18.11.2008

Rozhovor s Máriem Radačovským, ředitelem baletu SND
Mário Radačovský, foto: Martin Črep

Ředitelem baletu Slovenského národního divadla je už třetí sezónu. Má za sebou dráhu sólového tanečníka Národního divadla, dlouholetého člena NDT i prvního sólisty v montrealském baletu. Z úspěšného tanečníka se postupně stává zapálený šéf a plodný choreograf, který cestuje mezi dvěma domovy – Slovenskem a Kanadou. Pokračuje v tradici sbližování dvou národních divadel a letos na tradičním podzimním zájezdu baletu SND do Prahy představil našemu publiku nový komponovaný večer. Našel si čas i pro Taneční aktuality, a tak se naši čtenáři mohou blíž podívat, jak pokračuje „rekonstrukce“ baletu na slovenské první scéně.

Dvě sezóny jsou krátká doba, ale přece – můžete už trochu bilancovat a přiblížit nám skóre úspěchů a neúspěchů své vize?
Myslím, že se během dvou sezón udělal velký kus práce a náš soubor se posunul dopředu. Je to ale jen moje osobní hodnocení, takže asi nebude objektivní. Samozřejmě jsou věci, které jsem si představoval jinak, které trvají déle, ale vcelku jsem spokojený. Přebíral jsem soubor, který byl čistě klasicky orientovaný, ale ani v samotné klasice neměl nijak zvláštní úroveň, neměl vybudovaný žádný neoklasický a moderní repertoár. Bylo tam několik vynikajících tanečníků a talentů, kteří ale tolik netančili, soubor ani neměl hlavní sólisty, nepřijížděli profesoři ze zahraničí, to se muselo změnit. Repertoár se myslím podařilo hodně oživit, dostala se tam představení neoklasická i trochu modernější, ať je to můj Warhol nebo Bolero a viac nebo KY-TIME. Máme konečně Balanchina a budeme ho doplňovat, přijede Nacho Duato, pracujeme na převzetí další choreografie od pana Kyliána a snad se podaří získat na repertoár Romea a Julii Johna Neumeiera, to je zatím v jednání.

A získáváte tedy i zahraniční pedagogy?
V tomhle směru se nám daří, snažím se napojit soubor přes kontakty v Kanadě, Holandsku a další soubory, takže přijíždějí i noví pedagogové, například skvělá tanečnice ze Seattlu, Patricia Barker, která k nám jezdí pravidelně, Patrick Hinson, bývalý tanečník New York City Ballet a American Ballet Theatre nebo Francis Malovik z Pařížské opery, kdysi kolega Rudolfa Nurejeva. Samozřejmě že občas máme i hosty z druhé strany, nechci aby to vypadalo, že jsem čistě prozápadně zaměřený. Soubor ale potřeboval hodně změn, za dva roky se obměnila třetina tanečníků a v té rekonstrukci se pokračuje.

Rekonstrukce, to je zdá se vaše oblíbené slovo...
Ano, ale přesně to se souborem dělám. Často o tom mluvíme s panem Kyliánem, se kterým jsem často v kontaktu a hodně na něj dám. Je pro mě vzorem, kterým směrem bych chtěl v rámci úrovně našeho baletu jít. Samozřejmě, že nechci, aby se ze SND stalo NDT, to ani nejde, nikdy se nestane, že bychom dělali jenom moderní a neoklasické věci, protože klasický balet sem patří a je přímo povinností našeho divadla se o něj starat. Ale chci se snažit dostat soubor na co nejvyšší úroveň a také bych rád, aby způsob komunikace a práce byl takový, jak jsem to zažil za časů pana Kyliána v NDT. Všichni jsme věděli, že se v NDT něco děje, nikdy nebylo žádné mrtvé období, vědělo se, že tam nespíme. Rád bych udržel v lidech zájem, jak venku, tak uvnitř souboru.

Zmiňoval jste se, že balet SND neměl vybudovaný sólistický kádr, jak tedy pokračuje „rekonstrukce“ v téhle oblasti?
Doplňování řad sólistů je těžká věc, v souboru je Roman Nowitzky, kterého jsem jmenoval prvním sólistou, a takového bych potřeboval ještě jednoho nebo dva, šikovný tanečník je Adrian Ducin, který už je sólistou. U pánů je to ale komplikovanější než u dam, máme asi šest sedm děvčat, která začínají dosahovat dobré úrovně. Na začátku sezóny přišlo 14 nových tanečníků, kteří diametrálně vylepšili úroveň sboru. Sbor je pro mě v rámci souboru jako takového základ, protože vynikající sólisty na hostování můžete najít vždy, ale když nemáte kvalitně vybudovaný základ, je to málo platné.
Je to i na samotných tanečnících, někteří zareagovali na proces, že se měníme, někteří se tváří, že nic. 16. října to byly dva roky, co jsem sem přišel, tak jsme měli setkání – ta máme vždycky jednou za měsíc, kdy si promluvíme o tom, co se děje, zhodnotíme práci atd., teď jsem jim dal jasně najevo, že po dvou letech musí každý vědět, co chci, takže neberu argumenty, že někdo neví, jaká je moje vize. Všichni vědí, jaké tituly, jaké choreografy chci na Slovensku divákovi představit, jsou nastavená kritéria... může se stát, že se do nich nevejde někdo, kdo tu třeba tančil deset let, ale taková je realita.

Takže je to někdy o nervy...
Je to těžké, na druhou stranu se s některými tanečníky nerad loučím, ale bohužel další realita jsou relativně nízké platy tanečníků, jenže naše ekonomika na víc nemá a je to problém celého Slovenska. Za poslední dva roky jsem jim sice navýšil platy podstatně, ale samozřejmě to nedosahuje úrovně, jaká je třeba v Rakousku, které mají za rohem. V poslední sezóně odešli dva hodně dobří kluci, a nikdo jim to nemůže mít za zlé, i když mě to mrzelo. Na druhou stranu, je možné, že se někdo z takových tanečníků vrátí a zase souboru takto pomůže, migrace v našem oboru je velká. Zároveň chodí i hodně zájemců na konkurzy do Bratislavy, letos na jaře jich bylo asi sto čtyřicet a doufám, že zájem bude stoupat.

Jak reagují na změny diváci?
Na něco zareagovali skvěle, něco pro ně byl třeba ze začátku šok, ta změna bude trvat déle. Snažíme se změnit i celou filosofii marketingu v baletu SND, protože ještě stále málo lidí ví, že se měníme a že se něco děje. Teď pracujeme intenzivně na nové kampani. Jinak ale myslím, že lidé reagují pozitivně, vidím více mladých, kteří chodí na balety. Když se hrálo v historické budově, byla návštěvnost asi tak tři sta lidí, teď když jich ve velkém sále v nové budově máme pět set, pět set padesát, je to pokrok, i když tak velký sál pořád vypadá poloprázdný... Ale považuji to za úspěch i vzhledem k tomu, že kolem nové budovy je ještě v podstatě staveniště, takže nám určitě pomůže, až se celý prostor dobuduje.
Snažíme se zvětšovat okruh diváků i zájezdy po Slovensku, čeká nás Nitra, Piešťany, Prešov, Košice, Zvolen a další. To je trošku něco, jako když jsme s NDT jezdili po Holandsku. Také finanční situace Slováků třeba na východě není zrovna ideální a těžko si může celá rodina dovolit utrácet tisíce za cestu do Bratislavy a ještě za lístky na balet. Je v tom tedy i určitý sociální aspekt a budeme v tomto směru žádat ministerstvo o další dotace, abychom cestovali pravidelně po Slovensku a rozšiřovali povědomí o tanci a baletu.

Sám jste ale ještě stále aktivní tanečník, v září proběhla premiéra Ivana Hrozného, kterého jste si „zabral“ pro sebe.
Tahle role je pro mě trochu labutí píseň, alespoň co se týká velkého tancování, určitě to byla poslední úloha v celovečerním baletu. A když člověk řediteluje i choreografuje, tak ostatní věci musí postupně pryč, protože všechno najedou se nedá dělat dobře. Ještě tak rok nebo dva, ale potom definitivně končím. Vím naprosto přesně, kdy přestat. Samozřejmě, že v rámci Ivana Hrozného bylo moc příjemné zatancovat si se souborem, který vedu, nejdřív se mi do toho tolik nechtělo, ale teď jsem rád, že jsem to udělal, doufám ostatně, že i pro ně to bylo příjemné. Ale brzy to celé skončí. Sám sebe jsem jako tanečníka nikdy moc rád neměl, na videu se vidět nemusím, tak bych taky nerad dospěl do stádia, kdy tanečníka na jevišti trpí jen z povinnosti nebo z respektu.

 

Tanečník? Choreograf!

 

V představení KY-TIME, se kterým vystupujete v Praze, jste v květnu uvedl novou choreografii, 68, je nasnadě, že vás inspiruje letošní výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, ale proč toto téma přenášíte do tance?
Je to téma, které je důležité pro mě osobně, a myslím si, že patří i na naši scénu. I když já sám jsem osmašedesátý nezažil, ani jsem v té době ještě nebyl na světě. Ten balet je dedikovaný mým rodičům a jejich generaci. Generace osmašedesátého roku je trochu ztracená generace, která měla obrovské možnosti, pár měsíců mohli svobodněji dýchat a potom konec. Takové mezníky je podle mě potřeba připomínat, protože pro mladou generaci dneška osmašedesátý rok nic neznamená, to vidím na svých neteřích, kterým je nějakých sedmnáct let. Neříkám, abychom byli dramatičtí, stále trpěli minulostí, ale domnívám se, že je potřeba, abychom si uvědomovali, jaká naše minulost byla, protože potom si budeme vážit víc současnosti. Mladí lidé si ani neuvědomují, co mají.

Vy jste přeci také ještě mladý.
Tak samozřejmě že ve svých sedmatřiceti se za starce nepovažuji, i když jako tanečník budu za chvíli dědeček :-). Ale žil jsem v tom systému a myslím, že cítím, čím naše národy prošly, a hlavně čím procházeli moji rodiče. Nechci vůči mladším působit jako pedant, ale mám pocit, že spousta dnešních samozřejmostí samozřejmá není a lidé by si to měli občas uvědomit. Třeba na to přijdou, až budou starší... Vemte si jen, jaká je to nádhera, že můžete vzít auto a jet, kam vás napadne, bez vízových doložek a všech těch pitomostí. Jasně že jsou to někdy prkotiny, ale já se od jisté doby, od své choroby, začal zaměřovat na detaily, ty nejmenší, nejpřirozenější věci, na které se zapomíná. A tak je to i se šedesátým osmým, je to takový detail, že jsme svobodní. Ale je třeba si toho vážit, protože je možné to ztratit.

Je ta choreografie inspirovaná více dobou nebo konkrétně osudy vaší rodiny?
Promítá se tam obojí, ale není to tak, že bych vyprávěl konkrétní příběh. I když na rodiče jsem při práci hodně myslel. Jim se tenkrát ze dne na den drasticky změnil život. Měli možnost odejít, ale zůstali na Slovensku, protože by jinak možná už neviděli svoje rodiny. Možná že ani já bych se nenarodil. To všechno, co prožili, a jak nás s mým bratrem vychovali, je pro mě důležité a jsem jim za hodně vděčný, jsem na ně hrdý, co všechno museli přežít a obětovat pro nás dva...

A to všechno chcete dostat do jedné choreografie?
Ta věc je trochu abstraktnější a má hodně podtextů, je otázka, co si z toho vezme divák. Je v ní jeden hlavní pár, který prochází prostorem celé choreografie, konec je ve znamení velké změny, je tam určité naznačení, kdy se zdvihá opona jakoby ke svobodě, ale je možné, že to lidé nevezmou. Co jsem u nás slyšel za divácké reakce, tak jsem potkal lidi, kteří říkali, že tomu vůbec nerozuměli, ale někteří měli hodně silný zážitek. Což asi nebyla ani tak otázka choreografie, jako spíš že jsem jim, dnešním šedesátníkům, tím připomněl onu dobu, protože jsem do své choreografie zakomponoval i zvuky tanků, helikoptéry, skandování... myslím, že tihle lidé ani nepřemýšleli o tom, co vidí, ale spíš přemýšleli nad svými vzpomínkami. Ale o to mi také šlo, sice nechci vracet lidem vzpomínky na jejich trápení, ale když do divadla jdou se svými potomky, můžou si s nimi o tom pak povídat, a tím to vlastně úplně splní účel...

Co vy a kritiky?
O ty se nestarám, nejdůležitější je reakce publika. Jdu svým směrem a určitě nehodlám dělat balet na základě toho, co někdo napíše, abych se zalíbil. Neříkám, že dělám všechno skvěle, a rád si někdy přečtu, co si ostatní myslí, ovšem není to měřítko. Každý má právo vyjádřit svůj názor, ale já mám jako choreograf právo na totéž a dělám to svou prací, ale klidně o tom diskutujme. Dobře se v tomhle doplňujeme třeba s Petrem Zuskou, když přijedu do Prahy, řeknu mu svůj názor na jeho věci, on mě navštíví v Bratislavě a já si zase poslechnu jeho... nebojím se úplně opačných názorů, protože na tom je možné i získat.

Když jsme u Petra Zusky, uvažujete také o nastudování některé jeho choreografie?
Určitě ano, už jsme o tom trochu začali mluvit. Velice se mi líbí Sólo pro tři, ale Petr Zuska zatím myslí, že je příliš brzy dát takové představení našemu souboru, to představení je pro něj hodně důležité. Ale také mám moc rád duet Les Bras de Mer, takže ten bude zřejmě první věc, která se u nás objeví. Petr Zuska je rozhodně choreograf, který by na našem repertoáru neměl chybět, stejně jako jsme začali Liborem Vaculíkem. Jednak na něj vzpomínám ze svých tanečních začátků, kdy mi, a nejen mě, velmi pomohl, jednak je hodně spjat se SND, tančil v něm i jako sólista, takže tahle volba byla celkem jasná. On a Petr Zuska jsou pro mě dva nejlepší choreografové působící v Čechách.

Proč právě Ivan Hrozný?
Jeden z hlavních důvodů byl ten, že jsem chtěl dostat na repertoár silný dramatický balet, který hodně chyběl, ale to nejpodstatnější asi bylo, že jsem chtěl uvést kus, ve kterém by dostala hodně příležitostí pánská část souboru. V klasickém repertoáru většina stojí na tanečnicích, je tam maximálně pár sólistů na nějaké variace, ale já jsem si přál uvést balet, kde se ukážou pánové. Tam také proběhly poslední dobou největší obměny, a dál se budu snažit získávat nové tanečníky. Hlavní idea byla dát jim prostor, a také aby se zdokonalili v partneřině, protože Libor Vaculík má partneřinu hodně namáhavou, takže se na ní dá hodně naučit. V představení tančí ovšem celý soubor a nikdo nemá čas na „ulejvání“.

S kým tančíte?
Teď máme tři obsazení na hlavní role, já s Klaudií Bittererovou, Roman Nowitzky s Katkou Košíkovou a Andrej Szabó s Katkou Kaanovou. Obě jsou tuhle sezónu nové, ale velmi talentované. Ale nebylo to tak úplně jednoduché, protože právě ty dva kluky, co odešli do Rakouska, jsem měl původně vytipované na alternace Ivana. Roman mě potom velice příjemně překvapil, je to vynikající tanečník i herec, Andrej měl nějaká zranění, takže teprve roli studuje a představení ho ještě čeká.

 

Kylián a viac...

 

Jak probíhaly přípravy Kyliánových choreografií?
Nebylo to jednoduché, protože tanečníkům jsem ze začátku způsobil trochu šok. Hned jak jsme začali s Un Ballo, tak jsem jim řekl, že učit se to budou všichni, ale tancovat budou jenom ti nejlepší. Prostě nebude to pokus o Kyliána, buď to Kylián bude, nebo radši nebude vůbec nic. Na Un Ballo určitě jako tanečníci rostou, ale dodržel jsem, co jsem řekl, takže z 28 párů, které to studovaly, jen 14 párů tančí, sedm a sedm na dvě obsazení. Ale vůbec to nebylo snadné, ani pro ně, ani pro mě. Pan Kylián bohužel na premiéru dorazit nemohl, protože zrovna ten den měl představení v Oslu, ale hned jsem mu poslal DVD z první i druhé premiéry a byl spokojený. Původně souhlasil jen s tím, že nastudujeme Šest tanců, ale přesvědčil jsem ho, aby nám dal i Un Ballo, abychom měli alespoň dvě choreografie. Šest tanců šlo lépe, tam si tanečníci brzy našli charaktery, Un Ballo bylo podstatně těžší.

Vyústí dosavadní spokojenost pana Kyliána v nějakou další „zápůjčku“?
Moje snaha je, abychom v Bratislavě měli choreografii, kterou by vytvořil přímo pro náš soubor. Povídali jsme si o tom při mém nástupu a pan Kylián říkal, Mário, nejdřív musíš rekonstruovat soubor. Takže rekonstruuji a doufám, že v budoucnu se to uskuteční.

Když jste nastupoval, říkal jste, že na Slovensku zůstanete tak pět sedm sezón, jak to vidíte teď?
Ty dva roky tak rychle uběhly, že o tom ani neuvažuji. Dělám svou práci, jak nejlépe umím, a když to bude trvat do zítřka, tak to bude do zítřka, mám čisté svědomí. Samozřejmě, že je to práce, kde můžete někomu ublížit, ale... moje vize je jasná, chci, aby se Bratislava stala součástí evropských tanečních scén, aby byla napojená na celou Evropu a aby to byl soubor, který i tanečníci nosí v sobě.

Také jste říkal, že váš domov je jednoznačně Kanada. Co udělaly dva roky v bývalé vlasti?
Je pravda, že to není bez vlivu, ale sám se snažím, abych v tom měl sám pro sebe jasno. Slovensko je pro mě pracovní domov, snažím se tu udělat maximum pro soubor, samozřejmě, že se vždycky budu cítit jako Slovák, ale Kanada je víc domovem ve sféře emocí, osobního života. (Pozn.: v Kanadě žije Radačovského partnerka, tanečnice Anik Bissonnette.)

Chystáte nějaké nové choreografie?
Ano, právě jsem jednu dokončil jako takové překvapení, na Slovensko totiž přijede na návštěvu kanadská guvernérka. Je to jen choreografie pro čtyři tanečníky na hudbu kanadských autorů.
Na příští sezónu chystáme velký projekt v rámci jubilejní devadesáté sezóny. Hudbu bude dělat Pavol Hammel a režie se ujme Patrik Lančarič, jde o celovečerní kus. Jmenuje se Mount Everest, takže uvidíme, jestli se nám podaří tuhle horu zdolat. Možná to bude trochu komerčněji laděný projekt, ale i to nám v repertoáru chybělo. Umění je umění, ale je rok 2008 a potřebujeme i zvučná jména, která přitáhnou nové publikum. Pavol Hammel je sice už šedesátník, ale v rámci slovenské pop music má zvláštní místo, poslední dobou na něj začíná hodně slyšet i mladá generace. Nevím, jak je to v Čechách, ale zdá se mi, že naši mladí jsou už přejedení zahraničním popem a začínají se vracet ke slovenské „klasice“, vrací se Miro Žbirka, Elán, je větší zájem o domácí tvůrce. Proto si myslím, že bude tahle premiéra dobře načasovaná a přitáhne mladé lidi, kteří třeba na baletu ještě v životě nebyli.

Atraktivní musí být i Warhol.
To je jistě představení, které také přitáhlo novou sortu diváků, ale teď s ním mám trochu potíže, protože jsem ho stavěl tak, abych úplně využil technické možnosti nové scény, a zrovna nám tam všechno nefunguje, jak by mělo. U Warhola teď připravuji úpravy určitých sekvencí, aby tím představení netrpělo.

Aha, tak proto se zřejmě i Ivan Hrozný musí obejít bez točny a dalších scénografických prvků, jak je známe z původní brněnské verze.
Ano, museli jsme udělat hodně kompromisů, ale pokud se technické podmínky změní, nic nám nebrání v tom je využít. Když se dívám na video z Brna a vidím závěr, tak si říkám, že je trochu škoda, že jsme to nemohli udělat stejně, bylo by samozřejmě lepší mít točnu a to velké schodiště, na druhou stranu, co jsme ubrali po vizuální stránce, to musí nahradit tanečníci. A Libor zase použil videoprojekce, které v Brně neměl. Nicméně choreografie se nezměnila a poslední představení jsme měli skoro vyprodaná, což je důležitější. Samozřejmě, že v Brně budou říkat, že jejich verze byla lepší, a v Bratislavě zase, že lepší je naše, ale pro mě osobně je hlavní, že jsme měli pět skoro vyprodaných představení a na konci lidé stáli. A už je tu zase další propagace, protože lidé si mezi sebou říkají, že tohle představení stojí za to vidět.

Ivan Hrozný je neoklasika, ale jak je to se současným tancem?
Tak to je u nás trochu slabší, ale spíš, že ještě nemáme připravené konkrétní projekty. U nás na Slovensku byla vždycky hlavní dvě jména, Ján Ďurovčík a Ivan Holováč, ale já už se úplně neztotožňuji s věcmi, které dělají, raději bych u nás dával příležitost nejmladší generaci choreografů, jako je například Lukáš Timulák a další. Třeba v rámci galapředstavení, jako jsme měli v září gala proti rakovině, a samozřejmě budu hledat v souboru a dávat lidem možnost si choreografii vyzkoušet. Věřím, že je jen otázka času, než se nějaký talent objeví.

Máte v tomto směru přehled o dění mimo SND?
Samozřejmě vím o šikovných lidech v rámci moderního tance na Slovensku, ovšem ne u všech mi připadá, že by byla nějaká spolupráce reálná, alespoň přímo v rámci práce se souborem. Ale chci jim dávat možnost hostovat u nás v divadle, například u nás bude vystupovat Šárka Ondrišová, která letos získala cenu DOSKY. V podstatě jsme zrušili jedno představení a nabídli jí prostor, aby se mohla prezentovat. Sám jsem pro to, aby se překonávaly bariéry a aby se vymýtil názor, že „modernisti“ nepatří do národního divadla. Když je něco dobré, je mi jedno, jestli je to klasika nebo moderna, a naopak. Může být i špatná klasika, i ta na naší scéně byla, takže argumenty, že takové věci k nám nepatří, neberu. Patří. Když je něco na vysoké úrovni, má to tam být.
Je to důležité, protože to přitáhne diváky současného tance i samotné tvůrce. Když jsme k nim otevření, přijdou se oni podívat na nás a je v tom perspektiva vzájemného poznávání, spolupráce... Taneční scéna u nás je tak malá, že nemá smysl si ještě navzájem podkopávat nohy, spíš bychom měli všichni spolupracovat. Lidé mají dostávat prostor, potom se poznávají, doplňují. SND teď zaštiťuje festival současného tance „Bratislava v pohybe“.Takové věci jsou dobré i pro náš soubor, jednak vidět, co se v tanci děje, jednak si to zkusit, protože dnes musí být tanečníci všestranní, flexibilní. V téhle souvislosti rád připomínám oblíbené rčení Jiřího Kyliána: „Národní divadlo není národní muzeum.“ A také se jím řídím.

Lucie Kocourková                                                                             listopad 2008

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: