16.3.2008

Rozhovor s Dorou Hoštovou
z choreografie Arkánum; foto Pavel Bílek

Setkaly jsme se v jedné čajovně  poblíž Švandova divadla. Dorka přiběhla se zpožděním z Dejvic, kde právě doučila, objednala si kořeněný čaj Yogi a začaly jsme si povídat. Nejdřív jen o tom, jak jsme se dnes měly a co se dělo, až jsme plynule přešly k mým otázkám. Povídání to bylo milé, laskavé a zajímavé.

Dora Hoštová se narodila v roce 1980 v Praze. Konzervatoř Duncan Centre ukončila v roce 2001 absolutoriem. Absolvovala čtyřměsíční stáž na Rotterdam Dansacademie v Holandsku. V roce 2006 se díky choreografii Arkánum stala laureátkou 1. místa v mezinárodní choreografické soutěži Cena Jarmily Jeřábkové a na mezinárodní choreografické soutěži Masdanza na Kanárských ostrovech získala cenu diváků a cenu za nejlepší taneční interpretaci.  S touto choreografií byla nominována na Cenu SAZKY  za "objev v tanci" v roce 2007.
V současné době působí jako pedagog na konzervatoři Duncan Centre a pravidelně vede v Praze kurzy současné taneční techniky pro veřejnost . Zároveň působí jako choreografka a interpretka v mnoha českých i zahraničních projektech. Je autorkou děl Útlé nožky černé vrány, Arkánum, Na bidýlku, Bio-graf.

Chtěla ses vždycky živit tancem?
Jelikož jsem se tancování opravdu věnovala odmalička, tak jsem ani nepřemýšlela nad něčím jiným. Já jsem byla tancem vždy velice zaměstnaná, a tak mi přišlo přirozené, že jdu na střední školu na taneční konzervatoř. Potom jsem ještě odjela na stáž a stala jsem se toho všeho skutečnou součástí. Nijak jsem si to tedy nepřipouštěla. Ale přemýšlím nad tím, co budu dělat v budoucnu, kde budu? Doufám ale, že se to bude už vždy točit kolem tancování.

 Co tě na tančení nejvíc baví?
To je strašně těžké popsat. Pro mě je tanec vyjadřovací prostředek. Dokážu jím říct cokoliv, co mi slovy ani říct nejde. A proto mám pocit, že v tanci jsem svobodná a sama sebou. Nemusím nic předstírat, jsem upřímná sama k sobě i k  ostatním.

Jak trávíš svůj volný čas? Co děláš, když netančíš?
Jelikož jsem zaměstnaná ve školství, je můj program od pondělí do pátku čistě pedagogický. A sobota, neděle je čas pro to, abych mohla dělat svoje vlastní věci, projekty, nebo práci pro divadlo. To je vlastně můj volný čas. Občas se najde i něco jiného, například teď – jedu na hory… Asi ten čas trávím spíše aktivně. 

A z toho všeho čerpáš energii? Já tě z tanečních hodin znám jako energickou a usměvavou bytost.... 
Já razím teorii, že pokud lidem energii dáš, tak oni ti ji vrátí nazpátek. Nedovedu si představit, že bych svoje hodiny vedla jako vypuštěná. Nenabilo by mě to a neproběhla by tam žádná zpětná vazba. Moje motivace je: čím víc vám dám, tím víc dáte vy mě.

A jak je to s inspirací? Z čeho ji získáváš?
Teď ji čerpám hlavně ze sebe, z toho, co jsem prožila, nebo prožívám. Ovlivňuje mě ale také to, co čtu, na jaké jsem byla výstavě, jaký jsem viděla film… Různě se to mění. Inspirací je vše, co se mě v ten okamžik dotýká.

Jak vlastně vznikají tvoje choreografie?
Dlouho ten nápad nosím v hlavě, převracím a nechávám uzrát. Pak oslovím další lidi a začínám řešit světla, zvuk, kostýmy. V té své poslední choreografii spolupracuji s lidmi, kteří dělají divadlo, ne přímo tanec. Jejich pohled je jiný a já si tak rozšiřuji nové obzory.

Jsou známa převážně tvá sólová představení. Co choreografie pro více tanečníků? Neláká tě?
Zatím jsem nenašla lidi, se kterými bych chtěla spolupracovat. Nemyslím to tak hrubě, ale hledám něco nového, hlavně pro svoji práci. Navíc potřebuji lidi, kteří nejen tvoří stejně jako já, ale kteří jsou mi blízcí i mentálně.
A další věc je, že nemám ještě dostatek zkušeností pro práci s více lidmi. Ten čas asi teprve přijde…

 A nesníš o vlastním souboru, kterému bys vymýšlela choreografie?
Ne, to ne. Nechci mít soubor. Spíš školu…

 Školu? Myslíš taneční studio? O čem tedy sníš do budoucna?
V budoucnu mi jde hlavně o to předávat dál. Předávání toho, v co věřím, prostřednictvím tance. Nemyslím tvorbou, ale učením. Myslím si, že právě to má největší smysl.

 Tedy pedagogická činnost. Možná ne všichni vědí, že velkou součástí tvé profese je pedagogická práce. Baví tě učit?
Baví. Hlavně mě to vlastně živí. Ale baví mě to a hodně naplňuje. Dává mi to neuvěřitelnou energii a radost a pořád se něco učím. Každý reaguje jinak a jinak mi něco vrací. Posouvá mě to dál. Baví mě to!

Učíš tedy v Duncan Centre, potom v ProArtu v DDM Juliska, ještě někde? Pracuješ třeba i s netanečníky?
Spolupracuji s herci. Je to pro mě něco nového. Něco s čím já bojuji. Oni mají jiné vnímání, jsou vychováváni jinak. Používají hodně mimiky. S nimi se musí od lesa. Nejde mi o složité variace, ale snažím se, aby pochopili podstatu každého pohybu. A také se snažím probudit v nich invenci. Je mi jedno, jestli někdo vyskočí výš a druhý níž, ale chci, aby pracovali tvořivě. Nejvíc mě baví je pozorovat, jak hledají a zkoušejí. Každý na to jde jinak, a to mě nejvíc baví.

Jaká je tedy Dorka pedagožka?
To se liší na Duncan Centre a na Julisce v ProArtu. V ProArtu nemusím nikoho nutit, ani moc motivovat. Tam nejde o to vychovávat profesionály, tančí se tam ze zájmu a já se jen snažím, abychom přišli na princip a užili si to. Na Duncan Centre musím studenty občas nutit. Jsem drsnější. Snažím se získat respekt. Ale ne za cenu, že jsem na ně nepříjemná. Spíše s nimi komunikuji na rovinu, dávám jim prostor k tomu, aby se ptali, když neví, a já naopak s nimi mluvím jako se sobě rovnými.
Mluví se asi o mně v tom smyslu, že jsem rychlá a náročná, ale to je můj naturel. Já jsem taková.

 Mýváš představení i v zahraničí, zvou si tě za hranice také jako pedagožku?
Ano, zvou. Byla jsem v Holandsku, teď pojedu na Univerzitu ve Winchesteru.

 Na taneční univerzitu?
Ne, tam mají tanec jako volitelný předmět.

 To je skvělé. To tady chybí!
To je pravda, ale snad to přijde! My se o to na Duncan Centru snažíme. Chceme, aby na základních školách byl tanec jako povinný předmět místo tělocviku. Pořád si myslím, že by bylo lepší vychovávat děti k tanci a vážné hudbě, než je učit házet míčem…

Máš nějaké neřesti?
Všechno dělám na poslední chvilku. Naštěstí existují konečné termíny, jinak bych neudělala nic.

Je něco, co bys ještě chtěla prostřednictvím tance dokázat?
Já nic neplánuji. Nechávám věci přicházet a buď se jich chopím, nebo ne. Co ale cítím, že bych chtěla, a co mi jakoby ještě chybí, je studium fyzioterapie. To bych opravdu ještě chtěla, zajímalo by mě to.

Viděla jsi v poslední době nějaké hezké taneční představení, které tě pohladilo a zvedlo ze židle?
S tím já mám problém. Přijde mi, že to nějak ustrnulo na místě, že všichni používají stejně depresivní muziku, minimum světel, asi i minimální pohyb. Nevím, co je to za trend, ale chtělo by to překonat. Myslím, že já vybočuji, že dělám jiné věci.

A třeba nějaké zahraniční nebo amatérské představení?
Mám ráda směr Nový cirkus. Chodím na Letní Letnou, kde se hrají představení skupin ze zahraničí i z Čech zabývající se tímto směrem. Vždy tam vidím nějaké představení, které mě nadchne. Také jsem v Arše viděla představení Plačky od Skutru a moc se mi líbilo. Jsou to divadelníci a mě fascinuje, jak hledají, jak vstupují někam, kde to neznají a objevují nové věci.

Dorko, na co myslíš, když tančíš, když máš představení?
Teď jsem to řešila se studenty na Duncan Centru… Samozřejmě, že myslím na tu choreografii, ale také třeba na to, kde mám kdy stát, abych se vešla do světel, nebo jestli držím dobře klobouk. To jsou ale ty vedlejší věci, které k tomu patří…
Intenzivně však myslím na pocit, ze kterého to vychází, aby nevyprchal. Hodně to ale prožívám. Někdy optimističtěji, jindy méně. To záleží na mém rozpoložení. Je to různé. Například to poslední představení je pro mě hodně silné. Vychází z mého dětství a velice se mě dotýká. Jakmile vstoupím na jeviště, jsem v roli. Nehraji, ale nechám se vtáhnout do té představy a opouštím ji, až když dotančím.

Chtěla bys ještě mluvit o něčem, co jsem já nezmínila, na co se třeba nikdy nikdo nezeptal a ty bys na to chtěla upozornit?
Možná jen o čem teď přemýšlím… Pozoruji na sobě, že přichází jakýsi zlom v prožívání. Pohyb a tanec mě vždycky bavil, ale nevěděla jsem proč. Teď si často na sále sama pro sebe improvizuji. Jako bych ze sebe chtěla vše vytančit. Pozitivní i negativní.

Takže vnímáš tanec jako jedno z umění, které má sílu uzdravovat?
Úplně přesně takhle bych to nenazývala, ale tak nějak to asi funguje…

 

Autor textu: Lucie Břinková                                          březen 2008

 

 

 

 

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: