1.12.2009

Rozhovor s fotografem Pavlem Hejným

Větší část tanečního publika si jeho jméno pravděpodobně vybaví především v souvislosti s fotografiemi zachycujícími baletní soubor Národního divadla, ať již na plakátech, fotografiích z představení nebo z nedávno dokončeného portrétního cyklu jeho umělců. Stejně tak se ovšem věnuje i dokumentární tvorbě – mimochodem právě v době, kdy vznikal tento rozhovor, získal několik ocenění v soutěži Czech Press Photo, mimo jiné i za cyklus fotografií zachycujících přípravu nové inscenace Labutího jezera Kennetha Greveho, který byl vystaven na jaře tohoto roku v historické budově naší první scény. Pojďme se teď podívat, kdo je vlastně ten stále poněkud záhadný Pavel Hejný, za nějž mluví nemálo jeho fotografií, ale téměř žádná slova…

Jak se vůbec člověk stane profesionálním fotografem? Kdo nebo co vás k fotografii přivedlo?
S fotografováním jsem začal relativně pozdě, až v průběhu čtvrtého ročníku na střední škole, kde jsem studoval scénografii. Pocházím z divadelní rodiny, takže jsem se již odmalička pohyboval na jevišti a divadlo byl můj druhý domov, k tomu jsem navíc dlouhou dobu kreslil, takže scénografie pro mne byla při výběru školy přirozenou volbou. Postupem času jsem ale zjistil, že to pro mne není to pravé. V té době jsem si z platu uvaděče pořídil svůj první amatérský fotoaparát a fotografování mne naprosto pohltilo.

Takže jste, předpokládám, začal fotografii i studovat…
Ano, absolvoval jsem Vyšší odbornou školu grafickou se zaměřením na fotografickou tvorbu a média a nedávno jsem úspěšně absolvoval přijímací zkoušky na
Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kam jsem nastoupil do prvního ročníku, do ateliéru fotografie.

V současné době se vedle scénické fotografie věnujete také dokumentární tvorbě – v čem podle vás spočívá zásadní rozdíl mezi těmito dvěma oblastmi?
Rozdíl mezi nimi je v tom, co fotograf v dané oblasti vysílá a co přijímá. Konkrétně u scénické, potažmo baletní fotografie je potom otázkou, do jaké míry se vůbec jedná o tvorbu ze strany fotografa, nemyslím si, že někdo, kdo fotí balet nebo divadlo, je nutně umělec, protože to umění, to krásné na té fotografii tvoří tanečníci, choreograf, scénograf, kostýmní výtvarníci a další. Já do toho vnáším pouze osobitý pohled, či přístup.

Jak dnes vůbec vypadá obor scénické fotografie v Čechách? Máte zde vy osobně nějaké vzory?
Určitě, jsou fotografové, kteří se v tomto oboru pohybují již delší dobu a mají ten dar na hru adekvátně reagovat, kteří ji vnímají způsobem, jenž mě oslovuje – například Viktor Kronbauer, Jaroslav Prokop nebo Bohdan Holomíček. Obecně ale uplatnění v oblasti divadelní, potažmo taneční fotografie je u nás stále těžší. S nástupem digitálních fotoaparátů právě divadelní fotografie značně upadla a tento obor, který kdysi symbolizoval pan Krejčí a jeho studenti, je dnes v podstatě v troskách. Jednak se divadla potýkají s čím dál tím větším nedostatkem peněz, pak také dost často slýchám názor, že divadelní fotografii může dělat každý, že je to vlastně pouhá dokumentace, ale není tomu tak. Už jsem zažil i divadlo, kde fotil garderobiér, dost často fotí například asistent režiséra nebo někdo z produkce. U nás bohužel není moc divadel, která si mohou dovolit profesionálního fotografa.

Což ale pochopitelně není případ Národního divadla. Jak vlastně vznikla vaše spolupráce s naší první scénou?
To byl takový zvláštní moment – cestou ze školy jsem procházel kolem Laterny magiky a viděl jsem tam vystavené fotografie, což mne strašně nadchlo. Právě to byl ten zlomový okamžik, kdy jsem se rozhodl, že tohle je to pravé. Bylo mi devatenáct, byl jsem mnohem bezstarostnější a neměl jsem ještě tolik práce a závazků, takže jsem do toho mohl investovat svůj čas a bez vyhlídky na sebemenší honorář si tam jenom tak chodit fotografovat, což je luxus, který bych si dnes už nemohl dovolit.

Takže ve vašem případě platilo to příslovečné „být ve správný čas na správném místě“…
V podstatě ano, důležitější je ale přístup. Byl jsem nadšený, zapálený a nebál jsem se tomu věnovat všechen svůj volný čas, navíc jsem za to nic nechtěl. Jednoduše řečeno, ze strany baletu Národního divadla stačilo, aby mne pustili na představení a řekli mi, kde nebudu nikomu překážet. Neměl jsem do té doby s baletem žádné zkušenosti. Musel jsem nejdřív pohyb pochopit, abych ho dokázal zachytit tak, jak chci, a zároveň dodržel všechny jeho zákonitosti. Postupem času jsem přinášel stále lepší a lepší fotografie, ale věděl jsem, že nesmím polevit, protože by moje snaha přišla vniveč. Když jsem završil svou první sezónu, objevily se v časopise Národního divadla první fotografie s mým jménem z inscenace Sólo pro tři. V té době už jsem fotil také pro Alféda ve dvoře, Ponec a jiná divadla.
 
  
           
 
Na jaře tohoto roku bylo možné ve dvou poschodích historické budovy zhlédnout vaši výstavu zachycující kompletní průběh příprav nového Labutího jezera, které postavil Kenneth Greve pro soubor baletu Národního divadla v Praze. Jaké to bylo nahlédnout „pod pokličku“ této inscenace?
No, musím říci, že to pro mne byla neuvěřitelná zkušenost. Doposud jsem byl zvyklý přijít vždy už k hotovému představení a najednou jsem zjistil, jaké obrovské množství práce stovek lidí tomu všemu předchází. Nové Labutí je také velice fyzicky náročné, často mi tanečníků bylo upřímně líto. První zkoušky na sále jsem fotil už půl roku před premiérou a poslední záběry teprve den před vernisáží. Setkání s Kennethem byl obrovský zážitek, je to neuvěřitelně energický a charismatický člověk.


„U černobílé fotografie se může divák oprostit od barev a má pak více prostoru se soustředit na důležitější aspekty, ať už je to například výraz, světlo a podobně. Barvy na sebe často zbytečně strhávají pozornost.“

Právě pro Národní divadlo jste před nedávnem dokončil cyklus portrétů baletního souboru. Jak dlouho jste na něm pracoval a jakou jste měl koncepci?
K celému cyklu jsem se snažil přistupovat hodně individuálně, nechtěl jsem tanečníky tlačit do toho, jak bych je chtěl vidět já sám, ale naopak jsem se snažil dát jim co největší prostor, aby se projevili sami; samozřejmě bylo na nich, jestli této možnosti využijí. Portréty jsem fotil od listopadu 2008 do června 2009, tedy celkem sedm měsíců. Obecně to pro mě bylo dost hektické období – v té době jsem také fotil oba dokumenty, za které jsem získal ocenění v soutěži Czech Press Photo, zrealizoval výstavy svých prací v divadle Ponec a v historické budově ND, vytvořil jsem čtyři kolekce fotografií z inscenací baletu ND, dělal přijímací zkoušky na vysokou školu, absolutorium na předchozí škole, stěhování a do toho ještě tedy přišlo těch sto portrétů pro balet.


Měl jste při jejich focení naopak i nějaké podmínky nebo pevnou představu, v nichž jste portrétovanému neustoupil?
Samozřejmě musíte mít představu o tom, co od portrétů očekáváte, co chcete ve výsledku získat. Portrétovaný nesmí nikdy za žádných okolností vycítit, že jako fotograf tápete. Já jsem věděl, že chci udělat soubor vážených, seriozních umělců, kteří budou působit trochu aristokraticky, ale zároveň jsem z nich chtěl cítit tanec. Například jsem si vymínil, aby se nesmáli, protože pokud se smějete na fotografa, tak buď musíte být skutečně šťastní, nebo to musíte umět geniálně zahrát, jinak výsledek vyzní velmi falešně. Také jsem se snažil vyhnout příliš dominantním detailům, které by odváděly pozornost od toho hlavního – očí a výrazu. A také jsem chtěl do fotografií dostat nějakým způsobem dynamiku – samozřejmě na poměry portrétu – jednak proto, že se jedná právě o portréty baletního souboru ND, a především z toho důvodu, aby na fotografiích vznikl kontrast mezi pohybem a výrazem, kde ovšem výraz ve výsledku nakonec převáží.

Fotil jste černobíle, byl to již od počátku váš záměr – například už jen kvůli zachování kontinuity s předchozími portréty, které byly také černobílé?
V tomto ohledu jsem zvolil černobílou fotografii, protože jsem chtěl, aby celý soubor působil vizuálně jednotně. A potom je také důležité to, že u černobílé fotografie se může divák oprostit od barev a má pak více prostoru se soustředit na důležitější aspekty, ať už je to například výraz, světlo a podobně. Barvy na sebe často zbytečně strhávají pozornost.

Celý cyklus působí dojmem, že jste se snažil akcentovat i jiné stránky osobností tanečníků, než jak je známe z jeviště, tedy prizmatem jejich rolí…
To celé záleží na tom, nakolik se portrétovaný dokáže uvolnit, co všechno vám jako fotografovi nabízí. Jak už to u podobně velkého kolektivu bývá, každý na fotografování reaguje rozdílně, u někoho stačí několik záběrů, u dalšího se zase dostanete až na stovky fotek, z nichž pak vybíráte jednu. Někdy portrétovaného chvíli fotíte, aby si vůbec zvyknul na to, že je před objektivem a uvolnil se, uděláte třeba padesát fotografií, než u něj odezní jakýsi vnitřní blok a vy se můžete pustit do práce.

Takže fotograf se občas stává také psychologem.
Ano, to také hraje roli. Například je důležité dbát na to, abyste udržel tempo, aby byl portrétovaný neustále takříkajíc ve hře – v okamžiku, kdy to vzdá, je velmi těžké ho dostat zpět.

Tolik tedy k cyklu portrétů, chystáte v současné době i nějaký další projekt s baletním souborem Národního divadla?
Momentálně se chystám udělat svícené taneční fotky z La Sylphide, ale v exteriéru – zatím všechno, co k tomuto baletu bylo nafoceno, je buď ze studia nebo z představení, přestože hlavní hrdinkou je lesní víla – vůbec exteriérové taneční fotografie nejsou u nás v Čechách zdaleka tak běžné jako v zahraničí.

Prozradíte nám, v jaké jste zrovna fázi?
Určitou představu jsem nosil v hlavě již od začátku prázdnin, ale prioritou byl Faust (první premiéra baletu ND v této sezóně, pozn. aut.), ke kterému jsem Liboru Vaculíkovi vytvořil image fotografii. Takže teprve nedávno jsem objížděl lokality, které připadají v úvahu a přemýšlel, kde a jak to budu fotit, už jsem domluvený i s Martou Drastíkovou (jedna z představitelek hlavní role) a vše je v podstatě připraveno, takže teď už záleží jenom na počasí. Když vše půjde podle plánu, tak premiéra bude v tomto rozhovoru.

„Tanec je způsob komunikace, je to forma vizuálního vyjádření, je to jeden z jazyků umění.“

Jako profesionální fotograf máte obsáhlé zkušenosti s focením různých žánrů, co byste poradil člověku, řekněme úplnému laikovi, který by za vámi přišel s tím, že chce fotografovat? Co je podle vás tím nejdůležitějším předpokladem pro to, aby člověk vyfotil například kvalitní scénickou fotku?
Asi to bude… (přemýšlí) …určitá míra představivosti. Pokud fotíte scénickou fotografii, tak je důležité to konkrétní představení do fotografie abstrahovat. Musíte vybírat právě ty momenty, které jsou příznačné, které o dotyčné hře nejvíce vypovídají – v hrách jsou momenty, které je vystihují, někdy dokonce můžete celé představení abstrahovat do jedné jediné fotky. Tohle musí člověk umět vnímat a poznat.

Nakolik je v tomto ohledu výhodou znalost konkrétní inscenace? Dá se díky ní na tato charakteristická místa lépe připravit?
Samozřejmě, že čím víc tu kterou inscenaci znáte, tím jste si jistější a dovedete si lépe vybrat správné místo pro fotografování – velká část scénických fotografií je totiž ve výsledku nepoužitelná jenom proto, že byly vyfoceny pod špatným úhlem, je proto také nezbytné naučit se představení vnímat z více stran. Nejen z místa, kde dnes zrovna sedím, ale vědět, kde budete za dvě minuty; někdy si dokonce dělám poznámky na příští den.

Je podle vás nějaký rozdíl mezi focením činohry a tanečního představení?
Myslím si, že tanec je mnohem složitější v tom, že pohyb má určité fáze, a pro mne, vlastně i pro toho tanečníka, je důležitá jen ta jedna, ten kulminační bod, kdy je pohyb úplně dotažený, což je okamžik, který trvá řekněme setinu sekundy, a právě ten musíte přesně vystihnout.

Dá se totéž podle vás vztáhnout i na samotné tanečníky, totiž že jednotlivé fáze pohybu jsou v projevu některých zřetelnější než u jiných?
Myslím, že je to spíše dáno tím, co tančí. Navíc pokud toho konkrétního tanečníka znáte a máte už do jisté míry jeho projev odpozorovaný, dovedete ho i lépe číst a při fotografování se mu pak přizpůsobit.

A pokud proti sobě postavíme čitelnost klasického a moderního tance? Nepostrádáte někdy v moderním tanci právě ty kulminační body, které jsou příznačné pro technické prvky klasického tance?
Určitě, v tomto je klasický tanec mnohem jednodušší, protože jsou tam nastavena jasná pravidla a přesně dané pózy, které jdou v souladu s hudbou, každý pohyb předznamenává nějaký protipohyb či nášvih. Vy jste v hledišti, zažíváte to, co se před vámi odehrává, vnímáte hudbu, a pokud se jak vy, tak tanečník sejdete v hudbě, tak je to ideální. U moderny daleko více záleží na tom, jak choreograf celé představení postaví, je to více o vašem individuálním přístupu a o pochopení pohybu. To je něco, co se pořád učím, člověk jednoduše musí pohyb cítit, musí ho pochopit, aby s ním mohl lépe pracovat.

Co pro vás znamená tanec?
Tanec je způsob komunikace, je to forma vizuálního vyjádření, je to jeden z jazyků umění…


Tomáš Valníček                                                                        
Listopad 2009

Fotografie v textu:

- P. Hejný na výstavě Czech Press Photo
- z představení baletu ND Extrém
- z reportáže o Labutím jezeru
- portrét prvního sólisty A. Katsapova
- Marta Drastíková

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: