25.6.2008

Johan Greben a Uri Ivgi, rozhovor s choreografickým duem

Letošní červen patřil v Národním divadle premiéře Causy Carmen, komponovaného večera současného tance. Po boku Carmen Matse Eka se objevila zbrusu nová choreografie autorského týmu Johan Greben (Nizozemí) a Uri Ivgi (Izrael). O tom, jak tato novinka s provokativním názvem Santa Says Cut It! pro pražský baletní soubor vznikala, si Taneční aktuality s tvůrci povídaly týden před premiérou.

O téhle vaší novince jsme se moc nedozvěděli, ani z časopisu Národního divadla. Jediné, co bylo řečeno, bylo, že to má být abstraktní...
Johan : Není to jako baletní příběh, ale abstraktní také ne. Nechtěli jsme o tom nic říkat předem, protože jsme chtěli, aby lidé vnímali choreografii a vytvořili si k ní příběh sami.
Uri : Neříkáme divákům, že ten a ten je hlavní hrdina a bude dělat tohle... v tomhle smyslu to příběh není, ale rozhodně to není abstrakce. Protože jsme použili spoustu věcí, obrazů, které vytvářejí jasnou linku, kterou můžete sledovat. Je to vlastně o skupině, o individualitě, o úniku, o svobodě, a také lásce.

Takže to je to spojení s Carmen.
Uri
: Já bych neřekl, že je to spojení, ale některé věci tam společné jsou. V minulosti jsme také dělali Carmen, potom když jsme se dozvěděli, že budeme v jednom večeru sdílet Carmen Mats Eka, vzali jsme z toho důvodu některé prvky z onoho příběhu, jako je svoboda, individualita, vášeň, rudá barva ... vzali jsme z toho hodně, ale vytvořili si vlastní příběh, který je samozřejmě jiný.

Jak se naši tanečníci vypořádali s vaším stylem?
Uri (směje se): Ještě pořád s ním bojují.
Johan : Stal se z toho těžký a náročný kus. Na začátku jsme totiž neplánovali, že uděláme tak namáhavou věc, ale postupně se z toho stal kus hodně náročný na fyzičku tanečníků. Náš styl byl pro ně také docela nový, je v něm spousta práce na zemi, samé nahoru a dolů. Souvisí to samozřejmě i s hudbou, která je hodně energická, dynamická.
Uri : Ale jde jim to dobře, vážně si ceníme toho, jak tvrdě pracují.

Hodně lidí přemýšlí o tom pitoreskním názvu, který jste pro svou choreografii vybrali...
Johan : Jenže když vám ho vysvětlím, budete se soustředit na to hledat ho v ní. Ale název je na tom ta nejméně důležitá věc. Je to tak skoro vždycky: máte spoustu příběhů a nápadů, nejsou to vždycky příběhy, které chcete vyprávět, takže se snažíte dostat z toho podstatu. Pak pracujete a nakonec potřebujete pro ten kus nějaký název, protože je to nutné. Přišli jsme na tenhle, ale myslím si, že je to název, který se radši vysvětlovat nemá, jinak se budete zabývat něčím, čím možná ani nechcete. Protože u každé věci je důležité podívat se na ni a vzít si z ní hlavní myšlenku nebo pocit, bez ohledu na to, jak se jmenuje.

Pokud se pamatuji, první návrh zněl Layers (Vrstvy).
Johan : To byl opravdu pracovní titul. První krok. Hned po několika prvních jednáních o naší spolupráci, po kterých jsme samozřejmě uvažovali, co tu udělat. V té době jsme o souboru věděli málo. Později už bylo jasné, že tu bude kombinace s Matsem Ekem, a to dalo večeru téma, takže se toho dost změnilo. Od chvíle, kdy jsme byli pozvaní, až doteď uplynulo hodně času, kdy se hodně věcí v člověku změnilo. V lidech.

Jistě, ve dvou choreografech, kteří pracují společně. Jak to funguje, má někdo z vás vedoucí roli?
Uri : To se hodně mění. Když pracujeme, snažíme se měnit si místa, jeden z nás pracuje s tanečníky, druhý sedí na židli a pozoruje, jak to jde, co se děje, a pořád se střídáme.

Takže se nedá rozlišit kdo udělal kterou část v nějaké choreografii?
Uri : To by bylo moc vyčerpávající přemýšlet ještě, kdo co udělal, to vůbec není důležité. Naše myšlenky, jednání, přípravy, to se všechno mísí dohromady.

Řeknete nám, jak a kdy se stalo, že se z vás dvou stal tým?
Uri : Asi před pěti lety...
Johan : V říjnu 2001, v pondělí ... dělám si legraci. Ale je to asi tak pět let. V té době jsem potřeboval pauzu od choreografování, dělal jsem asistenta jiným a zrovna v tu dobu jsem dělal jeden takový „research project“ pro jednoho choreografa. A to se dělo ve stejné budově, kde Uri pracoval na nové choreografii. Znali jsme se od vidění, ne přímo osobně ... možná nás spojil jen ten prostor. Potkávali jsme se každý den, já jsem viděl Uriho práci, on mě pozval na premiéru. Potom jednu chvíli měl v úmyslu pracovat se mnou jako s tanečníkem, takže jsme se začali scházet a poznávat. Já už jsem tehdy s tancováním prakticky skončil, ale dělal jsem ještě pár věcí. Ten projekt se nakonec neuskutečnil, protože nebyly peníze, ale já začal Urimu pomáhat při vzniku nové choreografie, a tak jsme začali krok za krokem pracovat spolu. Po dvou třech projektech jsme se rozhodli, že budeme pracovat jako dva choreografové dohromady.

Zřejmě jste studoval klasiku?
Johan : Studoval jsem klasiku i modernu. Devět let jsem tancoval v Holandském národním baletu, který ale v té době neměl tak klasický repertoár jako dnes, nicméně můj základ je v klasice. Nikdy jsem klasiku nechoreografoval, ale pořád je to jeden ze zdrojů, stejně jako současný tanec je velký zdroj. Samozřejmě že před patnácti lety byla jiná doba, choreografoval jsem, učil jsem, pracoval jsem hlavně na poli současného tance, takže je to taková směs.

A co vy?
Uri : Já jsem dělal břišní tance...

Cože?!
Johan : Břišní tance nebo balet, to je jedno :-). (Pozn.: anglické ballet a belly může mít podobnou výslovnost.)
Uri : Tancoval jsem v souboru Kibbutz Contemporary Dance Company a ještě jako jeho člen jsem začal s choreografií. Potom jsem se přestěhoval do Holandska, kde jsem pokračoval v téhle tvorbě, no a teď jsem tady a choreografuju v Praze.

Proč jste vůbec odešel do Holandska?
Uri : Moje bývalá žena byla Holanďanka, oba jsme byli členy Kibbutzu, a když se nám narodila dvojčata, přestěhovali jsme se do Holandska, protože jsme chtěli být blíž manželčině rodině.
Je to už skoro dvacet, co jsem tady v Praze hostoval s Kibbutzem, tak je hezké vidět, jak se takový pomyslný kruh uzavírá. Stavím v Praze choreografii a můj starý soubor je tu zrovna také...

Vraťme se zpátky k vytváření choreografií. Co je pro vás hlavní zdroj inspirace?
Johan : Mnoho věcí ... ale skoro vždy se zabýváme skupinou a jedinci, někdy je to hodně silné, někdy ne, ale vždycky je to tam přítomné. Lidé jako skupiny a systémy, jako komunity, ale také jako skupiny, ve kterých je přítomný individualismus a touha po ještě větší individualitě, chuť prolomit hranici systému. Ano, to je v podtextu vždy. Vždycky to má co dělat s jedinci, bojem, vytvářením prostoru pro jednotlivce.

A co hudba jako inspirační zdroj? Nebo co je většinou první krok?
Johan : Myslím, že první je myšlenka.
Uri : V zásadě to začíná od myšlenky, ta se rozvíjí a z dalších se odvíjí hudba, hledáme všechny součásti, které souhlasí se zdrojem, je to stejné s hudbou, pohyby, s konkrétní dynamikou pohybu. Myšlenka je číslo jedna.
Johan : Koncept.

A co individualita samotných tanečníků, mají v pohybech svobodu?
Johan : V pohybové stránce věci máme určité danosti, ale snažíme se, aby se zapojili i tanečníci, když je to možné. Ale tady se popravdě moc nezapojili, je to i trochu problém s jazykem.
Uri : A taky čas, nemáme moc času na choreografii pracovat, takže musíme mít všechno pečlivě připravené. Normálně dáváme tanečníkům větší svobodu, co se týče pohybu; když něco vytvoříme, rádi sledujeme, co s tím pohybem tanečník udělá.

Co třeba improvizace?
Johan : Je to užitečný nástroj, ale zrovna v tomhle případě ji nepoužíváme vůbec. Improvizace v první řadě potřebuje velkou zkušenost, práce na ní trvá hodně dlouho a také potřebuje mnohem víc slovního vysvětlování. Musíte vysvětlit, o čem přesně má improvizace být, ne jenom to, co od ní čekáte. I když vypadá jako něco velmi volného, potřebuje hodně přípravy, aby to nakonec fungovalo.
Ostatně současný tanec neznamená automaticky, že je volnější, je spousta současných choreografů, kteří jsou velmi striktní v tom, co chtějí.

A to vy dva zřejmě jste.
Uri : Samozřejmě se snažíme být otevření, protože přijímáme přínos ostatních lidí, ale nakonec, i když jde třeba o improvizaci, vybíráme pečlivě i z toho, co lidé přinesou, přetváříme si to po svém. Vyžadujeme určitou muzikálnost, fyzické dispozice, trváme na určitých vzorech, kompozicích... Víme, co chceme, co hledáme, a to je také to, co musí hledat tanečníci, jak se mají jako umělci vyjádřit...

Inspirují vás i samotní tanečníci?
Uri : Ano, i na téhle choreografii vidíte, jak nás někteří inspirují víc než jiní. Já osobně mám nejradši, když je tanečník schopný být i hercem, kombinace tance a herectví, to je ono. To je ta inspirace, když jim dáte nějaký pohyb, jak ho hrají, jak zacházejí se svobodou v rámci pohybu. A samozřejmě je důležitá osobnost. Je to jako když se zamilujete. Na začátku se vám na člověku líbí vzhled, oči, tělo, vlasy, pak začnete s tanečníkem pracovat jako choreograf a začne se vám líbit, jak se pohybuje a začnete mít rád osobnost. Je to jako vztah. Nebo ne „jako“, on to vztah je.

Pro kolik tanečníků jste plánovali tuhle choreografii?
Johan : Když jsme začali, mysleli jsme, že to uděláme pro 25 tanečníků. Jak jsme přijeli v lednu dělat casting a viděli jsme soubor pohromadě, tak jsme pochopili, že 25 je moc, takže jsme šli na dvacet. A když jsme začali pracovat s dvaceti tanečníky, pořád to bylo moc, takže teď jsme snížili počet na 16, což je tak akorát.
Uri : Ale i šestnáct je hodně... Byli jsme v časové tísni. V tom kuse je hodně skupinové práce, ale já bych se rád vrátil a věnoval víc času individuální práci s tanečníky.

Těšíte se na premiéru?
Uri : Uvidíme, jak tenhle kus zafunguje, ale věříme, že to dopadne dobře, za naší prací si stojíme. A jsme samozřejmě zvědaví na celý projekt, na celou premiéru...
Johan : Je to vždycky proces a my ho chceme dovést až na jeviště. Představení je pořád součást procesu, a ten bude pokračovat dál. A práce je ještě dost, mohli bychom na té choreografii dělat ještě dalších pět neděl, kdyby to šlo.
Uri : Jsem zvědavý na publikum, ale stejně si myslím, že nezáleží na tom, jestli je nějaký kus klasika nebo moderna – když je dobrý, sdělný, pak je pro všechny.
Johan : To je pravda, ale každá kultura je vystavena nebo není vystavena určitým jevům, takže vždycky chvíli trvá, než si lidé zvyknou na nové věci a ocení je.
Uri : Jsem si jistý, že to bude hezký večer, ale bude to hodně těžké pro tanečníky, po fyzické stránce. Vybrali jsme si skoro ty samé tanečníky jako Mats Ek, kromě sólistů. A je to pro ně těžké. To nedělní dvojité představení bude opravdu náročné.

To je tady už zvyk, že se v den druhé premiéry dělají dvě představení.
Uri : Ale nemyslím si, že to bude dobré u takového programu. Je opravdu fyzicky namáhavý.

Uvažovali jste, že byste tu nastudovali svou vlastní Carmen, abychom si mohli porovnat, jak jeden příběh vypráví dva (tři) autoři?
Johan : Myslím, že Petr Zuska nás pozval právě na základě toho, že viděl naši Carmen, ale potom požádal Matse, aby tu udělal svou... možná že o tom uvažoval, ale nevím, jak moc to myslel vážně. Někdy je hezké udělat takový experiment, ale tady by to asi moc vhodné nebylo. I pro nás bylo zajímavější začít s novou choreografií, s novou hudbou úplně od začátku.
Uri : Myslím, že i pro tanečníky je zajímavější, když se ocitnou přímo v procesu tvorby, než když mají nastudovat něco, co už dává dvacet dalších souborů.

Ale i při nastudovávání už existujícího kusu jde o tvorbu...
Johan : Jistě, lidé pokaždé jinak reagují, záleží i na konkrétním stylu, když je to příběh, můžete sledovat tanečníky, jak nechávají znovu ožívat postavy. Ale když jde o abstraktní věc, tak je to taky jiné.

Viděli jste tady v Praze nějaká baletní představení?
Uri : Neměli jsme možnost vidět toho mnoho, ale viděli jsme La Sylphide/Napoli, nějakou klasiku, a také Sólo pro tři od Petra Zusky. Cením si Petra Zusky za tu změnu, kterou tu udělal a dělá, že přivedl do souboru sebe, nové styly. To je něco, čeho by si lidé měli vážit. On a lidé kolem něj, je vážně hezké vidět, jak to funguje.

Setkali jste ještě s jinými českými choreografy (a teď nemyslím Jiřího Kyliána:-) )?
Johan
: Pracovali jsme s Michalem Záhorou, který je teď členem Scottish Dance Theatre, když jsme dělali jednu novou choreografii pro tamní soubor. To bylo minulý rok.

Jak na vás pražský soubor zapůsobil celkově, je třeba něco typicky „českého“, čeho je možné si všimnout?
Uri : V jistém smyslu jsou velice plaší, třeba si netroufnou zakřičet, trvá jim hodně dlouho, než se otevřou. Cítím to jako něco neobvyklého. Nejde jen o vyjadřování, ale celkový projev. Rád pracuji s tanečníky v kamarádské rovině, ne jako že já jsem choreograf, ty jsi tanečník a budeš dělat tyhle kroky... Ale tihle lidé na to zvyklí byli.
Johan : Nevím, jestli je to „české“, ale je tu něco v komunikaci – a teď nemyslím jazykové dovednosti – někdy jsou jakoby až moc slušní, což pro nás není až tak produktivní. Prostě když se na něco ptám, tak potřebuju slyšet odpověď, abych mohl reagovat. Po pravdě, něco podobného vidím, když jdu třeba do obchodu, lidé jsou zdrženliví, nevybízí vás to automaticky k tomu bavit se s nimi. A když máte ještě trochu jazykovou bariéru, tak je to o to víc složitější.
Uri : Ale překvapili mě, protože teď začínám vidět, že to tanečníky chytlo, už vidí, jak zacházet s extrémním pohybem, s extrémními pocity. Překvapilo mě, když jsem je najednou viděl křičet a tak. Trvalo jim dlouho, než se k tomu dostali, to nepochopím proč, ale teď vidím, že to přichází. A jsem na ně pyšný.

Jsou to převážně klasičtí tanečníci, takže to chce čas...
Uri : Lidé, které jsme si vybrali, jsou velmi dobří tanečníci, schopní skočit z klasického stylu do hodně současného stylu. I když to pro ně bylo nové a chvíli to trvalo, vidíte, že udělali opravdu velký pokrok a rozvíjejí se, že dokážou pochopit novou dynamiku pohybu. Samozřejmě na některých je to vidět víc, na některých méně. První dny, kdy jsme s nimi začali pracovat, to pro ně byl trochu šok, třeba když jsme chtěli, aby šli rychle na zem a zase hned nahoru. Klasický styl vás nutí jít pořád nahoru, být lehký, my jsme chtěli, aby byli hodně dole, hodně zemití. Prvních pár dní skoro nemohli chodit – a dnes je to pro ně přirozené. Přes veškerou plachost jsou velice otevření a hladoví po novinkách.
Johan : Je to i zásluha Petra Zusky, protože otevřel soubor novým možnostem.
Uri : Jsme rozhodně hrdí, že můžeme pracovat s tímto souborem a vystoupit v tak krásném divadle. Jediným problémem tohoto divadla je, že je v něm moc velký provoz. Člověk nemá kdy dostat se k práci na jevišti. Ale jinak je to úžasné divadlo.

Lucie Kocourková                                                                   červen 2008

Foto z představení: Pavel Hejný

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: