6.10.2007

Stanislav Fečo

Stanislava Feča si diváci pamatují z nedávné doby jako představitele klasických rolí v baletu Národního divadla. V posledních letech pracuje ale především v zahraničí, stále častěji také jako asistent choreografie. V Praze ho mohou návštěvníci vidět tuto sobotu ve Státní opeře jako Prince v Labutím jezeře po boku první sólistky Mariinského divadla Sofie Gumerové-Lazutkiny. V současnosti také studuje choreografii na Akademii ruského baletu v Petrohradě. A proč zrovna tam?
Vždycky jsem věděl, že chci vystudovat vysokou školu, ale vzhledem ke způsobu mé práce to tady v Česku pro mě není možné. Hodně cestuji, spoustu času trávím u zahraničních souborů, kde přenáším choreografie, ale u nás není možné dálkové studium. V Petrohradu to funguje úplně normálně, mám individuální plán a potom přijedu na zkoušky.

Proč choreografii, neuvažoval jste třeba i o pedagogice?
Nějaké tendence k choreografování jsem v sobě cítil odjakživa, nikdy jsem ale neměl větší možnost se tomu doopravdy dostat. S pedagogickou prací už určitou zkušenost mám, trochu jsem s tím začínal už v Národním divadle, pomáhal mladé tanečníky připravovat na soutěže nebo role. Takže jsem si říkal, že by nemělo velký smysl učit se něco, co už mi jde. A když jsem zjišťoval, co studium obnáší, tak jsem kupodivu zjistil, že na choreografii i pedagogice jsou skoro stejné předměty, a na choreografii je ještě větší výběr.

Jak to počítám, měl byste teď začínat čtvrtý ročník.
Je to rozdělené na bakalářské a magisterské studium, takže bakaláře už mám za sebou. Jako takovou praktickou bakalářskou práci jsem měl vytvoření vlastní choreografické verze baletu Giselle a její uvedení v divadle Vanemuine, ve druhém největším městě Estonska – Tartu. Potěšilo mne, že na premiéru přijali pozvání primabalerina Mariinského divadla a Drážďanského baletu Natalia Sologub a první tanečník Velkého divadla v Moskvě Dmitry Gudanov, kteří zatančili hlavní role.

Momentálně jste tanečník „na volné noze“, dá se to tak říct?
V angličtině je na to hezčí výraz, „freelance“, ale je to tak. Naposledy jsem byl zaangažován jako sólista v Národním divadle v Brně, ale potom, co jsem měl úraz, jsem se víc vrhl na studium a na přenášení choreografií.

Jste trochu světoběžník, ale stálé bydliště máte v Praze, že?
Mám v Praze nový byt a jsem tu rád, jenže se mi většinou nepodaří strávit tu moc času. Někdy si říkám, že bych už mohl někde zakotvit, ale ptám se, jestli to má smysl. Jestli není lepší jen volně spolupracovat s různými scénami.

O stálé angažmá tedy neusilujete?
Pro mě by teď bylo náročné fungovat někde nastálo. Díky té nucené přestávce jsem si naplánoval spoustu jiné práce a je lepší, když můžu přijet někam na hostování, jako teď do Státní opery. Dřív jsem tak strávil řadu let v Rusku a je mi to milejší než stálé angažmá.

Co je na tom tak přitažlivého?
Máte svobodu, nikdo vás do ničeho nehoní. Když někam přijedete, všichni jsou na vás příjemní, jste tam třeba jen týden nebo několik dní, jen se seznámíte se souborem, v klidu odtančíte představení a nashledanou. Člověk není na nikoho vázaný a hlavně se „nedusí“ v atmosféře jednoho souboru. Když tanečníci zůstávají na jednom místě, tak zajedou do kolejí a ztrácejí trochu nadhled, a pokud nemají šanci vyjet častěji ven, porovnat se s jinými lidmi, vidět, co se děje a jak se tancuje jinde, není to zdravé. I pedagogové si zvyknou na tanečníky v divadle, začnou jim tolerovat chyby...

Znáte to ze své zkušenosti?
Jistě, například teď jsem byl v Brně, jel jsem tam trochu oprášit Korzára, který měl před dvěma lety premiéru. A když začali zkoušet, tak jsem je už od prvního kroku zastavoval. To představení za dva roky trochu usnulo. Tanečníci si časem odvyknou snaze překročit hranici, na kterou jsou zvyklí, a pracovat na maximum. Ne že by to nedokázali, ale nikdo to po nich nevyžaduje. Ale první zkouška je vždycky šok, tak trochu pro obě strany.

Kde všude jste poslední dobou pracoval?
V posledním roce a půl jsem byl třeba v Turecku v Izmiru stavět Korzára, také v choreografii Vasila Medvěděva, a hned potom jsem odjel do Estonska dělat Giselle. Je zajímavé vidět ten obrovský rozdíl v temperamentu tanečníků. V Turecku na všechno reagovali tak emocionálně a vesele, že v Estonsku jsem měl nejdřív pocit, že mezi mnou a souborem je úplná zeď. Jakmile jsem do toho dal trošku energie nebo když jsem zvedl hlas, abych překřičel hudbu, tak si to hned brali osobně. Také je to menší soubor, a tam bývá práce vůbec těžší, tanečníci jsou zvyklí pracovat jen na určité úrovni, přitom vidím, jaké mají rezervy, ale trvá to několik zkoušek, než se dostanou výš. Pak třeba někdy nepoznám, že už je to jejich strop a dál to nepůjde.
Na jaře jsem jel do Národní Opery v Bukurešti , kde je naopak velký a kvalitní soubor, který má asi devadesát členů. To člověk ani nevěděl, koho vybrat, a ještě jsme zvětšovali všechny sestavy, aby tam mohl být maximální počet tanečníků. Byla radost s nimi pracovat, protože jsem je nemusel učil základní věci. Všichni věděli, jak točit piruety, do zvedaček se vrhali, dalo se s nimi pracovat rovnou na charakterech postav, na stylu... Snažil jsem se je samozřejmě vybičovat k ještě lepším výkonům, ale byl tam dobrý základ.

Musí být složité přizpůsobit se souborům různé úrovně...
V Estonsku jsem měl ze začátku potíže, protože jsem si neuvědomil, že skoro všichni ti tanečníci byli v podstatě děti po škole, takže nebyli úplně připravení, neměli divadelní návyky. Myslel jsem si, že jim některé věci nemusím vysvětlovat, že to budou dělat automaticky. Že to budou profesionálové s určitou praxí. Chvilku trvalo, než jsme se našli. Teď jsem přijel znovu po půl roce, a zjistil jsem, že polovina souboru se vyměnila, jsou tam tanečníci z Belgie, z Japonska, z Portorika, Peru, někteří pracovali v Americe... Jsou úplně jiní, zvyklí na odlišný systém práce. Zaprvé jsou důslední, dokud se jim něco nepovede, tak budou na sále od rána do večera a zkoušet a zkoušet. A jsou zvyklí, že když něco neudělají hned nebo když na sebe včas neupozorní, tak nemají šanci se prosadit.

 

Nahoru

Stanislav Fečo jako Oněgin

„Mrzí mě, když někteří lidé říkají, že modernu nemám rád. Mám, ale jen opravdu kvalitní věci.“

Co vy a moderna? V Čechách máte nálepku klasikáře.
Je pravda, že si o mně spousta lidí myslela nebo myslí, že jsem výhradní klasikář a že ani nic jiného zatancovat neumím. To ale vůbec není pravda, já jsem k ní ve skutečnosti tíhl vždycky, jenže jsem neměl možnost si nějakou skutečně kvalitní modernu zatancovat. Modernu, která má „profesi“, víte, co myslím. Abych měl pocit, že mě to nějak obohatilo, aby v ní byla krása pohybu, třeba Forsytha. Že jsem tady odmítal tancovat některé věci, nebylo proto, že bych to neuměl, ale prostě mi to nepřipadalo jako to pravé. Proto mě mrzí, když někteří lidé říkají, že modernu nemám rád. Mám, ale jen opravdu kvalitní věci.

Co pro vás byla kvalitní moderna v době, kdy jste tancoval v ND?
Hrozně se mi například líbilo, když jsem viděl v Amsterdamu Davida Dawsona. Byli jsme tenkrát v Holandsku na zájezdě a viděl jsem tam jeho balet Grey Area. To byla tak fantastická podívaná, že jsem prvních pět minut jen seděl a zíral. Po představení jsem hned šel za Dawsonem, vzal jsem si od něj kazetu s tím, že to prostě u nás musíme udělat, doma jsem to nadšeně dal Petrovi Zuskovi, jenomže ten řekl, že už je dramaturgický plán hotový a těch kazet mu tam leží hromada... Přišlo mi to tenkrát líto, i když kdoví, jestli bychom to vůbec zvládli, ani já rozhodně nemám tak veliké dispozice, ale mohla to být zkušenost. Dawson za tu choreografii potom dostal cenu Benois de la Dance, stal se z něj populární choreograf a dnes by asi nebylo tak jednoduché ho přilákat.

A v současnosti vás také někdo zaujal?
Velice se mi líbí jeden choreograf, původem Polák, jmenuje se Krzysztof Pastor, má úžasné choreografie. Anebo Matthew Bourne, je fantastické jednak, jak se jeho tanečníci pohybují, ale také jakou má promyšlenou dramaturgii, u něj rozumíte každému gestu. Co mi imponuje, je to, že vidíte v každém tanečníkovi, i když netančí klasicky, že má dokonalý technický základ, a kdyby mu někdo nařídil, aby zatancoval klasickou variaci, tak bude také dokonalá.

Trochu mě tím vyznáním moderně překvapujete...
Asi by bylo překvapeno víc lidí, kdyby mě znali. Ale já mám v sobě pořád takový pocit, že bych něco moderního chtěl i jednou postavit. Jsem rád, že také v Rusku konečně došli k tomu, že třeba v Mariinském uvádějí Neumeiera, Forsytha a spoustu dalších. A jsou to krásné věci, které bych si s chutí zatancoval. Jenomže mně se to pořád nějak vyhýbalo, nikdy jsem nebyl u toho, když se takové choreografie dělaly. Docela závidím lidem v Národním, jaké mají dnes možnosti, třeba že budou dělat Matse Eka.

To je skutečně očekávaná událost.
Je ale hrozně těžké podat tu choreografii tak, aby to bylo jako originál. Viděl jsem Ekovu Carmen v podání tanečníků z Varšavy, a na to se skoro nedalo dívat. To je něco tak odlišného, když si choreograf svůj soubor vychovává, tanečníci mu rozumí, dennodenně s ním pracují, nasáknou jeho stylem. Třeba soubor Borise Eifmana – je to úplně úžasné, když je člověk vidí tancovat, přitom jeho choreografie se uvádějí po celém světě, ale už nikdy nejsou takové, jako když je tančí jeho vlastní lidé. Je to možná problém repertoárových divadel, protože pro tanečníky je největší problém, když budou muset zkoušet v tak specifickém moderním stylu a do toho třeba odehrát klasické představení.

To je problém, na který poukazuje kdekdo. Jaká je obvyklá praxe třeba na západě?
Není to všude, ale velice často se představení hrají v blocích. Tanečníci zkouší jeden titul a ten se potom uvádí třeba měsíc v kuse, pak se zase až do konce sezóny nehraje. Kvalitě představení to určitě prospívá, když se všichni soustředí na jeden styl, s každým představením jsou výkony lepší. Kdyby se to zavedlo také tady, byla by to hodně velká změna, ale vyplatila by se.

Naši diváci jsou zvyklí spíš na pestrost programu...
Nemyslím, že by v tom byl nějaký problém, kdyby nějaký titul šel třeba v bloku deseti představení. Do divadla stejně nechodí jedni a ti samí lidé, a kdyby věděli, že mají nějaký titul možnost vidět jen v určitém bloku, tak na něj přijdou a ještě se spíš vyprodá. A bylo by to znát na kvalitě. Rychlé střídání stylů je také pro tanečníky docela nebezpečné, bývá z toho nejvíc úrazů.

Nahoru

„Opravdu profesionální baleríny jsou skvělé partnerky, všechno dělají samy, nemusíte je ‚stěhovat‘ z místa na místo.“

Máte přehled o zahraničních souborech. Jak na vás působí dnešní balet Národního divadla, když se na něj díváte takhle zvenčí?
Po pravdě řečeno, připadá mi, že je trošku průměrný, ani ta klasická představení nevypadají tak dobře, jak vypadala a hlavně jak by vypadat mohla. Konkrétně jsem byl koncem sezóny na Raymondě a byl jsem z toho tak trochu smutný, neviděl jsem tam žádnou energii, jako kdyby se o to představení vůbec nepečovalo. Může to být tím, že je málo času na zkoušky a že se dělá příliš mnoho věcí najednou, ale to je něco, co by divák neměl poznat. To je právě problém repertoárového divadla, málokdy se stane, že by všichni měli čas důkladně představení nazkoušet, jde to na úkor kvality, ale nemůžete z toho vinit nikoho, ani tanečníky, ani repetitory, je to začarovaný kruh. Nechci nikoho kritizovat, protože z vlastní zkušenosti vím, že ne vždycky se vám podaří realizovat zrovna to, co chcete. I v klasickém představení, jako je Giselle, můžete mít nápady, které se nedají čistě technicky realizovat.

Například?
Třeba jsem chtěl, aby Myrtha vycházela na scénu skrz zeď, aby to vypadalo, že vystupuje přímo z kamene. Říkal jsem si, že když jsou dneska diváci rozmazlení z kina a ze všech těch efektů, tak ať je to opravdu divadlo, a když technika fungovala v 19. století, že by nemohla fungovat dnes? Ale zrovna s tou Myrthou mi to neudělali tak, jak jsem chtěl, tak jsem musel trochu zaimprovizovat. Jsou to samé kompromisy, proto nechci nikoho odsuzovat, protože vím, že člověk někdy musí strašně ustoupit. Někdy vám neudělají světla, jak chcete, nebo vám vyrobí jiné kostýmy, boty...

Vraťme se ještě k vašemu tancování. Když pracujete jako hostující sólista, nevadí vám třeba časté střídání tanečních partnerek?
Mně to naopak daleko víc baví. Někdy to bývá tak, že tanečník má stálou partnerku, se kterou hostují jako pár, takže jsou na sebe zvyklí a není to tak náročné, ale pokud jsou tanečnice na opravdu vysoké úrovni, tak ani při jednorázovém záskoku v partneřině žádné problémy nejsou. Kolikrát se mi stalo, že někdo onemocněl, zatelefonovali mi, jestli můžu večer zatancovat v Giselle, já se zeptal s kým a třeba jsem tu tanečnici v životě neviděl. A šlo to výborně. Opravdu profesionální baleríny jsou skvělé partnerky, všechno dělají samy, člověk je jen tak přidržuje, nemusí je „stěhovat“ z místa na místo. Potom nevadí, že není čas zkoušet, že si jenom před představením řeknete, co kdo bude dělat, jde se na jeviště a všechno je v pořádku. Někdy jsou taková představení dokonce ještě lepší, než když je člověk piluje na sále do poslední chvíle, to se někdy může stát, že to přezkouší a na jevišti to zkazíte.

Máte z takových hostování nějaký hodně velký zážitek?
Jednou jsem tancoval hrozně zvláštní představení, na baletním festivalu v Doněcku. Nejdřív jsem měl Labutí jezero spolu s Dariou Klimentovou a potom Dona Quijota s Anastasií Voločkovou. To je neuvěřitelně populární balerína, je často v televizi, píše se o ní, a poměrně ji zviditelnila před lety aféra, když ji vypověděli z Balšoje, že je pro tanečníky příliš těžká. Tak právě s ní jsem měl tancovat, přiletěla večer před představením nějakým soukromým letadlem, šlo se hned na sál, a aniž jsme si něco zkoušeli, jeli jsme rovnou naostro a vyšlo nám to perfektně. Druhý den to představení byl úplný svátek, všichni lidé šli na ni a bylo to úžasné publikum. Po každém čísle tleskali několik minut a člověk si přitom krásně odpočinul. Je příjemné dostávat od diváků tolik energie. Z toho představení mám opravdu nezapomenutelný zážitek.

Teď se k nám chystá soubor „Moscow City Ballet“, znáte je?
Ano, je to taková zájezdová skupina, dřív to byl velmi dobrý soubor, ale nevím, jak jsou na tom dnes. Asi to bude pro diváky návštěva na vlastní nebezpečí. Vůbec mi vadí, co sem jezdívá hostovat z Ruska za „hvězdy“, většinou je to podřadná kvalita, ale prezentují je pomalu jako Mariinské divadlo. Přitom jenom kazí dobré jméno ruského baletu a dělají si na něm falešnou reklamu.

To snad ne?
Když člověk zná úroveň opravdových hvězd, tak ho opravdu rozčiluje, co se tu za pseudohvězdy předvádí. A hlavně že lidé, kteří nikdy nic jiného neviděli, si potom myslí, že takhle to vypadá v Rusku všude. Třeba v Petrohradu je takových osm deset souborů, ze kterých jsou dobré tři, a ostatní jenom vydělávají na turistech. Pak ještě někam vyjedou a vydávají se za něco, co nejsou. Samotného už mě napadlo, jestli bychom tu nemohli zorganizovat nějaké gala skutečných tanečních špiček jako je Světlana Zacharová a ostatní.

Ještě aby to měl kdo zaplatit...
Spíš jsem o tom tak uvažoval. Bylo by to asi nesmírně organizačně i finančně nákladné.

Po představení Labutího jezera zase odjíždíte. Kdy vás znovu uvidíme na jevišti?
Ano, někdy mám pocit, že bydlím v letadle. Hned ráno po představení odlétám do Estonska, kde připravuji premiéru baletu Oněgin.V půlce října pak tančím v Petrohradu. Přesný termín dalších vystoupení v Praze zatím není stanoven, ale už teď se těším na další představení tady u nás. Jsem tu přece doma...

 

Lucie Kocourková
Fotografie: Archiv St. Feča                                                                Říjen 2007

Nahoru

Z baletu Šeherezáda
a Spící krasavice

Stanislav Fečo se narodil 1.12.1971 v Praze, vystudoval Státní konzervatoř v Praze a po absolutoriu v roce 1990 se stal sólistou baletu ND. Od roku 1992 pracoval v Rusku jako hostující sólista (Divadlo Musorgského, Divadlo choreografickách miniatur, Petrohradský klasický balet, Ruský balet, Moskevský komorní balet, Akademické divadlo v Kazani ad.). V letech 1997 – 2003 tančil opět jako sólista baletu ND, kde tančil zejména hlavní role v klasickém repertoáru. Naposledy byl v angažmá v ND Brno, od té doby pracuje jako volný tanečník. Jako hostující sólista tančil např. v Teatro Colón ,v Buenos Aires, zúčastnil se mnoha baletních festivalů a galavečerů po celém světě. Jako asistent choreografie spolupracuje s choreografem Vasilem Medvěděvem (Dáma s kaméliemi, Salome, Marná opatrnost, Louskáček, Korzár, Oněgin, Labutí jezero). Získal Cenu Rudolfa Nurejeva (1993), cenu Phillip Morris Ballet Flower Award pro nejlepšího českého tanečníka (1999), cenu Pushkin Legacy Ballet Award za ztvárnění Oněgina ve stejnojmenném baletu V. Medvěděva (2000) nebo zlatou medaili na šestém ročníku World Ballet Festival v Doněcku.

 

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: