Rozhovor s Janem Komárkem o jeho novém projektu Stolování

Jan Komárek představil po Tanci papírových tanečnic další zajímavý projekt, kdy se tentokráte některé z „papírových tanečnic“ setkaly u hodovního stolu, aby prožily avizovanou „pohybovou klaustrofobii“. O Stolování, ale nejenom o něm jsem si nad šálkem čaje s Janem Komárkem povídala.

Jste na současnou dobu poměrně renesanční bytost. Studoval jste na UMPRUM, působil jste dlouhou dobu v zahraničí, mimo jiné jako loutkoherec, máte bohaté zkušenosti se světelným designem. Ve vlastních projektech často usedáte za rozličné hudební nástroje. Jak jste se dostal k tanci?
Víceméně přes pohyb, přes potřebu vyjadřovat se pohybem více než slovem. Do pohybového divadla mi tanec začal postupně pronikat čím dál tím víc. Zaujal mě totiž tím, jak je flexibilní a jaký má široký záběr. Když jsou tanečníci zároveň performery, tak mohou zastávat obojí, mohou se pohybovat i hrát. Pohyb a jeho výrazovost mi přijde jako nejbohatší vyjadřovací prostředek.

Vybíráte si tedy tanečníky s hereckými kvalitami?
Vybírám si interprety, ze kterých něco cítím, kteří mě něčím zaujmou. To něco se z nich potom snažím vytáhnout, ale na jejich úrovni. Spíše je podporuji v tom, co sami nabízejí, čím sami jsou. Nepíšu jim konkrétní scénáře, postavy. Choreografie vzniká v úzké spolupráci s nimi.

A kde takové interprety hledáte?
Většinou je to náhoda. Nějakou dobu jsem se vyskytoval v Duncan Centre, kde jsem fotil, svítil, takže odtamtud mám nejvíce „favoritek“, a vlastně i Honzu Malíka. Pak samozřejmě záleží na projektu, když si vymyslím Stolování, tak už hned za tím stolem někoho vidím. Vidím tam Miltnerovou, Sušu, Marii Kinsky, neboť to už samo o sobě je obraz, jsou to sošné ženy, vidím tam dramatickou Mandovou a k tomu ostrou a přímočarou Chaloupkovou nebo dynamickou Svítekovou. Na správné kombinaci lidí hodně záleží, aby se dobře doplňovali, aby mezi nimi vznikalo napětí. Ale například Petra Púčiková se objevila zrovna náhodou, ani jsem nevěděl, že je v Praze. Ta vlastně vstoupila do projektu až po workshopu a krásně ho doplnila svým způsobem existence na jevišti, svým klaunstvím, které má výjimečné.

Když už jste nakousl váš nový projekt, nemohu se nezeptat, co vás inspirovalo k vytvoření Stolování?
Mám hodně silné obrazové vnímání, dříve jsem maloval, fascinoval mě například Rembrandt se svým šerosvitem a odraženým světlem na tvářích. Stůl je pro mě velmi zajímavá entita, je takovým místem setkání, určuje místo lidí za ním sedících, kde se mohou odehrát různé vztahy, různá dramata. Hostina je vůbec obrovská metafora na život. Zajímavé jsou i postavy hostí.

V programu jsme se mohli dočíst, že tanečnice měly zakázáno hrát. Měly vystupovat čistě samy za sebe, což vyžaduje od každé notnou dávku sebeodhalení. Jak se vám je na tuto cestu podařilo zlomit?
Já jsem je lámat nemusel. Postavy jsou tanečnice samy, s tím, že jsem se je snažil tlačit místy do extrému. Ale zdaleka nejhorší pro ně bylo nehýbat se. Přišlo mi, že když se nemohly chvíli pohnout, bylo to, jako když uvadají květiny. Jakmile jsme hodinku zkoušeli drobné detaily, jemné pohyby za stolem, tak jsem viděl, jak se jim zvětšují kruhy pod očima, jak propadají do židlí, tak jsme rychle museli udělat nějaký taneček nebo si dat čajíček, aby se zase nahodily. Možná k tomu přispívala i zkušebna v Alfredu, tedy zaplať pánbůh za ni, ale to tmavé prostředí malého sklípku z vás vysává energii samo. Takže spíše nepohybovost byl pro ně problém, jinak hraní je bavilo.

A jak dlouho jste Stolování zkoušeli?
Skoro dva měsíce, což se zdá jako dlouhá doba, ale bylo to s výraznými přestávkami, neboť tanečnice byly z různých koutů a některé chodí do práce. Marie Kinsky už nyní žije převážně v Paříži. Ta do toho dala i vlastní peníze, dojížděla na zkoušky z Francie. Takže i když se zkoušelo v dlouhém časovém úseku, ve výsledku to bylo poměrně málo.

Při tvorbě projektů zastáváte poměrně hodně funkcí – choreograf, režisér, světelný designér, máte na starosti mnohdy i hudební stránku. Která z těchto vašich funkcí vás nejvíce vystihuje, která vám je nejbližší?
Já bych se vyjádřil tak, že jsem malíř. Světla představují štětce a barvy, performeři a tanečníci jsou vize. Je to pro mě úzce spojené, neoddělitelné. Nedovedu si představit zkoušet někde v tělocvičně pod zářivkami, jak se to většinou dělá, a pak přemýšlet nad světelným designem a hodit to na scénu. Věci musí vznikat zákonitě pospolu, aby jedna druhou inspirovala, aby performer rozuměl světlu, kde ho má, proč ho tam má, co pro něj znamená. Stolování bylo světelně velice jednoduché, tanečnice se mohly pohybovat volně a já jsem ladil nálady. Kdežto například u Triptychu je světelná linka velmi důležitá, tanečník se musí pohybovat i v té lince určitým způsobem, vědět přesně, jak bude každý jeho pohyb nasvícený. Vidím to tedy jako malování světlem. Choreografie, světlo a zvuk jsou stejně důležité komponenty a jejich poměr dává výsledný efekt – obraz a jeho oživení.

Působil jste poměrně dlouhou dobu v zahraničí. Co vás přimělo vrátit se zpět do ČR?
Je to jednoduché, neboť já jsem vůbec nikdy nepočítal s tím, že tam zůstanu. Věděl jsem, že se jednou vrátím, jenom jsem nevěděl kdy. První tendence vrátit se byla hned po revoluci, což by zřejmě z dnešního pohledu bylo docela rozumné, neboť bych byl na české scéně už zavedený, ale v Kanadě jsem měl v tu dobu rozjetých mnoho projektů. Pak se to jednou sešlo a vznikl prostor, tak jsem si řekl, že to je ten správný čas se vrátit.

A jak vidíte tedy současnou českou taneční scénu? Jaký interpret, choreograf vás v poslední době zaujal?
Naděje vidím v Ioanně Moně Popovici, v jejích dílech běží linka, která je pro mě zajímavá, ale zároveň cítím, že má stále ještě rezervy. Mona se mi líbí i jako interpret, dále Honza Malík, Lenka Bartůňková. Zajímavý je pro mě i Jaro Vinařský, je to člověk, který by mě okamžitě inspiroval, možná by mě lákalo dát ho v budoucnu do kontrastu právě s Honzou Malíkem.

Možná je brzo se ptát takto čerstvě po premiéře, ale máte nějaké další nápady, myšlenky, nějaké nové projekty?
Ještě bych chtěl trochu potrápit Stolování, ale s tanečnicemi jsme o tom ještě nemluvili. Momentálně mám v hlavě projekt s Honzou Malíkem. Nazvali jsme ho Trest a zločin, je to na motivy Dostojevského, jak již převrácený název jeho románu napovídá. Bude to Malíkovo sólo s živým hudebníkem Michalem Nejtkem a možná i se zpěváky. Na choreografii se bude účastnit také Marta Trpišovská. Výhledově plánuji projekt, který bude buď sólem pro Andreu Miltnerovou nebo duetem Miltnerová-Svíteková, neboť mě fascinuje taková ta jejich opačnost v projevu a zarputilost, kdy jdou do všeho naplno.

Daniela Zilvarová                                                                             listopad 2008

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: