má rád Vašek Muška, a Carli zas dělá flamenco, protože je prostě multikulturní. To jsou ty vnitřní věci, které by si člověk potřeboval asi přečíst v programu, aby je pochopil. Ale nám to nevadí a myslím, že divákovi taky ne.

Vaše představení má nesporně veliký potenciál, ale jednotlivé etudy mi přece jenom připadaly hodně oddělené a v závěru mi pak chybělo jakési vyvrcholení celé show. Také jsem měla pocit, že finální minuty z pohledu gradace představení tak trochu nezaslouženě patří vašemu hostovi Jiřímu Kornovi.
To je taky o naší historii. Jirka je náš guru, který nám moc pomohl v tom, abychom vůbec hráli. A my se mu to snažíme vracet. Ale s těma etudama jste trefila hřebíček po hlavě, jelikož se nacházíme v jakési mezifázi. Představení momentálně nevypadá tak, jak vypadalo dřív. Některé věci nám vadily, jiné naopak zkoušíme a přidáváme. Teď jsme vlastně měli poslední dvě představení před tím, než pojedeme na festival do Edinburghu, kvůli kterému ho musíme zkrátit na hodinu. Takže teď hodně zkoušíme, co se s tím dá udělat. Taky konec plánujeme dělat trošku jinak.

To, co děláte, je v jistém smyslu slova show, ale na to, aby byl opravdovou show, v něm není dost exhibicionizmu…
Nechceme dělat show za každou cenu. „Komerčáci“ o nás říkají, že jsme underground a underground o nás říká, že jsme komerční. V podstatě to nikdo nepochopil. Nejsme moc extrovertní. Třeba Američané jsou v tomhle stoprocentní a na jevišti se chtějí prostě ukázat. Je ale pravda, že když se nám podařilo hrát jedenkrát týdně, představení vypadalo jinak. Když si je člověk jistější, víc si dovolí i vůči divákovi. Ale když hrajeme jednou za měsíc, tak jde hlavně o to, moc to nezkazit. Právě proto čekáme, co s námi udělá Edinburgh, kde budeme hrát každý večer pětadvacet dnů po sobě. Myslím, že projdeme různými vlnami, od velkých show až po totální fyzické kolapsy. Jsme na sebe zvědaví. Přijďte se na nás podívat na podzim do TaFantastiky, budeme vybroušení jak diamant! :-)

(Rozhovor s aktuálními informacemi o pobytu na Fringe Festivaly v Edinburghu Vám přineseme začátkem září)
Víc informací o Projektu Wings najdete na: http://www.projectwings.cz/

 Pro tanecniaktuality.cz připravila Lucia Gallíková
(Autorka je redaktorkou časopisu SALTO.)

 červen 2007

 

                                             

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: