Rozhovor se španělským souborem MOPA

Španělský nezávislý umělecký soubor Mopa ze Sevilla se zabývá alternativním uměním, všímají si věcí, které jsou pro ostatní nepotřebné, pracují se svými znalostmi z výtvarného, pohybového a hudebního oboru a vytvářejí vkusné performance, které se stávají hrou pro ně i pro diváky. Mopa – 3 muži Roberto Martínez Losa, Francisco Torres, Juan Luis Matilla letos zavítají na Tanec Praha se svojí poslední choreografií: Tus hijos me estan jodiendo la vida, v překladu Tvé děti mi ničí život. Co od nich vlastně máme očekávat?

Vaše představení je něco mezi tancem a tanečním divadlem; taková dobře zahraná a zatančená performance. Cítíte se spíše tanečníky nebo herci, performery? Co jste víc?
Všeobecně, jako performeři, patříme k docela odlišným formacím. Rober a já jsme byli v Andalussian Dance Center, ale před tím i potom jsme měli rozdílné kurzy. Rober přišel z Refined Arts a pokračoval ve svém rozvoji v CDC Toulousse, zatímco já jsem studoval filozofii, a Fran je především divadelník, s dlouhodobou praxí jako DJ a hlavně jako klaun. Všichni sdílíme stejný neklid, což je v těchto případech nejdůležitější a vytváří úzký vztah, který nás zpětně obohacuje v různých fázích projektu.

Odkud přišla inspirace?
Zárodek tohoto tanečního představení je fakticky v jiném, dřívějším, nazvaném Anvers/Pervers, ve kterém jsme my tři pracovali jako tvůrci poprvé. První nástin tohoto díla předložil Robert, když se vrátil z Toulousse; měl již promyšlené předpoklady a také destruktivní a hravý charakter díla. Druhý vklad přišel od Frana, který navrhl námět a metodologii „vystřihni a vlož“, stejně jako to dělá Christian Marclay, aplikovanou na hudbu a pak rozvinutou směrem k zlepšení scén; také dodání nejistoty účinkujícímu, kdy opravdu přesně neví, co zazní nebo se stane v příští chvíli. Všechno toto uvnitř přesně vypracované struktury.

V představení je spousta vtipných momentů, humorných situací... Jsou tyto pevně dané a dopředu připravené, nebo je to improvizace?
Komický prvek je pro nás velice důležitý, mnohokrát je při tanci opomíjený; v tomto tanečním díle, stejně jako v Espérame despierto (Čekej mě bdící) nebo v Tuve que hacer el amor por cortesía (Musel jsem milovat ze zdvořilosti) má humor zvláštní váhu, když se snažíme dělat „nenafouknutou taneční show“ a vymýšlíme to. Díky Franově zkušenosti je mnoho věcí vytvořeno téměř přesně klaunsky. Jsou tam scény, které jsou přesně vypracované a odměřené, ale současně je nezbytná hravá poloha pro navázání a vytváření překvapení, náhod a reakcí publika; improvizace je tam vždycky.

Co vlastně chcete svým představením sdělit?
Myslím, že největší delikátnost tohoto kusu je v lehkosti a hravosti, ve způsobu odpoutání se od některých preambulí spojených se soudobým tancem, což bylo pro tento projekt docela nepříjemné. Jsou to také laskavé a dobře zpracované pohromy, hudba mile popletená a rozpadající se. Potěšení z rozbíjení věcí… Myslím, že je to zábavný taneční kus stojící za zhlédnutí, vyvolává zajímavé znepokojení a chaos.

Všichni jste uvedeni jako tanečníci i jako choreografové. Jak funguje spolupráce mezi vámi? Má někdo hlavní slovo?
Musím vysvětlit, že jsme to my tři, kdo komponuje, dělá choreografii a tvoří. V rámci toho máme všichni větší slovo a odpovědnost v různých směrech. Hudební tvorba pochází hlavně, ale nejen, od Frana, ale choreografie a vytváření scén a zvuku se buduje s přispěním všech nás tří. Pro Mopu je velmi důležité udržovat všechny tyto směry spolupráce široce otevřené a všechna díla mají v sobě tento charakter jako způsob sdílení znalostí a stanovisek za tím účelem, aby to bylo zajímavější jak pro nás, tak pro publikum. Když se podílíme i na jiných projektech, někdy i společně, je těžké sladit konflikty v kalendářích se zkouškami; myslím, že je to to dílo, co nás vede, a my jej posloucháme jako hodné děti.

Autor: Lucie Břinková

Nahoru

Rozhovor se Šárkou Ondrišovou, choreografkou divadla Elledanse

Projekt Elledanse je trochu širší ako len produkcia samotných inscenácií. Môžete prosím bližšie špecifikovať Vašu prácu?

Alternatívne divadlo a tanečná škola Elledanse sídli v industriálnej budove bývalého bitúnku na trhovisku v Bratislave. Nakoľko sme nezávislá skupinka nadšencov, robíme si všetko sami. Myslím tým od zveľaďovania a údržby našej schátranej budovy, cez zháňanie financií a grantov,  tvorbu nových a reprízovanie existujúcich predstavení... to znamená od prania kostýmov, stavby scény a všetko okolo toho. Pri tom nám funguje škola, ktorú navštevuje cca 60 detí a hlavne mladých ľudí. To znamená tvoriť zmysluplný rozvrh tréningov, prizývanie pedagógov, tvorba repertoáru, vystúpenia, nábory nových členov. Teraz otvárame umeleckú kaviareň Elledanse:-)) Je toho dosť, z každého rožka troška, ale hlavne tým všetkým žijeme.

Aké techniky a nástroje používate než dôjdete ku konečnému javiskovému tvaru? Chcete sa zamerať na konkrétny druh tanca, či pohybového divadla alebo ste otvorení pre širší záber?
Sme otvorení všetkému zaujímavému a zmysluplnému. Škola je orientovaná predovšetkým na súčasný tanec a pohybové divadlo, ale nevylučujeme ani iné techniky, smery. Všetko sú to skúsenosti a každý človek napokon nájde to, čo mu najlepšie sedí...Konečný tvar- niekedy ho poznám dokonale, z obrazov v mojej hlave a snažím sa mu priblížiť, inokedy sa kryštalizuje a mení, vznikajú stále nové riešenia. Ak je toto to pravé, definitívne, vždy pocítim  zvláštny pocit niekde v hrudi...

V predstavení Canto Hondo a tak podobne aj v Jablku narábate s témami mužsko-ženských vzťahov. Je to istým spôsobom vaša profilová téma, ktorú ste sa rozhodli nasledovať? Alebo ide len o inšpiráciu pre prvé dve diela? Veď napokon aj vo vašom názve je slovo Elle.
S názvom je to trošku ináč, je to  niečo veľmi osobné...Pre mňa je celý život najmä o vzťahoch. V každom veku z iného uhla pohľadu. Áno, asi je  to moja téma.

Narácia Canto Hodno predstavuje isté dedičné rany. Téma je veľmi racionálna. Spracovanie však apeluje na emócie. Zámer? Náhoda? A prečo vlastne?
Canto Hondo je o emóciách. Umenie je pre mňa výhradne o emóciách. Mám pocit, že chceme všetkému rozumieť, všetko zanalyzovať. Ale tým prichádzame o to podstatné. Nebol to ani zámer ani náhoda. Matematicky náhoda znamená zhodu okolností.  Kým človek dosiahne zhodu v čomkoľvek, je to fuška. Táto definícia  tak dáva  slovu náhoda  úplne inú kvalitu....Bola to bodka za životnou etapou,  ktorú som takmer neustála.

Csongor Kasai sa preukázal ako veľmi zručný po všetkých stránkach. Ako by ste charakterizovali jeho konkrétny prínos do spoločného tvorenia?
Csongor Kasai : Človek otvorený- neviem ako by to bolo po latinsky, ale aj tento druh by si zaslúžil označenie. V oboch predstaveniach som mala dream- tím. Ďakujem že som mala tú príležitosť. Obe predstavenia nesú  jasnú pečať interpretov- osobností, ktoré ich spoluvytvárali.

Na domácej scéne ste vyštartovali veľmi úspešne, Dosky, kritika, priazeň. Kam smerujete? Máte ambíciu preraziť do zahraničia (teda ďalej za Prahu)?
Po dvadsiatich rokoch pri divadle, som nohami na zemi, otvorená životu, ktorý prináša hlavne zmeny. Bola som dlho dolu, pri Doskách týždeň hore ,teraz  je všetko tak akurát a čo bude zajtra sa ukáže:-)) Čo tu ale bolo stále, je moja rodina-  manžel Vlado a traja synovia. Nech smerujem kamkoľvek, vraciam domov k nim.

Autor: Anna Sedláčková

Nahoru

Rozhovor s Jozefem FRUČEKEM o představení UNA
foto: Orpheas Emirzas

Jak vznikala choreografie UNA? Co bylo impulsem k jejímu vytvoření? Liší se nějak od vašich předchozích prací? Snažíte se o posun někam dále?
Predstavenie UNA Unknown Negative Activity ma veľmi dlhú históriu a rodilo sa niekoľko rokov. Najprv ako výskumný projekt vo Flámskom Kráľovskom Divadle v Bruseli. Predstavenie vzbudilo značný odpor a hnev a v podstate ukončilo moje pôsobenie v tomto divadle. Prosto veľká zábava, rád na to spomínam. Keď som obesil na konci predstavenia hlavného hrdinu na lano obrovského zvonu, už som vedel, že budem baliť kufre. Myslím si však, že to bola jedna z najlepších prác, aké som kedy urobil. Téma ľudskej sebadeštrukcie a nezmyselného násilia ma vždy priťahovala.
Neskôr sme sa spolu s Lindou Kapetaneou rozhodli tému
UNA oprášiť a vytvoriť novú štruktúru a pohľad na celú tému. Začali sme minulé leto a premierovali sme tento rok v apríli. Pracovali sme v krátkych blokoch s dlhými prestávkami.
UNA je predstavenie, ktoré mám veľmi rád a myslím, že sa odlišuje od doteraz vytvorených predstavení. Zmena však nenastala formálne, bol to nevyhnutný proces premeny, kde príčinou bola práve veľmi silná téma.

Jak se lišila práce na tomto projektu a práce se souborem DOT504? Dají se choreografie vytvořené pro DOT504 porovnat s tímto novým projektem? Jsou tam nějaké styčné body? Čím se naopak liší?
Do každej práce vkladáme veľké úsilie a kus srdca, takže je v podstate jedno či tvoríme pre DOT504, RootlessRoot alebo pre niekoho iného. DOT504 má svoje špecifiká, svoje silné aj slabé stránky a na týchto plusoch a mínusoch treba vystavať predstavenie. Zloženie skupiny, téma a celé naladenie týmu určí napokon formu a silu predstavenia. Samozrejme, že každý bude porovnávať, ale myslím si, že v tomto prípade to nebude nutné. Predstavenie UNA sa líši formálne aj obsahovo aj od našich vlastných predstavení. Zloženie Rootlessroot pre toto predstavenie je veľmi špecifické. Traja tanečníci, speváčka, hudobník a 9 ročné dievčatko. Predstavenie je vyhrotené na maximum a hovorí otvorene aj o témach akými sú pedofília, psychické aj fyzické násilie a po slovenskej premiére ho niekoľko programátorov? chcelo zakázať.

Jste raději v pozici pouze choreografů anebo i performerů zároveň?
Omnoho jednoduchšie je pre nás byť iba choreografom a stavať celé predstavenie z vonku. Na druhej strane však treba povedať, že spolu s Lindou milujeme byť na javisku. Takže asi kombinácia oboch, aj keď to niekedy býva veľmi ťažké.

Dílo má podtitul Shouting opera in movement. Do jaké míry pracujete s hlasem a v čem spočívá příprava?
Je to výkrik tela so všetkým čo k tomu patrí. Je to pompéznosť ľudskosti a zároveň dôkaz ľudskej nezmyseľnosti. Je to kričiaca opera oslavujúca krásu nášho ľudského zániku a nenapraviteľnej hlúposti.

Je některá ze složek představení dominantnější nebo se snažíte o vyváženost kombinace zpěv-řeč-tanec-hudba?
Práve naopak celé predstavenie je veľmi nevyvážené. Je to zhluk vysokého s nízkym, nezmyselného s logickým. Celá tvorba bola tentokrát orientovaná na tému a tá určila konečný výsledok. Esteticky sme do konečného tvaru skoro vôbec nezasahovali.

Kdo z česko-slovenské scény současného tance vás poslední dobou oslovil?
Je to možno zvláštne, ale osloví ma každý, kto sa venuje tejto krásne ťažkej práci s nasadením a úprimnosťou. Vážim si každého, kto dokáže riskovať na ceste vlastného hľadania a sebavyjadrenia. Vážim si každého, kto sa dokáže otvoriť a odovzdať pred divákom.

Jaké jsou vaše další plány? Chystáte nějakou další spolupráci na české scéně?
Na jeseň pripravujeme nové predstavenie “Drawing Tiger like a Dog” pre Helsinki Dance Company, ktoré bude mať premiéru 21. novembra tohoto roka. Potom sa uvidí. A či nová spolupráca na českej scéne? Samozrejme veľmi radi opäť prídeme, ale s kým budeme spolupracovať a kedy, ukáže až čas.


Kristina Durczaková

Nahoru

Rozhovor s Béatrice Jaccard, uměleckou ředitelkou Compagnie Drift
machine a sons


Na Tanci Praha vystoupíte se dvěma představeními, jak byste je stručně charakterizovala?
Dvě představení, které přivezeme do Prahy, jsou dosti odlišná. machine a sons je divadelní koncert a au bleu cochon je choreografie současného tance.

Jak byste popsala způsob práce vaší skupiny? Jak spolupracujete s tanečníky?
Drift vždy velmi úzce spolupracuje s tanečníky. Bereme příspívání tanečníků ke kreativnímu procesu velmi vážně. Tvorba zahrnuje hodně improvizace, ale i „výzkumu v terénu“. Kvůli au bleu cochon celá skupina strávila den v ZOO a celou noc v curyšské čtvrti s nevěstinci a bary.

J
aké jsou současné projekty vaší skupiny?
Právě pracujeme na dalším koncertním kuse, kde je nejdůležitější součástí hudba, provozovaná živě na jevišti, i když kromě hudby použijeme i další umělecké prostředky. Black Peter pro tři tanečníky bude mít premiéru v srpnu na festivalu Theater Spektakel v Curychu.
Poté plánujeme spolupráci se skupinou hendikepovaných performerů, což bude velmi zajímavá a inspirativní práce.

Jak si vybíráte tanečníky? Jaké kvality hledáte?
Nikdy nepořádáme konkurzy. Ty pro nás nejsou užitečné pro to, abychom našli dobré tanečníky. Stále se snažíme mít oči otevřené a oslovovat lidi, kteří nám připadají zajímaví. Samozřejmě nás taky oslovují lidé, kteří s námi chtějí spolupracovat.
Tanečník Driftu musí mít dobrou integrovanou techniku a musí být umělecky zvědavý. Musí to být zralý člověk, který má nějaké životní zkušenosti (proto jsme přestali spolupracovat s velmi mladými tanečníky).

Nejste na Tanci Praha poprvé. Změnili jste se od posledně? Pokud ano, jak?
Pevně věřím, že jsme se vyvinuli. Všechna naše představení se od sebe liší, přesto si myslím, že jsou poznatelně „drift“. Způsob, jakým pracujeme s pohybem, s repetitivností, změnami z čistě abstraktních pohybů do silné imaginace a zpět a naše láska k absurdnu, to vše tvoří náš umělecký jazyk.

Vaše plány do budoucna?
Nadále se vyvíjet...

Kristina Durczaková

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: