12.4.2010

Rozhovor s Ivonou Jeličovou, sólistkou baletu ND Brno

Ivona Jeličová, od letošní sezóny sólistka baletu Národního divadla v Brně, získala letos Cenu Thálie za ztvárnění role Maryši ve svém angažmá v Divadle J. K. Tyla v Plzni, když porota nejvíce ocenila její dramatické a výrazové schopnosti. V Brně ztvárňuje jak role klasického, tak moderního repertoáru – její nejčerstvěji nastudovanou rolí je Carmen ve zpracování Cayetana Sota. Sešly jsme se týden před jejím odjezdem na turné po Španělsku s balety Raymonda a Labutí jezero

Co tě napadlo jako první, když Vladimír Gončarov ohlásil, že jsi dostala Thálii?
Vůbec nic. On to řekl tak hrozně rychle, že nám chvíli trvalo, než jsme si uvědomili, že to bylo vlastně na nás. Tak to vyhrkl, že jsem chvilku jen seděla, a teprve až do mě všichni začali ťukat, že jsem to já, tak jsem se teprve začala otáčet. Myslím si, že tam člověk ani nad ničím nepřemýšlí, je to najednou takový nával emocí, že se to nestihne…

Měla jsi připravenou řeč?
Ne, vůbec ne. Po cestě jsme sice s maminkou, se sestrou a s přítelem přemýšleli, co bych tak asi měla říct, ale spíš jsme se u toho nasmáli, protože jsme vymýšleli hlouposti. Takže ve finále jsem neměla připraveného vůbec nic.

Ale vůbec to nebylo poznat!
Nebylo? Ale byla jsem strašně nervózní… Pak mi přítel říkal, že se mi hrozně klepala ruka; bylo to horší než tancovat!

Je to horší?
Mnohem! Pro mě tedy určitě… Třeba přede mnou byl pan Gazdík, a tak krásně tam povídal…

Když už jsme to tak načaly, co pro tebe vlastně znamená tanec?
Je to můj život, já opravdu nestíhám nic jiného, zabere mi největší část mého dne, a vlastně celého mého života, když nad tím tak přemýšlím.

Thálii jsi dostala za Maryšu, a to musela být právě taková role, nebo se pletu?
Ano, ta byla přesně taková. To je krásné představení, opravdu jedno z mých takových srdcových. Příběh zná asi každý, on je vesměs úplně jednoduchý, že Maryša se má vdát za staršího muže, kterého nemiluje, miluje Francka, a tak manžela otráví kávou... Řekla jsem to takhle hodně jednoduše, ale Alenka Pešková to představení postavila tak krásně, že je z toho dvouhodinový balet, a já v něm nemám místo, kde bych vůbec přemýšlela „A co teď?“. Opravdu „jedu“ v příběhu od začátku až do konce, od naivní holky až po zralou ženu, která se tohle rozhodne udělat pro Francka. Je to nádherné představení, jsem po něm vždycky totálně psychicky vyčerpaná.

Ještě pořád je hraješ?
Hraju, ještě pořád. Nechtěla bych, aby skončilo, ale už myslím, že se dohrává, a mrzí mě to.

Chtěla bych to ještě vidět…
To mi říká hodně lidí, ale nevím, jestli se tam z Brna dostanete, je to přece jen dost daleko…

Ale ty přejíždíš pořád…
Ano, v podstatě dost často… Dvakrát, třikrát do měsíce se tam dostanu. Je to dobře, já jsem za to ráda, nerada bych s Plzní ztratila kontakt. Deset let života je deset let života…

Jak ses dostala do Plzně? Protože ty jsi přece absolvovala brněnskou konzervatoř…
Ano, brněnskou… Dělala jsem tři konkurzy, do Brna, Olomouce a Plzně. Nakonec jsem si vybrala pro mě nejmíň lákavou nabídku
:-).

Ale to je dobře, že to tak vyšlo.
V Plzni jsem šla opravdu od těch úplně nejnižších sborů, od zadní řady. Dokonce jsem začínala i při trénincích na volnosti úplně vzadu, a postupně jsem se propracovávala dopředu do první řady.

Jak dlouho ti to trvalo?
Dva roky.

Ale to je ještě docela rychle…
Docela jo… Měla jsem štěstí…

Myslím, že to určitě nebylo jen o štěstí…
Možná i o píli…
:-). Ale myslím, že hlavní je přece jenom štěstí – samozřejmě tam musí být nadání, talent, píle, disciplína… Ale když se to tak vezme, tak to máme ze školy relativně všichni. Pak už je to o tom štěstí, jestli člověku popřeje role, nebo ne.

Jaké jsi tam měla nejradši role?
Ty dramatické – Maryša a Lady Macbeth patří k mým nejoblíbenějším.

Za tu jsi byla taky nominovaná na Thálii…
Ano, to byla moje první nominace. Ten rok vůbec byl pro mě hodně pestrý, co se týče rolí, co se týče cen. Je pro mě takový „vzpomínkový“ rok.

Plzeň pro tebe musela být obrovsky důležitá…
Byla, byl to celý můj start.

Vzpomínáš na nějakého pedagoga nebo choreografa, který tě ovlivnil?
Na škole to byla určitě paní Oščádalová, pak pan Kyselák a paní Kartouzová. Pak určitě v Plzni Pavel Ďumbala, který mi dal šance tancovat sólové role, a Jirka Pokorný… Vlastně vůbec moji šéfové mě ovlivnili hodně. Nadchnul mě v době Time of Pain Broněk Roznos. A kdo ještě? Teď mě hodně nadchnul Cayetano (pozn.: Soto) s Carmen. Mám ráda nové neokoukané věci.

Kdybys srovnala diváky v Plzni a v Brně?
Myslím, že v Plzni jsou trochu rodinnější. Je tam menší divadlo, diváci za námi víc chodí, víc s námi mluví. Ale tady si taky zatím nemůžu na nic stěžovat.

Někteří tanečníci říkají, že v Brně je publikum trochu studené…
Já si myslím, že je to jinak: tady v Brně je obrovské jeviště, a je tu velká mezera mezi jevištěm a diváky. Já tady třeba diváky vůbec nevidím, a v Plzni jsem se vnímala opravdu konkrétně. Je to tak velké divadlo, že je pro mě daleko těžší něco přenést do hlediště.

Ještě, když se bavíme o dramatických rolích, a vlastně o moderně: co jsi měla ráda na škole, klasiku, nebo modernu?
Na škole asi modernu. Ale to asi proto, že jsem z ní měla jedničku
:-) a z klasiky jsem měla trojku :-(, ale jen do čtvrtého ročníku :-).

To není možné!
No jasně, já jsem dlouho nebyla vůbec šikovná. Dokonce mě chtěli vyhodit ze školy ještě v pátém ročníku, jak jsem se teď dozvěděla. Začalo mě to bavit asi až v šestnácti nebo sedmnácti letech. Já jsem opravdu nebyla žádný geniální talent, spíš jsem byla taková dravá, výrazná, bavilo mě hrát… Odjakživa jsem byla taková herečka, to asi už odmalička
:-).

Jak dlouho bys chtěla tančit?
Pokud zdraví dovolí… Pak bych určitě hrozně ráda předávala zkušenosti někomu jinému…

Máš nějaký oblíbený prvek?
:-) Není to o jednom prvku, baví mě prostě tancovat.

Kam si vůbec myslíš, že směřuje balet?
Je to trochu smutnější, protože si myslím, že klasické balety trošičku opadají. Myslím si, že je to škoda, a doufám, že Brno jako jedno z mála bude klasické balety držet na repertoáru, protože jak jsem si všimla, jsou jediné, které jsou vždycky vyprodané. Je to žánr, který si myslím, že se bude držet navěky.

Fotografie (z baletu Maryša, Labutí jezero a Carmen) ze soukromého archivu

Denisa Šmídová

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: