13.4.2010

Rozhovor s choreografem Youri Vàmosem

Choreograf Youri Vàmos není českému publiku neznámý. Setkali se s ním nejprve v pražském Národním divadle jako s autorem Louskáčka – Vánočního příběhu a Romea a Julie, loni v Brně s jeho Coppélií z Montmartru, a letos ve Státní opeře Praha se Spící krasavicí – poslední dcerou cara. V rychlém sledu nastudoval Vàmos další premiéru, tentokrát s baletem ND. Stal se jím Othello, který byl poprvé uveden prvního a druhého dubna na prknech ND. Choreograf samozřejmě před premiérou pobýval v Praze a dohlížel na hlavní zkoušky. Našel si také půlhodinku pro Taneční aktuality.cz, v předvečer premiéry, v půl šesté večer po celodenním maratónu s generálkou, tiskovou konferencí a sérií zkoušek. Třicetiminutovou pauzu uvítal jako „vysvobození“. Baletní kantýnu opustil se slovy, že je v ní moc velká ozvěna, takže „když se vysmrkáte, je to slyšet až na sále“ a raději se přesunul o patro výš ke kancelářím a zkušebnám.

Váš Othello pro Národní divadlo v Praze je světovou premiérou, ale není vaším prvním.
Už jsem se o něj jednou pokoušel a tohle je další pokus.

Má něco společného s tím prvním, s baletem „Der Fall Othello“?
Jen velmi málo. Dělal jsem ho před deseti lety, to je dlouhá doba. Je v něm mnoho věcí, které už teď pro mě nejsou přijatelné. Pokusil jsem se začít znovu od začátku, vše udělat nově, scénu a kostýmy, přistoupit s novou estetikou pohybu, novým pohybovým slovníkem, novým tokem pohybu.

Proč jste se k tématu Othella vrátil?
To byla myšlenka Petra Zusky, ten chtěl celovečerní dějový balet, který by nebyl tak populárním titulem jako třeba Romeo a Julie nebo Korzár nebo cokoli, nějaký titul, který velká divadla tak často na repertoáru nemají. Několik baletů o Othellovi existuje, z nich nejlepší je ten Neumeierův, ale není to obvyklé téma. Hodilo se také, že hudba, kterou mám k Othellovi zakotvenou, je česká.

Použil jste stejnou jako před deseti lety?
Ano, hudba je víceméně úplně stejná.

Proč právě Janáček?
Janáčkovu hudbu jsem dlouho znal, měl ji rád, ale nedovedl jsem se v ní najít, nemohl jsem k ní najít vhodnou myšlenku. Příběh Othella mě k ní sám dovedl, začal jsem mít určité představy, myšlenky, které z toho spojení vznikaly. Jeho adagia jsou bohatá, erotická, to se právě hodilo, protože Othello je příběh o lásce, ale je to taková jiná láska, Othello a Desdemona neprožívají mladou zamilovanost, je to hlavně taková víc erotická láska, co ty dva spojuje.

Zmiňoval jste se o tom, že dnešní divadlo má znázorňovat realitu.
Moje divadlo. Nemyslel jsem divadlo obecně, ale u svých věcí to tak cítím. A ne přímo realitu popisovat, ale co nejvíce se jí přibližovat, tedy snažit se o to. Snažit se najít lidskou výpověď.

Ale co se reality týče, někteří lidé chodí do divadla proto, aby na ni spíš zapomněli.
Já ne, já ji mám v divadle rád, jsem už takový. Dokážu dělat jenom to, co se mi líbí, nedovedu se obejít bez příběhu, protože bez něj nemůžu existovat. Je to taková moje choroba
J. Když v uměleckém díle nevidím lidský prvek, umělce, který by měl co říct, tak pokud nemá co, proč bych ho měl poslouchat? Když mi někdo předkládá divadelní kus a nic tím neříká, nic mi nedává, něco z reality, tak mě nebaví se na to dívat. Je to můj osobní pocit, někomu to nevadí, ale co se týče baletů, myslím, že by měly mít nějaké propojení s tvůrcem. Když tam to spojení není, tak si může někdo choreografovat třeba na Měsíci nebo na Marsu, ale tvůrce mluví k lidem. Dívá se jim do očí a musí jim říkat něco, co má smysl. A to musí mít něco společného s realitou. … I sci-fi má kořeny v realitě. … Balanchine často říkal, že jeho balety nemají příběh, přitom ho ve skutečnosti mají…

Vaše balety jsou ovšem vysloveně dramatické.
Protože se mi to líbí a hodí se to ke mně. Snažil jsem se dělat to i jinak, ale nešlo to. Odjakživa jsem byl nadšený divadlem, operou, ale také třeba filmy v kinech. Všechny ty věci mi něco daly a já chci také dávat. Nedokážu se obejít bez určitého literárního pozadí či jak to říct. Inspirace vždycky pochází odněkud, i spisovatelé často brali inspiraci od jiných spisovatelů, Goethe byl inspirován Homérem, a Faust jako příběh existoval před tím, než byl slavný Faust napsán. Vše odněkud pochází, dítěti odněkud vybíráme jméno… mohl bych svého Othella pojmenovat třeba Vàmos, ale když existuje nějaké mistrovské dílo, proč by nemohlo dát něčemu dalšímu jméno… Obdivuji kolegy, kteří se snaží najít každou věc, jako kdyby neměla předobraz. Kdybychom to uměli všichni, všichni bychom se mohli stát spisovateli…

Jaké kvality musí mít tanečníci pro vaše balety?
Především musí být herci, a zároveň musí být natolik technicky dobří, aby se na nich nikdy nepoznalo, že je něco těžké. Technika je nesmírně důležitá, protože tělo je náš jazyk, naše řeč, a když tanečník používá méně techniky, tak se vyprávění stává trochu plochým. Umění musí přesvědčovat, a zase samotná čistá technika nestačí. Dívat se jen na technické výkony by mě nudilo, to by bylo jako v cirkuse, proto také nemám rád gala. Jako tanečník jsem na nich samozřejmě tančil, ale nechodím na ně.

Jste známý především tím, že přepracováváte klasické balety, co vás k tomu vede, zdá se vám, že ve své původní podobě jsou staromódní?
Spíš to, že si to spousta lidí myslí. Mnoho lidí má pocit, že když něčemu, tedy nějakému baletu, dobře rozumí, že je staromódní. A mnoho lidí říká, že moderna je dobrá. Je to ale tak, že není automaticky dobré to, co je moderní, naopak to, co je dobré, je moderní.
Neopakuji po ostatních, snažím se neopakovat ani sám, ale cituji rád ze staré klasiky, protože ji mám rád, byl jsem tanečník vychovaný na klasice. Nechci vynalézat nové balety, spíš se chci v baletech sám najít. Je náramně jednoduché říct, že je to konzervativní přístup. Jestli je, pak můžu říct, že mě baví být konzervativní.
Vynalézat nechávám ostatní, a když přijdou na něco, co se mi zalíbí, můžu to začít používat, sám se ale raději dostávám dovnitř, do hloubky příběhů. Hloubka takového příběhu, jakým je Labutí jezero, je bezedná. Stejně jako hloubka Čajkovského hudby. Největší úkol je najít se v té hloubce. Stavět kroky je práce, ale přesvědčit publikum není práce, ale talent. Nacházet kroky… můžete najít tisíce kroků v deseti minutách a ohromit tím, napsat tisíc tónů… jenže ony stačí třeba tóny tři, jen musí být dobré.

Není to celé trochu riskantní práce? Lidé se vypraví do divadla, čekají svého známého Petipu a pak…
Nejlépe to vyjádřil Kylián – nejsme muzeum! Publikum se nepřestává vyvíjet a my tu nejsme pro staré tetičky, abychom je ohromovali, jsme tu pro to, abychom si získali mladé lidi, kteří ani neví, kdo byl nějaký Petipa. Když musí jít do divadla, nemají tušení, co je Labutí jezero, takže musí dostat perfektní Labutí, ať už staré nebo nové nebo postavené na hlavu, to je celkem jedno, ale musí přesvědčit. A když dovede přesvědčit a má hlavu a patu, pak může i ohromit. Musí obsahovat uměleckou výpověď, protože hudba ji má, jinak by nebyla přežila sto let.
U Čajkovského baletů se mi hudba zdá mnohem hodnotnější než samotné příběhy, pro které byla kdysi napsaná. Ty příběhy jsou banální, aby pobavily, ale hudba je fantastická. Samozřejmě že jsou i úžasné příběhy, třeba z Labutího jezera může dnes člověk vytěžit mnohem, mnohem víc než tenkrát. Dnes se člověk může pustit do čehokoli, neuváznout jen v estetické rovině, můžeme si s klasickými balety hrát. Zaplať pánbů máme svobodu, můžeme dělat cokoli, jen když je to dobré.

Když tedy hledáte látku pro novou práci, co je pro vás hlavní inspirace, hudba nebo příběh?
Jednoznačně hudba. Příběh se musí zrodit v hlavě, ale hudbou se necháváme vést. Člověk nemůže zavřít uši, jen oči, takže k tomu slyšitelnému musíme přidat něco viditelného, co se v našem mozku spolu setká. A když se to setká, můžeme si říct, že se kus povedl.

Choreografii bez hudby si nikdy nepředstavujete?
To mi nejde. Jen si to představit v praxi, choreografii bez hudby… Přirozeně se to dá vydržet třeba dvě minuty, ale déle ne, koho bychom tím mohli pohnout? Uvažuji za choreografy velkých divadel, máme závazek k tisícovce lidí každý večer, a máme se snažit je něčím oslovit, ne se nechat obdivovat. Oslovit diváky, to je ze všech nejtěžší úkol, téměř nedosažitelný, ale to je právě to pěkné, že víme, že je to téměř nemožné. Ohromit není problém, stačí dvojité salto nebo nějaký komplikovaný prvek, a je to. Ale oslovit je, to je mnohem, mnohem těžší.
Lze to udělat i bez příběhu, mnoho tvůrců to dělá a já je obdivuji, protože se sám bez příběhu absolutně neobejdu. I u abstraktních kusů se pro mě někde příběh vynoří, něco si v nich najdu. Jsou to většinou krátkometrážní choreografie a vždycky se mi zdá, že je škoda, že je to jen dvacet minut, protože člověk by se u toho mohl uvolnit a prožít nezapomenutelný večer, ne jen nezapomenutelnou epizodu.
Rád čtu novely, ale hodně lidí má rádo dlouhé romány, které se odehrávají od narození do smrti, nejsou to jen obrázky nebo krátké výjevy ze života. Čtu rád, dívám se na dlouhé filmy, a taková je i moje cesta, i když není jednoduchá.

V Praze máme nyní 4 vaše balety a další v Brně, jste jeden z nejhranějších autorů. Proč se vracíte do českého prostředí, je to náhoda?
Pravděpodobně je to náhoda, zkrátka se to přihodilo, ale mám rád českou kulturu a vím hodně o českém tanci. Cítím v sobě něco slovanského, zvlášť ve spojitosti s hudbou, což je třeba případ Janáčka, jak jsem už jednou říkal. Cítím se samozřejmě dobře v Německu, ale tady se mi pracuje příjemně, mám rád velká divadla, v Praze i v Brně, připadám si v nich tak trochu jako v kostele a snažím se respektovat tu atmosféru… Také samozřejmě věřím, že mi tu lidé rozumějí. Vracím se sem rád, protože tu cítím silnou tradici, v hudbě, literatuře, divadle… Něco podobného je jistě i v Německu, ale snažit se tam dělat „divadlo pocitů“ (Gefühlstheater) je trošičku víc riskantní. Když se tam člověk o něco takového pokouší, snadno se ocitne na druhé koleji… Snad by se to dalo vyjádřit tak, že Němci mají rádi suché věci. Je to skutečně jen malý rozdíl, ale cítím ho.

Jak se cítíte jako choreograf na volné noze po třinácti letech působení u velkého souboru?
Moc dobře. Vedl jsem velký soubor a člověk se jednoho dne začne cítit unavený. Je to práce pro mladé lidi. V divadle je potřeba plánovat hodně dopředu. Když je člověku 40, má opravdu velké plány do budoucna, když je mu 60, je to jiné. Musí přijít mladý člověk v plné síle, který se může dívat daleko, třeba dvacet let. Já můžu těžko plánovat, že v osmdesáti udělám celovečerní balet o třech dějstvích
J. Nějak se vytrácí i síla a chuť, ne k práci, to ne, ta by mi chyběla, ale už jsem pár desítek let neměl dovolenou delší než deset dní, takže bych si rád několik měsíců odpočinul. Tedy chci to zkusit, pravděpodobně se začnu brzy nudit, ale věřím, že je důležité udělat si také čas na přemýšlení.

Vaše nejbližší plány?
Dávám si choreografickou pauzu, ale mám ještě v Německu dva projekty, které potřebují dotáhnout, potom budu stavět balet v Rize, takže je stále co dělat. Je toho ale méně, zmizela ta stálá povinnost něco muset, to stojí spoustu sil. Musím si vyjasnit myšlenky, konečně je na to čas. (Slyšíme z kanceláře hlas šéfa baletu Petra Zusky). Ten je ještě mladý, ten se hned tak nezastaví, ale je pod hrozným tlakem, každou sekundu mu zvoní telefon nebo někam volá a zařizuje, vyřizuje… Práce krásná, ale velice namáhavá.
Postavit celovečerní balet určitě nezabere méně času než napsat symfonii nebo zkomponovat operu. Jestli je výsledek dobrý nebo špatný, je jiná věc, práce za tím stojí vždy, dát všechno dohromady, a rychle, žádná maličkost se nesmí ponechat náhodě… Hledat hudbu, najít hudbu, zvládnout ji, to jsou věci, které zabírají spoustu času a nejdou uspěchat. K tomu starosti se souborem, novými tanečníky, hledáním choreografů… Práce na 24 hodin denně, která se nedá dělat donekonečna.

                                                                                      Lucie Kocourková

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
diář na celý měsíc
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: