25.3.2009

Rozhovor s Ivannou Illyenko, sólistkou baletu Národního divadla

Angažmá v baletním souboru naší první scény nastoupila na podzim roku 2004, nejdříve jako demisólistka, od sezóny 2006/2007 je sólistkou. Během své kariéry ztvárnila mnoho rolí jak v převážně klasickém repertoáru Kyjevské Národní opery, tak i v baletech Johna Cranka v proslulém souboru Stuttgart Ballett. Pražské publikum ji v této sezóně mělo možnost vidět na prknech Národního divadla především jako Taťánu v Crankově Oněginovi a Sylphidu ve stejnojmenném baletu Augusta Bournonvilla. Taneční aktuality se s ní sešly jedno lednové odpoledne u rozhovoru nejen o těchto dvou rolích, ale také o náhodách (či osudu), cestování a o tvrdé práci, zkrátka o tom, co to obnáší být baletkou.

Jednou z nejvýznamnějších událostí uplynulé baletní sezóny v Národním divadle bylo uvedení baletu La Sylphide Augusta Bournonvilla, kde tančíte vedle Effy také hlavní roli. Jak vy osobně vnímáte Sylphidu, je pro vás něčím vyjímečná?
V baletu existuje jen velmi málo rolí, které nejsou věkově vymezeny. Sylphida je jedna z nich. Může to být mladé děvče, ale také okouzlující žena. Tady v Praze jsem tuto roli tančila jak s mladým, ale talentovaným Matějem Urbanem, tak i s vyzrálejším Sašou Katsapovem a i moje Sylphida byla díky tomu pokaždé trochu jiná. Specifická je také díky Bournonvillově technice, která je nutnou, ale jak se říká, nikoli dostačující podmínkou pro zvládnutí této role. Sylphida je pro mě vyjímečná také tím, že jsem ji před lety nastudovala ještě v Kyjevě, ale už jsem ji před svým odjezdem nestihla zatančit a po celou tu dobu ve mně zůstala touha ztvárnit tuto roli na jevišti. Frank Andersen ale hned na začátku pražského nastudování prohlásil, že počítá jen se dvěma obsazeními. Já jsem tu roli strašně chtěla, jenže nikdo neměl čas se mnou zkoušet, takže jsem začala nejdříve sama s pomocí Pavly Hrubešové. V případě Sylphidy to totiž možné je, na rozdíl od mnoha jiných představení, kde se takto pracovat nedá. Myslím, že mi to ve výsledku k získání role pomohlo a že Frank byl se mnou nakonec spokojen, dokonce mě poslal na hostování do Talinu.

Pokud mluvíme o specifických rolích, jsou nějaké další, které pro vás nečím vybočují z řady?
Určitě Odetta/Odilie v Labutím jezeře, s touto rolí musí mít balerína velkou trpělivost, chce to čas, aby byla skutečně dobrá. Není to role, která vám může stoprocentně vyjít hned na premiéře. Lev Ivanov byl geniální choreograf, který druhé jednání Labutího jezera vymyslel prakticky velmi přesně, také proto ve většině nastudování zůstává toto jednání nedotčeno. Například já jsem až po nějakém čase přišla na to, že když striktně dodržím jeho výraznou plastiku, emoce se pak dostaví téměř samy. Dalšími vyjímečnými rolemi jsou pro mne také Julie v Romeovi a Taťána z Oněgina, a to zejména tím, že obě v průběhu představení procházejí obrovskou proměnou.

Která role pro vás byla nejnáročnější fyzicky?
Ještě v Kyjevě jsem tančila Širín v Legendě o lásce. A už nevím, jestli to bylo tím, že mi bylo teprve osmnáct, nebo skutečnou náročností role, ale tehdy jsem si opravdu sáhla na dno svých fyzických i psychických sil. Navíc v Kyjevě je velké jeviště a na Legendu ho otevírají naprosto celé, takže tam vzniká obrovský prostor. Kromě toho se Legenda netančí na linu, ale na látce, která má vytvářet pocit pustiny a už to je samo o sobě pro tanečníky náročné.

Zmínila jste Kyjev, kdo nebo co vás vlastně přivedlo v roce 1996 z Kyjeva do Ústí nad Labem? Přechod z velké metropole a prvního divadla v zemi, které má v repertoáru patnáct představení klasického baletu, do oblastního českého divadla, to musel být ze začátku šok…
Můj příchod do Čech byla víceméně náhoda. Jak u nás v divadle, tak na Ukrajině obecně to tenkrát byla velice těžká doba. Buď jsme nedostávali výplaty vůbec, nebo jsme dostali tak málo, že se s tím nedalo vyjít. Občas jsem neměla ani na metro. A v této situaci se v Kyjevě objevil Ondrej Šoth, tehdejší umělecký ředitel ústeckého baletu a mně a dvěma dalším kolegům nabídl smlouvu. O Ústí jsem sice nikdy předtím neslyšela, ale prostě jsem jela. A toto město, které má opravdu krásné divadlo, jsem si po čase oblíbila. Za ty tři roky v angažmá jsem tam potkala lidi, kteří dodnes zůstali mými dobrými přáteli. Navíc kolem Ústí je velmi krásná příroda.

Po třech letech v ústeckém divadle jste naopak nastoupila do angažmá ve velmi prestižním souboru Stuttgart Ballet, který získal světové renomé v šedesátých letech pod vedením Johna Cranka. Proč právě tam?
Vlastně jste na to již odpověděl. Stuttgart Ballet je velice prestižní scéna s úžasně rozmanitým repertoárem a skvělou úrovní tanečního souboru i sólistů.

Baletní soubor s takovým renomé měl jistě i hodně bohatý zájezdový program…
Ano, to bývala velká, úžasná zájezdová turné, kam se vypravoval celý baletní soubor. Někdy jsme byli i více než měsíc pryč. Jediným smutným zážitkem za celé ty roky byl zájezd do New Yorku těsně po 11. září 2001, kdy jsme nakonec museli zrušit dva týdny představení, protože publikum vůbec nemělo na balet myšlenky. Newyorčané přitom jinak mají stuttgartský balet velice rádi a vždy mu připraví bouřlivé uvítání.

Jak je to vlastně s Crankovým odkazem ve Stuttgartu dnes? Nakolik si jeho bývalí asistenti dovolí zasáhnout do původní choreografie, pokud vůbec? Když vezmeme například Oněgina, jsou nějaké rozdíly v tom, jak se staví ve Stuttgartu a třeba tady v Praze?
No, ne že by se tančil zcela jinak, ale rozdíly tam samozřejmě jsou. Jednak jsou ve Stuttgartu stále lidé, kteří s Johnem Crankem osobně spolupracovali a kteří si postupem času osvojili podobný způsob myšlení jako on. Ti si potom pochopitelně mohou dovolit větší volnost při nastudování jeho baletů, protože vědí, kam až mohou zajít a co by Cranko naopak nikdy neschválil. Proto při nastudování jeho baletů ve Stuttgartu panuje svým způsobem větší volnost než při jejich přenesení na jakoukoli jinou baletní scénu.

Takže jeho balety stavěné mimo Stuttgart se více drží jakési předepsané podoby.
Ano, a já to zcela chápu. V rámci toho, aby to byl pořád ještě Cranko, je určitě jednodušší to takto zafixovat… i když i to je různé, třeba když tady s námi pracoval Ivan Cavallari na Oněginovi, tak se snažil každému v rámci možností vyjít vstříc, najít pro něj optimální polohu.

Jaký máte vy osobně vztah ke Crankovým baletům, potažmo k němu jako choreografovi?
Mám je moc ráda. On má svou vlastní, neskutečnou škálu prvků, vymýšlel zvedačky, které se neopakují a jeho postavy nabízejí krásné možnosti hereckého vyjádření. Opravdu nádherné. Právě role Taťány, kterou jsem měla to štestí tančit, je krásná i tím, jak se na jevišti vyvíjí od mladého děvčete až po dospělou ženu.

Nakonec jste se ale rozhodla po pěti letech Stuttgart opustit, nebyla v tom i jistá únava Crankovským repertoárem?
To ne, základem jsou sice Crankovy balety, ale za jednu sezónu je tam poměrně hodně premiér a repertoár se tak postupně obměňuje, takže tím to nebylo. V jistém okamžiku jsem se ale dostala do fáze, kdy už mi Stuttgart jako místo k životu přestával stačit. Chtěla jsem do angažmá ve městě, kde bych se chtěla v budoucnu i usadit a které by mi mělo, kromě kvalitního baletního působiště, také co nabídnout. Stuttgart je totiž na první pohled velmi pěkné město, ale postupem času zjistíte, že co se týče rozmanitosti života to není až taková sláva. Tenkrát jsem uvažovala o dvou městech, Amsterdamu a Praze. Nakonec jsem šla tam, kde pro mě měli smlouvu, a to byla Praha.

Jak jste si zvykala na zdejší život – a samozřejmě Národní divadlo – po pěti letech v Německu?
Nemyslím, že by se to v něčem lišilo od mých předchozích začátků v jiných angažmá. Když někam přijdete, tak netančíte hned – tanečníci v souboru jsou totiž už zavedení ve svém repertoáru, a než se vám to také podaří nebo než přijde nový repertoár, tak to chvíli trvá. Ale je to vlastně už moje čtvrté angažmá, takže jsem z toho neměla obavy, věděla jsem, že příležitosti tančit krásné role určitě přijdou.

 

Kdo vás nakonec přivedl k tomu, že tyto role dnes skutečně tančíte, k dráze profesionálního tanečního umělce?
Jako dítě jsem vůbec nesnila o tom, že bych se stala baletkou. K tomu mě přivedli rodiče. Navíc má matka byla sama baletka.

Takže svou roli sehrálo rodinné prostředí…
Jednak, a také doba, ve které jsme žili. Za totalitního režimu byl balet jednou z mála možností, jak procestovat svět. Navíc když se ostatní v sedmnácti teprve rozhodují, co by chtěli v životě dělat, vy už máte svoji profesi. Takto se tenkrát uvažovalo a rodiče pro mě pochopitelně chtěli jen to nejlepší. I když začátky byly trochu krušné – moc nadšená jsem z toho nebyla a navíc má první taneční pedagožka mě nedokázala nijak zaujmout. Ono je to ale v deseti letech velice těžké. Které dítě chce už v tomto věku na sobě tvrdě pracovat? Přitom se již tady začínají – alespoň v baletu tomu tak je – odvíjet jeho další osudy… Je to velká zodpovědnost. Představte si, že musíte v desetiletém dítěti nejen rozpoznat talent, ale také ho zaujmout natolik, aby ze sebe vydalo všechno a neskončilo svoji kariéru někde „u vody“. Já jsem naštěstí ve čtrnácti letech potkala vynikající pedagožku, paní Kuzněcovu, teprve pod jejím vedením jsem si k tanci vytvořila skutečný vztah a začala ho mít opravdu ráda.

Studovala jste na Ruské baletní akademii v Moskvě. Dokážete říci, čím je průprava budoucích tanečníků právě v Rusku specifická?
V první řadě se těží z velké tradice, kterou tam balet má. Zájem o tanec je obrovský, tomu potom odpovídají i konkurzy na konzervatoře – na jedno volné místo připadá třeba dvacet, pětadvacet dětí, takže nakonec vyberou jen ty nejtalentovanější, které mají pro budoucí kariéru ty nejlepší předpoklady. Záběr výuky je široký, mimo klasický tanec se učí lidové tance, partneřina, dobový tanec, ale například také herectví – tomu nás vyučovala paní profesorka Romadina, herečka ze slavného moskevského divadla MCHAT.

Obligátní otázka – a co moderna?
Ta už se tam dnes učí také, ale v době, kdy jsem tam studovala já, tam žádný předmět nebo kurz s tímto zaměřením nebyl. Ale v rámci výuky jsme se dostali díky profesorce, která nás učila historii baletu, k ukázkám tehdy nejmodernějších baletních představení na Západě, což v nás vzbudilo velkou touhu v takových představeních jednou i tančit.

Byli pro vás vaši vyučující inspirací k vašemu pozdějšímu studiu taneční pedagogiky? Jaká byla vaše první zkušenost v této oblasti?
Moje první „pedagogická“ zkušenost byla ještě na škole, když nám před jedním školním představením onemocněla naše profesorka. Čtyři děvčata od nás tam měla jedno číslo, bylo ve stavu, kdy bylo „nahozeno“, ale ještě se na něm pořádně nepracovalo. Takže hrozilo, že se vystoupení kvůli její nemoci nakonec vůbec neuskuteční. Já jsem ale spolužačky přesvědčila, ať to zkusíme nacvičit samy a opravdu jsem to s nimi nazkoušela, jak nejlépe jsem tenkrát dovedla. A když se naše vyučující potom těsně před představením uzdravila a vrátila se do školy, tak jsme jí nastudované číslo předvedly. Naše baletní číslo bylo nakonec uvedeno a já jsem od ní dostala velkou pochvalu, což pro mě tehdy hodně znamenalo. A vážím si toho dodnes. (úsměv)

Vybrala jste si dálkové studium pedagogiky v Kyjevě. Proč právě tam a ne třeba v Praze na HAMU?
V Kyjevě daleko více vycházejí vstříc lidem od divadla a tanečníkům obecně. V Praze je toto studium z časových důvodů pro vytíženého divadelního umělce velice složité, ba téměř nemožné. Pedagogiku jsem studovala také ve Stuttgartu, kde byly nesmírně zajímavé pedagogické kurzy. Ty kdysi založil Cranko společně s choreografickými kurzy, které sám vedl. Sice to bylo brzo ráno v divadle a z kurzu jsme šli rovnou na trénink, ale ta zkušenost stála za to. V ročníku nás bylo asi čtrnáct, každý z jiné země a každý tvrdil, že dělá Vaganova School – nedokážete si představit, jak se to lišilo.

Liší se určitě i míra podpory baletu jak ze strany divadel samotných, tak i širší veřejnosti a povědomí o baletu ve společnosti vůbec. Mohla byste z tohoto úhlu pohledu porovnat jednotlivá působiště, kterými jste prošla?
Bohužel, tady v Čechách je stále ještě hodně co dohánět. Dodnes se tu setkávám s otázkami, jako například „Aha, balet v Národním divadle… a jinak jako povolání máte co?“ nebo „Baletka? A to vás za to platí?“ Dovedete si představit, jak málo tady někteří lidé o baletu vědí?

Svým způsobem ano. Sám mám tu zkušenost, že většina lidí u nás, před kterými zmíníte slovo balet, si nejčastěji vybaví jméno Vlastimil Harapes, nebo ještě vědí, že existuje nějaké Labutí jezero.
Tak alespoň něco, díkybohu za to.

Bohužel to tím ale také většinou končí. Zaznamenala jste za tu dobu, co působíte v Čechách v tomto ohledu nějaký posun?
Nevím, těžko říci. Tady se opět dostáváme k té tradici, a ta se buduje dlouho. U nás vpodstatě každé malé děvčátko buď hraje na piano nebo chodí do baletu. Tanec má také hodně prostoru v médiích. Například v Rusku je skoro každý den v televizi nějaký pořad nebo alespoň zmínka o baletu. Nestane se, aby nevyšla recenze představení hned druhý den po jeho premiéře nebo že by se baletu nevěnoval čas v televizním zpravodajství. To tady stále chybí, nejdříve je zapotřebí dostat tanec do povědomí lidí, aby se o něm víc vědělo. Ne že by tu nebyly předpoklady, chce to ale čas, trpělivost, spoustu nadšených lidí a práci s veřejností. Nejen v propagaci baletních souborů a představení, ale také v jeho výuce. Například je zde velmi málo dětských představení, která by dokázala zaujmout nejmladší generaci. Od toho se přitom všechno odvíjí. Když se bude víc dětí věnovat baletu, pak bude i více talentovaných tanečníků a choreografů studovat na konzervatořích. Tím se zvýší kvalita představení v divadlech, což zase vzbudí větší zájem veřejnosti a přivede další děti k baletu…

Vidíte nějaké rozdíly i mezi současným publikem u nás a například v Německu nebo na Ukrajině?
Rozdíly jsou samozřejmě i mezi německým a ukrajinským publikem, ale lidé jsou obecně v obou zemích o baletu informovaní, bežně chodí na konkrétní obsazení nebo dokonce tanečníka, po představení dostáváte květiny a nevíte ani, od koho jsou. Tady se lidé přijdou podívat na představení, ale jednotlivé tanečníky – pokud to nejsou přátelé nebo známí – většinou nerozlišují. Ale snad je to na cestě k lepšímu a i tady se tanec postupem času dostane na stejnou úroveň… například na poslední Baletománii se přišla podívat jedna studentka z baletních kurzů v Dance Station, kde zastupuji Michala Štípu, a po představení jsem od ní dostala květiny s věnováním „od studentky baletu“ (usměje se). To bylo krásné.


Tomáš Valníček                                                                             březen 2009

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: