2.2.2008

Rozhovor nejen o obsahu současného tance
Abou Lagraa při zkoušce na představení s 420people

Objevil se jako host Nataši Novotné a Václava Kuneše (taneční jednotka 420people) v rámci představení v Divadle Archa 22. a 23. ledna. Abou Lagraa je francouzsko-alžírský tanečník a choreograf. Narodil se 22. prosince 1970 v Annonay, s tancem začal v 16 letech, studoval v Lyonu na Conservatoire National Régional a na Conservatoire National Supérieur de Musique et Danse. V letech 1993 a 1996 tančil u Rui Horty (S.O.A.P. Dance Theater Frankfurt) a stal se jeho asistentem v projektu pro balet Gulbenkian v Lisabonu. V roce 1997 založil spolu s tanečnicí Aurélií Picot soubor Compagnie la Baraka. V roce 2004 získal Abou Lagraa a jeho soubor čtyřletou residenci na Bonlieu Scène nationale v Annecy, kde je přidruženým umělcem.
S 420people předvedl své sólo z choreografie Où Transe (2005) a také vedl workshop současného tance.
Setkali jsme se tentýž den, takže mě nejprve zajímalo, jak se mu s našimi mladými tanečníky pracovalo.

Musím říct, že jsou na velmi dobré technické úrovni. Jsou velmi otevření, určitě se chtějí naučit něco odlišného. Moc mě bavilo mít s nimi hodinu a myslím, že je to bavilo taky. Myslím, že večer se všichni chystají na představení, což je pozitivní.

Proč jste si pro své pražské vystoupení vybral právě Où Transe?
To jsem si vlastně nevybral já, Nataša a Václav viděli tohle moje sólo před rokem v Americe a mysleli, že by bylo dobré přivézt ho sem do Čech, jak mi řekli, ukázat něco jiného. V mém souboru je osmnáct tanečníků, takže mám větší kusy, ale oni mě požádali, abych přijel se sólem, tak jsem řekl OK, to je skvělé, je to hezká příležitost.

Tahle choreografie nemá konkrétní příběh, že?
Ne, je abstraktní. Mluvím v ní ale o lidskosti, o energii, o zelektrizování, o tom, jak člověk jde přes odpor svého těla. Každý si může vytvořit svůj příběh, ale já jsem mluvil o proměně, o tom, jak muž může být ženou, a že muž má v sobě mužskou i ženskou část. Může být silný, může být slabý, křehký a tak dál.

Myslíte, že příběh má v tanci stále svoje místo?
Může být zajímavý, ale je to minulost. V minulosti jsme měli balet, který měl příběh, jako je Popelka a všechny ostatní balety, balet hovořil o příbězích, neoklasický balet také. Moderní tanec hovoří víc o univerzálních pojmech, jako je lidská bytost, vztahy mezi lidmi, je o naší duši, o našich pocitech, o způsobu našeho uvažování. Proto je důležité mít po celém světě různé choreografy, kteří mají různý pohled na věc. O tom, jak se cítí, co chtějí, čemu věří. Myslím, že vyprávět příběh je staromódní.

Ale jsou diváci, kteří vždycky chtějí naprosto přesně vědět, co se na jevišti děje.
To je pravda. Včera například jsme měli diskusi s diváky a jeden mladík říkal, že nerozuměl jednomu duetu, několika konkrétním momentům, a to ho rozčilovalo. Je to zajímavé, protože lidé chtějí rozumět, ale někdy je přece hezké jen cítit, stačí, že se člověku něco líbí nebo nelíbí. A nemít něco rád je taky dobrá věc, dává vám to alespoň pocit, emoce.

Někdy může stačit, když se člověk dívá na dobrého tanečníka, a nezáleží na tom, jestli choreografii rozumí nebo ne…
Jistě, někdy je příjemné jen vidět dobrý tanec, dobrého tanečníka se spoustou energie. Vidět krásný pohyb, a jen brát energii, emoce. Vychutnáváte si to nebo vás to překvapí, a to je myslím výzva. Pro tanečníka – být takový.

Jako francouzský tanečník a choreograf, co jste vůbec věděl o české taneční scéně, než jste se setkal s Natašou a Václavem?
Viděl jsem něco z moderního tance a hodně baletních představení z Čech. Znám Jana Kodeta, který je mým přítelem, pracovali jsme spolu. Mám pocit, že český tanec je ještě pořád hodně konzervativní … není to něco, co by člověka nutilo myslet nebo ho vyrušilo. Ale hodně se to mění, vidíte, že třeba Václav dělá něco hodně nového a zajímavého. Myslím, že tanečníci a choreografové by měli odcházet ven, aby se vraceli s něčím odlišným. Neřekl bych, že když zůstanete doma, otevřete se něčemu novému. A tak se vlastně věci mění, v mentalitě lidí, jsem si jistý, že publikum se také změní, sice pomalu, ale určitě se změní. Protože jinak by ho balet unudil.
Já sám mám balet velice rád, nechci na něm nic kritizovat, jen chci říct, že dnešní svět je jiný. Popelka není o skutečném světě. Je krásná, čistá, jenže dnešní svět není čistý, svět bojuje. Je hezký, ale také tvrdý, plný terorismu, válek…

Ale někdy chodí lidé do divadla právě proto, aby na tohle zapomněli.
Máte pravdu, ale já myslím, že moderní, současný tanec není jen o tomhle, choreografové nemluví jen o špatných věcech, ale i o kráse, velmi pozitivně.
Třeba moje sólo: nemyslím, že by bylo negativní, myslím, že je složité, ukazuje někoho, kdo se může chovat úplně jako blázen a vy jen koukáte, odkud se bere ta energie, a to je podle mě pozitivní. Když se podíváte na ten taneční večer, tak první Václavova věc je temná, a druhá je velice lehká, a tak to má být, protože nic není jen pěkné nebo špatné. Život je všechno dohromady a myslím, že je důležité, aby lidé, choreografové a tanečníci o tom spolu mluvili, protože to je realita.

Včera večer při diskusi jste hodně mluvil o „různorodosti“.
Různorodost je hrozně důležitá. Díky ní mají lidé a občané různých států možnost vybírat si, vidět různé způsoby myšlení. A různé způsoby, jak ztvárňovat tanec na jevišti. A to je důležité, to je svoboda. Když lidé vidí různé věci, jsou otevření a mohou si říct Tohle se mi nelíbí, na to už nikdy nepůjdu, je to jejich výběr a jejich svoboda. Ale nemůžete lidem říct Tak a budete se dívat na Popelku a hotovo. To není svoboda, z toho lidé zhloupnou. Protože si budou myslet, že tanec je jen balet. Ne, tanec znamená pocity, výrazné pohyby. Někdy vás to zneklidní, nerozumíte tomu, ale něco dostáváte.
A nejde jen o tanec, je to stejné v jakémkoli umění. Já například nemám moc rád moderní výtvarné umění. Rád chodím do Louvru, dívat se na klasická díla, protože mě víc oslovují. Ale vím, a to je důležité, že něco jiného tu existuje. Takže jednou třeba změním názor a pokusím se porozumět modernímu umění a vnímat je jinak. Ale mám možnost výběru.

Studoval jste klasický balet? Vlastně jste s tancem začal dost pozdě, v 16 letech.
Abych byl dobrý tanečník, musel jsem balet studovat. Dělal jsem balet, moderní tanec, hip-hop… Vím, že to, že jsem schopný dělat to, co dělám dneska, je díky tomu, že jsem studoval balet. Sice ho potom zase ničím a přetvářím po svém, do vlastních pohybů, ale myslím, že pro tanečníka je velmi důležité mít klasické základy.

Proč jste začal tancovat tak pozdě?
Protože jsem nevěděl, že tanec existuje. Ve škole jsem děla sporty, jednou jsem šel za svou přítelkyní, která chodila na balet a pozvala mě na hodinu. Přišel jsem, zkusil si to a velmi se mi to líbilo. Okamžitě jsem se do tance zamiloval, bylo to velice silné. Ale moji rodiče jsou muslimové, takže bylo těžké začít. Musel jsem to tajit, nemohl jsem jim říct, že chci být tanečník. Dneska jsou na mě hrdí, ale ze začátku tomu nerozuměli.

Co je hlavní zdroj inspirace pro vaše choreografie?
Většinou vztahy mezi lidmi. Jak jsou lidé rozdílní, a přesto jsou spolu, pracují, tančí a vytvářejí něco pozitivního. V mém souboru jsou tanečníci z celého světa, z Afriky, Jižní Ameriky, Spojených států, také z Asie a samozřejmě z Evropy, z Francie, Španělska, Německa, jsou mojí inspirací. A je to také příroda, voda, obloha, vzduch, základní elementy, je to moje inspirace, protože odtud beru energii. A hudba, hudbu miluji.

Tančíte rád ve vlastních choreografiích?
Upřímně řečeno, radši zůstávám venku, vždycky pokud nedělám sólo jako včera a dneska večer. Ale když mám šest, sedm nebo víc tanečníků, musím být venku. Na jevišti jsem tancoval dost, s Rui Hortou jsem měl 200 představení ročně, po celém světě, takže už nepotřebuji být na jevišti. A když ano, je to proto, že tančím sólo nebo duet. Ale je lepší zůstat mimo, můžete se na práci dívat a mít kritický pohled na to, co děláte. Dívám se z pozice publika, kdybych byl přímo v choreografii, nebyl bych toho schopen.

Kdy jste s choreografií začal?
Před deseti lety. Tancuju dvacet let a svůj soubor mám už deset let. Co je zajímavé, hned když jsem se poprvé v šestnácti postavil na podlahu tanečního sálu, věděl jsem, že jednou chci tvořit.
Chtěl jsem být dobrý tanečník, proto jsem během deseti let procestoval svět a pracoval s různými choreografy, abych se učil. V Německu, v Americe, ve Francii… a věděl jsem, že potom si z té zkušenosti vytvořím vlastní věci. A pak, před deseti lety, jsem cítil, že jsem připravený začít pracovat sám. Mám z toho radost. Můj soubor teď hostuje po světě a trvá to už deset let. Pro mě je to jako sen.

Je snadné založit ve Francii vlastní soubor?
Jednoduché to není, protože ve Francii je souborů spousta, ale systém pomáhá. Pomáhá mladým choreografům a mladým projektům, v tom máme štěstí. Na začátku ti pomůžou, a pak musíš být dobrý. Když nejsi dobrý, nevydržíš. Ale vím, že Francie je výjimka. Je to země, kde lidé opravdu dostanou na práci peníze, není to stejné jako v Americe nebo v Německu. Ve Francii máme systém, který umělcům pomáhá. Není perfektní, ale lidé, kteří chtějí něco zkusit, dostanou do začátku peníze. A když jsou talentovaní, dostanou víc peněz. Proto jsem si založil soubor ve Francii.

Budete spolupracovat s Natašou a Václavem na jejich nových projektech?
Budu s nimi pracovat dál, určitě. Pozvu je také do Francie. Možná že v budoucnu uděláme společný projekt. Jsou talentovaní, silní a vědí, co chtějí, a jsou velmi profesionální. S takovými lidmi je skvělé pracovat.

                                                 Text a foto: Lucie Kocourková, leden 2008

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: