Rozverná hra Ambry Senatore

27. 4. 2013 reportáže

Autor Hana Strejčková

Nová inscenace John italské choreografky a tanečnice Ambry Senatore nabídla v rámci programu 17. Tanečního bienále Val-de-Marne především radost ze hry a pohybu, z obyčejných věcí a absurdních spojení. Na prázdné jeviště, osvětlené bočními reflektory, vešly civilním krokem tři osoby: dva muži a Ambra Senatore. Každý v ruce držel dřevěnou káču. Postavili ji na baletizol a roztočili. Akci komentovali naprosto všedními gesty, postoji a polohlasně, jakoby ani nebyli v divadle. Komu se vydržela točit nejdéle, vyhrál. Dva odešli za paraván umístěný v zadním levém rohu a vítěz se ocitl sám s právem začít. Po pár běžných pohybech, jako je podrbání, otočení se, rozhoupání paží, se na jeviště vrátili poražení. Ambra s druhým tanečníkem nanášeli předměty a zhruba metr vysoké dřevěné tyče ukotvené v podstavci. Brzy byl rozeznatelný rytmus, pak i souhra jakoby náhodných pohybů – poškrábání na lokti, pak na koleni, poskok, kontrola paty pohledem přes rameno, nahraná srážka při východu z paravánu atd. Trojice dynamicky zabydlovala prostor věcmi, z nichž nejdůležitější byl červený kufr, telefon, malý kufřík, taška s mrkvemi, reflektor a tyče. Čas pohybu, tance a hry odpočítávaly věci – zejména dřevění datlové, postupně vytahovaní z kufříku, zavěšeni na tyči, datlovali až do zastavení u podstavce. Během „datlování“ se rozvíjely individuální pohybové kreace. Ambra, oblečená v lehké zelenkavé sukni a tričku, byla ve svých gestech poeticky něžná, křehká a ladná. Marc Lacourt v zářivě červeném polo tričku a modrých kalhotách byl oproti ní rozevlátý a soustředil se zejména na ruce. Přibývalo datlů, jejich zvuky a absurdit, jako například objevování CD disků pod baletizolem – kde tanečníci skončili, tam našli zasunutý disk. Disk vyjmuli a roztržené místo zalepili bílou páskou, na níž ve druhé části pak pro lepší

orientaci psali jména diváků. CD posléze na chvíli pustili z notebooku přímo na jevišti. Zněl Vivaldi, Gainsbourg, Bellot ad. Hudební vsuvky byly odrazem pro krátké, nekontaktní taneční duety. Přibylo zvonění mobilu, na jehož druhém konci nikdo nebyl, dále robot na klíček, či mrkve výškově srovnávané s dřevěnými datly tím, že je Marc ukousl a také to nejdůležitější – do hry bylo aktivně vtaženo publikum. Poprvé se Ambra jednoduše zeptala „Kolik je hodin?“ a když dostala odpověď, čísla mezi sebou sečetla a přesně tolikrát poskočila. Následně se zeptala diváka na jméno a poprosila ho, až jeden z datlů skončí, ať v duchu počítá do 15 a pak řekne „stop“. Tvůrci, zdánlivě improvizovaně, ale samozřejmě velmi promyšleně, vystavěli příběh založený na odpovědích z publika, brali si jejich jména, města, odkud přijeli, dopravní prostředek, věk, činnosti. A zároveň to bylo publikum, které odpočítávalo po datlech čas. Oslovení jedinci počítali do 30, 60 a výš a výš, až do 3 765. Diváci byli vtaženi do děje, do absurdního příběhu o normálních lidech, kteří mají starosti s láskou, dopravou, prací apod. K vylíčení příběhu aktéři používali paruky, jednoduché kostýmní náznaky a rekvizity typu – natahovací autíčko. Děj byl zároveň průběžně zastavován „časomírami“ z publika. Každé zastavení pak navíc přidalo nový prvek, např. taneční variaci či nový předmět. A přibyla i tanečnice. Její časomírou byla velká, barevná, kovová káča. Jakmile se však její káča zastavila, musel ji někdo přijít roztočit. A pokud nebyli po ruce spoluhráči, či se nemohli pohnout, šel na jeviště divák. A byl to opět divák, kdo nesl poslední nalezené CD do zvukové režie, aby z něj zněly zvuky robota na klíček, káči, datla… a aby se díky nim mohli tanečníci věnovat souvislejší taneční kreaci. Choreografka gradovala absurdní nápady, opřené o výjevy z běžného života, o princip dětských her a o naivní vnímání světa. A veškeré pohybové akce, vycházející stále ze všedních, běžných pohybů, odměřovali datlové, káči, mrkve, diváci a malým podílem hudba. Inscenaci je možné rozdělit na tři pomyslné části, první část charakterizuje jeviště plné rekvizit, druhou hra s kostýmy a parukami, třetí část pak téměř prázdný prostor s nezbytnými předměty pro měření délky pohybu. Přechodem mezi jednotlivými částmi byl buď návrat k původnímu roztočení tří malých káč, anebo otázka do publika.

Z tanečníků sálala energie a hravost. Bavili se oni, ale s nimi i publikum, které postupně přistupovalo na jejich hru. Inscenace Ambry Senatore je hravá a spontánní, chtělo by se napsat až rozverná, a postupně proměnila publikum v usmívající se diváky. Psáno z představení 12.4. Théâtre Paul Eluard, Bezons – 17. Taneční bienále Val-de-Marne. Koncept a choreografie: Ambra Senatore
Spolupracovali: Matteo Ceccarelli, Elisa Ferrari, Marc Lacourt
Interpretace: Ambra Senatore, Matteo Ceccarelli, Elisa Ferrari, Marc Lacourt
Světla: Fausto Bonvini
Zvuk a původní hudba: Igor Sciavolino
V představení jsou použity skladby autorů: Brian Bellot, Serge Gainsbourg, Yukari Ito, Richard Sanderson, Igor Sciavolino, Antonio Vivaldi
Foto: Elian Bachini