25.4.2007

Václav Kuneš

Václav Kuneš patří rozhodně k nejúspěšnějším českým tanečníkům žijícím v zahraničí. Odešel hned po studiích v roce 1993, kdy uspěl v konkurzu do Kyliánova souboru NDT II. Po pěti letech postoupil do „jedničky“, kde zůstal do roku 2004, než se vydal na samostatnou cestu. Tančil v množství choreografií Jiřího Kyliána i dalších světových choreografů, aby se nakonec také sám dal na choreografování.
Na Balet Gala do Národního divadla přijel s kolegyní Natašou Novotnou předvést fragment Kyliánovy choreografie Bella Figura a do Prahy se bude vracet stále častěji - s vlastním programem.

Sešli jsme se v předvečer Baletu Gala s podtitulem Setkání v Praze. Znamená pro vás Praha ještě domov?
Znamená, poslední dobou čím dál tím víc. Po Praze se mi docela stýská, takže když mám nějakou možnost sem přijet, tak se toho chopím vždycky s radostí. A zatančit si v Národním divadle, to už se mi taky dlouho nepoštěstilo, naposledy před třemi lety. Galapředstavení jsou hezká věc, člověk potká nové lidi, je to příjemné, ale živit bych se tím nechtěl.

Je to příliš hektické?
Právě že není. Jde jenom o to naučit se nebo připravit a potom odtančit jednu věc. Po nás většinou chtějí předvést něco od Kyliána. Buď je to nějaký kus, který  ještě znám z repertoáru NDT, nebo se to musím naučit. To mě baví, zvlášť když už teď v divadle nejsem, ale těžké to není.

Zdá se vám, že je venku vzdělanější publikum?
Hodně lidí spíš chodí na svůj soubor, třeba v Holandsku jsou diváci v podstatě rozdělení na skupiny. Jedni chodí na Het National Ballet, další skupina lidí zas chodí na NDT, třetí skupina na Scapino Rotterdam…

V moderně se už asi nechodí na jednotlivé tanečníky.
Ne, chodí se vysloveně na určité soubory a na choreografy, na repertoár. Na tanečníky jako takové ne, v tom jsme bohužel víc neznámí (smích). Ale publikum je zase tak vychované, že když vědí, že někam přijede třeba Forsythe Company, tak se vždycky najde skupina lidí, kteří chtějí vidět, co choreograf právě dělá, jsou na nové práce zvědaví.

Publikum se určitě dá vychovat.
Já věřím, že ano. Vychovat se dá, a hlavně se vychovat musí, už od dětství nebo aspoň od nějakých patnácti šestnácti let. Ale nejenom děti z konzervatoří, to je strašně málo. Jde o to zaujmout celou skupinu mladých lidí, studentů, kterým je osmnáct dvacet let a výš, aby se naučili na tanec chodit, a ne jenom na klasiku. Kdo potom do divadla bude chodit, když si mladí nezvyknou?

Minulou sezónu jste tu byl v ND nastudovat Kyliánovu Petite Mort. Troufáte si zhodnotit, na jaké je soubor úrovni?
Co se týkalo mé práce, tak některým lidem, ne samozřejmě všem, chybí určitá zkušenost, zkušenost z šířky repertoáru. Když je něco učím, tak vidím, že nejsou navyklí na některý druh pohybu nebo naopak nejsou zvyklí třeba na ticho v pohybu.

Petr Zuska je často podezříván, že upouští od klasiky. Co si myslíte o dramaturgii baletu ND?
Myslím, že Petr Zuska se opravdu snaží mít repertoár vyvážený a nabízet od všeho kousek, ale to je na tom právě to nejtěžší. Mít soubor, který je schopný zatančit všechno od klasiky přes neoklasiku, Kyliána, až po současný repertoár, to je strašně velké rozpětí a na to tady tanečníci nejsou ani vychovávaní ze školy. To jsme ale nebyli ani my.
Osobně si třeba myslím, že některé soubory jsou  strašně dobré v tom, co dělají, právě proto, že se věnují jenom určitému směru. Třeba v NDT Kylián nemusí nikomu vysvětlovat, proč něco chce tak, jak to chce, nebo co to znamená - ti tanečníci už mají jeho styl po letech v sobě. A soubor, který je schopný udělat jak výbornou klasiku, tak i modernější věci, tak jestli existuje jenom jeden, možná Pařížská Opera. V Národním divadle, to je věčný boj, který se snad nedá nikdy vyřešit. Jestli by Národní divadlo mělo být jako klenot a měla by v něm být jenom čistá klasika? Ale Národní divadlo patří „všem“, proto se tak jmenuje. A čím se může reprezentovat v zahraničí? Snad zajímavým repertoárem, možná tím, že tanečníci budou schopní zatancovat více stylů? Rozhodně není jednoduché být v pozici Petra a pořád muset obhajovat svůj umělecký plán. Já bych s ním neměnil.

S tím ovšem bojuje řada divadel, která jsou „národní“, i když to třeba nemají v názvu.
Krásně se to vyřešilo ve Španělsku, když Nacho Duato převzal jejich jakoby národní balet. Španělé oželeli klasický balet, který ale zase u nich neměl takovou historii, přece jen tam má větší tradici třeba flamenco, jiné druhy tance … Takže jednoduše spolkli, že jejich největší soubor nebude dělat balet, Nacho si z toho udělal svůj soubor a teď na něj mohou být Španělé hrdí, jejich Compania Nacional de Danza je jako výkladní skříň. Ale to by u nás asi nešlo, u nás je přece jen historie klasického baletu o hodně delší a důležitější, a naopak si myslím, že naše Národní divadlo by klasické tituly uvádět mělo. Ale chtělo by to, aby se tu vytvořila nějaká nová skupina pro současný tanec, třeba přímo v rámci Národního divadla.

Vás moderna asi odjakživa lákala víc než klasický balet?
Hlavně jsem brzy zjistil, že v klasice bych to dotáhl maximálně na demicharakterní role, na šašky v Labutím a třeba svatební pár v Giselle, ale k princům a titulním rolím bych se nedostal. A když jsem odcházel ze školy, tak jsem se chtěl naučit ještě o hodně víc.

Takže vy jste byl předem rozhodnutý, že půjdete do zahraničí?
V tom jsem měl jasno už dlouho. Když byla revoluce, tak nám zbývaly čtyři roky do konce školy, byla to doba, kdy se všechno otevřelo a najednou byla spousta možností. Měli jsme přístup ke množství videí, bylo toho strašně moc, co by jeden chtěl dělat. A všichni jsme chtěli ven.

A rovnou se vám povedlo udělat konkurz u Kyliána.
Nepřipadalo mi to tak těžké. Tenkrát jsem neznal skoro nic, takže jsem žádný strach z ničeho neměl. Byl to můj první konkurz, na který jsem jel, bylo také poprvé, co jsem někam letěl sám letadlem. Na konkurzu jsem dělal prostě to, co jsem znal tady ze školy, víc jsem ani dělat nemohl, takže škola mě zřejmě dobře připravila. A vyšlo to.

Jak rychle jste se v souboru zapracoval?
To potom trvalo dlouho, první dva roky jsem si toho moc nezatancoval. V našem repertoáru žádné velké nebo malé role nebyly, tam buď tancujete nebo netancujete. Nejdřív netancuje člověk vůbec, pak se začne v choreografiích učit místa už postavená na někoho jiného a potom začne s choreografem přímo ty věci stavět, vymýšlet a mít je rovnou šité na sebe. K tomu se člověk dostane postupně, ale to je právě na celé práci to nejlepší a nejzajímavější.

Nikdy jste neuvažoval o změně angažmá?
Ne. Když jsem šel z NDT pryč, tak jsem odcházel po jedenácti letech a hlavně posledních pět šest let jsem se tam měl strašně fajn, takže do jiného souboru se mi ani nechtělo.

Ale přece jste odešel. Teď je z vás „nezávislý tanečník“.
To znamená, že si hledám práci sám, že si vybírám projekty, na kterých bych se chtěl podílet, vybírám si choreografy, se kterými bych chtěl pracovat jako tanečník. Potom sám choreografuji, tím strávím další polovinu sezóny, a do toho občas jezdím učit věci od J. Kyliána. A proč jsem odešel? Potřeboval jsem změnu, jinak bych asi ustrnul. A také po těch letech v divadle jsem si už chtěl dělat rozvrh sám. Nechtěl jsem ráno přijít do divadla a podívat se, co mě čeká celý den a zítra, a pak na mítinku se dozvědět, co bude příští sezónu za program, co budu a nebudu tancovat. Už jsem si to chtěl prostě zkusit sám plánovat a sám se dokázat o sebe postarat.

S kterým choreografem se vám kdy pracovalo nejlépe?
Měl jsem období, kdy jsem chtěl dělat s každým choreografem a chtěl jsem vyzkoušet spoustu různých stylů a jinou škálu pohybů. Ale jak jsem stárnul, tak jsem zjistil, že si začínám vybírat a že se začínám ptát, proč ten určitý pohyb musí být tak, a proč po mně chtějí zrovna tohle. Jediný, u koho jsem to nikdy neměl, byl Jiří Kylián a hlavně teď, když už jsem pryč z divadla, když mám šanci vrátit se k tomuto repertoáru, mám pocit, že je mi to hodně blízké. Samozřejmě jsem v tom vyrůstal jedenáct let, takže se není čemu divit, že je mi Kylián nejbližší.

Jeho choreografický jazyk i způsob práce?
Obojí. Kylián respektuje tanečníky a je z vás schopný dostat daleko víc, než si myslíte. Teď poslední dva roky jsem pracoval s jedním japonským choreografem, Saburem Teshigawarou, u kterého mě fascinovala jeho metodika, skoro nauka o těle, je to způsob, kde díky svému tréninku dokáže celé tělo dostat do určité fáze či stupně, kde už pak nemáte sílu přemýšlet, jaký pohyb udělat dál, a spoléháte se jenom na instinkt. To mi hodně otevřelo oči a také jsem u něj našel spoustu styčných bodů s Kyliánem. Teď s ním už dělám míň, ale byla to po NDT dobrá škola. Myslím, že tanečník se pořád potřebuje učit, alespoň pro mě to platí, pořád mám potřebu něco dokázat, získat novou inspiraci.

Vnímají v zahraničí Jiřího Kyliána jako Čecha?
Ano, kdykoli se o něm někde něco píše, tak se uvádí „původem Čech“.

Kdy jste začal s choreografií?
To přišlo tak divně, že bych to ani neuměl říct. Začal jsem na nějakých workshopech, co jsme měli v NDT. První větší choreografii jsem dělal v roce 2001 pro Laternu do programu Graffiti, poté pro NDT II a od té doby něco postavím tak jednou dvakrát do roka. Hodně mě baví práce s lidmi, to je strašná psychologie, ta choreografie. Není to jenom tak, že bych si připravoval nějaký pohyb, potom to lidi naučil a představení je hotové. Chci, aby to byla vysloveně práce jeden na jednoho, aby tanečníci měli pocit, že k tomu přispívají, že jenom nekopírují to, co po nich chci.

Takže vy přijdete s nápadem, předvedete jim to…
Kolikrát ani nemusím nic předvádět. Rád beru věci od lidí, je tam strašně důležitý určitý bod, kdy si dokážete ty lidi vzít na svoji stranu, aby oni přitom pořád měli pocit, že jsou sami sebou. Že se jen možná mohou obohatit nějakým novým charakterem nebo pohybovým slovníkem, ale aby měli sami sebe pořád jako základ. Jinak se pak tanečník ztratí. Znám to z dob, když jsem byl mladší. Když se člověk snaží dělat přesně to, co tomu choreografovi leží na duši, tak potom najednou zjistí, že neví, kde je, protože se úplně odpoutal od svého základu.

Myslíte, že mají na vaši tvorbu vliv práce Jiřího Kyliána?
Není možné nenechat se ovlivnit, hlavně po těch jedenácti letech vyrůstání v jeho souboru. Když jsem tam přišel jako úplný nováček ze školy, naučil jsem se tam a okoukal cítění pro hudbu, muzikálnost, světla, a nechci se vůbec bránit tomu, že jsem pod určitým vlivem toho souboru, naopak bych to chtěl svým způsobem zužitkovat.

Říkal jste, že vás škola, byť krátce po listopadu, připravila na práci v NDT dobře. Který z profesorů vám dal nejvíc?
Každý v tom svém oboru člověka ovlivnil. Měli jsme p. Halásze na klasiku, p. Slavického na scénickou praxi, měli jsme paní Kubicovou na modernu, která mi velmi pomohla, důležité byly samozřejmě lidovky a charakterní tance, což je nejlepší způsob, jak rozhýbat tělo úplně přirozeným způsobem. Výborně jsme byli také připravení, co se týče partneřiny, s tou jsem nikdy neměl potíže, i když kyliánovská partneřina není vůbec jednoduchá. Byli jsme myslím celkově silný ročník, měl jsem i pocit, že jsme byli hodně respektovaní.

Minulý rok jste natáčel film o Nižinském, šlo o hraný dokument?
Je to spíš taneční film než dokument, bude to totiž zfilmovaný deník Nižinského. Ten jeho deník rozhodně není jednoduché čtení, ale natáčení byla docela zábava. Je to finská produkce a snad se dostane i k českým divákům, mají v úmyslu s ním navštěvovat festivaly uměleckých filmů, takže by se měl někdy objevit i na Zlaté Praze.

Natáčení pro vás znamenalo víc hraní nebo tancování?
Vzhledem k tomu, že jsem hrál mladého Nižinského, šlo tam hodně o hraní. Byla to dobrá zkušenost, protože na takové věci nejsem zvyklý. Žádný dějový balet jsem nikdy netancoval, a chtěl bych, je to pořád ještě můj sen, který jsem si trochu splnil tím filmem. Je tam samozřejmě hodně tancování, ale jsou tam momenty, kdy člověk najedou musí něco zahrát třeba jen obličejem, ne pohybem, a to není vůbec lehké, protože jako tanečníci jsme zvyklí vytvářet emoce celým tělem.

Lákal by vás film i do budoucna?
Taneční film by mě lákal. Nedělám si iluze, že bych se mohl ve filmu uplatnit jinak, ale dobře napsaný taneční film, s dobrým režisérem a s dobrým choreografem, proč ne.

Pomýšlel jste někdy na rodinu?
Moje přítelkyně právě čeká dítě. Je to také tanečnice, kolegyně ze souboru, původem z Japonska. Nastupovali jsme spolu do NDT II už před těmi čtrnácti lety, takže se známe velmi dlouho, byli jsme blízkými přáteli, až poslední dva roky to přerostlo v něco jiného.

Bavilo by vás pedagogické povolání?
Je pravda, že mě to také láká, ale je to velká zodpovědnost. Není to jen tak, dokázat děti něco naučit, aniž bych v nich vzbudil odpor k tancování. Když jsem odcházel z NDT, tak jsem rád učil, ale teď to začínám trošku dávat stranou, protože není možná stíhat všechno na sto procent. Chtěl bych se věnovat jenom pár věcem, ale vyloženě naplno.

A těch pár věcí je?
Teď to samozřejmě bude rodina, skloubit práci se starostí o nového potomka. Výhledově choreografie a tanec. A dokázat tady v Praze připravit pár projektů.

Chcete tu pravidelně vystupovat?
To samozřejmě také, ale i něco jiného. Zažádali jsme si tu spolu s Natašou Novotnou a Ondřejem Kotrčem o grant (který jsme dostali) a rádi bychom tu jednou nebo dvakrát do roka připravili program, za který bychom byli umělecky odpovědní. Večer složený z choreografií jak mých, tak i dalších českých choreografů, důležitý by byl vždy nějaký zahraniční host a na to navazující workshopy. Trvalo by to čtyři pět dní a zahrnulo by to dvě večerní představení. Chtěli bychom přivézt něco, na co tady lidé nejsou moc zvyklí nebo co ještě neviděli.

Jaké máte v Praze zázemí?
Svoje divadlo samozřejmě nemáme, ale budujeme kontakt s divadlem Archa a na podzim bychom v něm měli předvést první program. Původně mělo být první představení už třetího května, ale to jsme museli odložit.

Na čem pracujete právě teď?
Začali jsme s Tomášem Rychetským, Zuzanou Susovou a Klárou Jelínkovou připravovat program, který měl být původně v té Arše a o který projevili zájem už nyní v Holandsku, kde ho tedy uvedeme dřív. Tam to bude 25. a 26. května, ale musí se to nachystat už teď. Přivezl jsem jednu svoji novou věc z Dánska, kterou musíme nazkoušet, potom stavím duet pro sebe a pro Natašu, dále jednu choreografii, kterou jsme již uvedli s českým obsazením minulý květen v divadle Ponec, a nové sólo pro Kláru, které staví Edd Schouten z Holandska, který ale není původem tanečník a má proto úplně jiný přístup k práci.V Praze bychom ten program měli představit někdy na přelomu roku spolu s workshopy a tím plánovaným zahraničním hostem. Nejtěžší na tom je, že v Praze neexistuje scéna tanečníků na volné noze a že pokud chceme kvalitní tanečníky, ti jsou v Národním divadle, kde se samozřejmě jejich a náš rozvrh potom dost bije.
Máme po světě spoustu kontaktů a jsou to všechno lidi, kteří toho hodně umí a kteří jsou schopní nejen naučit, ale přivézt zase další nové choreografy, choreografie, nové tanečníky z venku. A celé to právě skloubit s českými tanečníky, tak nějak to promíchat a obohatit. Myslím, že v Praze něco takového trochu chybí. Výhledově bychom chtěli, aby to bylo permanentnější. Nejlepší by samozřejmě bylo získat vlastní prostory a vlastní tanečníky a vytvořit nějakou stálou skupinu, ale to je ještě hodně vzdálená představa.

To jste se ve svých plánech rozletěli daleko…
Samozřejmě, ale člověk nějak začít musí. Věřím, že je zde ještě „volné“ nové publikum, a to bychom rádi oslovili. Plus k tomu to stávající. Je třeba nabídnout nějakou alternativu. Vždy ale ve stoprocentní kvalitě. Třeba si lidé najdou cestu k nám. To se snad ukáže na podzim.

Lucie Kocourková                                                               duben 2007
Foto: archiv V. Kuneše

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: