S Jiřím Jelínkem, bývalým sólistou ND Praha a Stuttgartského baletu: „Všechno, co člověk dělá, se v něm odráží…“


Jiří Jelínek, vysoký a elegantní tanečník, který zcela vynikal hlubokým prožitkem ve všech rolích, velká hvězda Národního divadla na přelomu milénia, 4. června 2017 slaví své čtyřicáté narozeniny. Z vrcholu prvního sólisty se vydal do nejistých zahraničních vod jako sborista do Stuttgartu, odkud se rychle vypracoval opět na post nejvyšší. Jeho další kariéra dále pokračovala mimo Evropu. Nyní, vinou zranění, je již několik měsíců v Praze. Usměvavý, uvolněný a vtipkující – naše setkání hned na počátku komentuje: „Tak bodově: Praha, Stuttgart, Kanada, Austrálie, Rusko. Hotovo, můžeme jít domů.“

 

Vaše profesionální kariéra započala v pražském Národním divadle, odkud si vás diváci mohou pamatovat. Na co z toho nejvíc vzpomínáte?
Vzpomínám na celé to období, které jsem si užíval. Nemůžu říct jen jednu roli. Pracovat pro Vlastíka Harapese, i když měl svoje, bylo hezké. Celé ty čtyři roky byly zábavné a hodně mi přinesly. Role, příležitosti, zájezdy, získal jsem nějaké ceny, v divadle byla dobrá atmosféra.

Byl kromě ambicí proslavit se v zahraničí ještě nějaký důvod, proč jste chtěl odejít?
Ne. Po čtyřech letech, kdy jsem začínal být na výsluní a začalo se o mně i v širší veřejnosti tušit, jsem si při každém hostování tanečníků ze zahraničí uvědomoval, že jejich úroveň je daleko vyšší. Kdybych zůstal, mohl bych být na té úrovni třeba dalších deset let. Ale nebyla by to ta špička, do které bych se chtěl dostat. Chtěl jsem být top v tom nejlepším souboru, co to šlo. Z pozice prvního sólisty jsem tak přešel do Stuttgartu do sboru, což spousta lidí nepochopila. Někteří lidé to brali jako zradu, Harapes to až odsuzoval. Ale sbor tam byl hodně vysoko.

Dnes není nic neobvyklého, když tanečníci zkouší své štěstí v cizině. Vy jste odcházel na přelomu milénia… Udělal to podobným způsobem někdo před vámi?
Do zahraničí šlo už předtím více tanečníků, ale vlastně ani nevím, jestli někdo z takhle vysoké pozice. Dnes už je to běžnější, ale ono se to také stále mění. Za těch 15 let, co jsem byl venku, se změnily všechny soubory – Stuttgart, Hamburk, Mnichov – ten je teď de facto ruský soubor. Odejít z vysoké pozice do nejistého zahraničí, to neobvyklé asi je. Já jsem měl v Praze na růžích ustláno, dostal jsem „morrise“ (cenu Philip Morris Ballet Flower Award, pozn. red.), dvakrát jsem byl nominovaný na Thálii. Za Dvojníka v Malém panu Friedemannovi a za Jeana de Brienna v Raymondě. To byla má poslední role v Národním. Já ale toužil zjistit, co se děje venku, a nelituju toho, byla to skvělá zkušenost.

I přes velkou konkurenci se vám ale ve Stuttgartu podařilo prorazit. Co považujete za svou silnou stránku?
Určitě výrazovou. Herectví, práci na jevišti, energii, kterou jsem dokázal přenést na diváka, ať to byla role kladná, nebo záporná. Nikdy to nebyla technika, ač jsem s ní neměl problém, ale nikdy jsem nebyl tanečníkem, co točil deset piruet nebo dělal kdovíjaké extrémní triky. I na tanečních mistrech jsem viděl, že čekali a těšili se, co s rolí a charakterem udělám.

Jakým způsobem jste studoval role? Snažil jste se o věrnost předloze, nebo víc vycházet z vlastních pocitů?
Samozřejmě posloucháte tvůrce a záleží také na roli. Když děláte Romea a Julii, tak víte, o co jde. Ale jakákoli role znamená sehnat si knihu, pokud je, sehnat si filmové verze. Nedělal jsem to proto, abych kopíroval, ale zajímalo mě a srovnával jsem, jak kdo roli ztvárnil. Když si pouze přečtu knihu, mohu mít nějakou svou představu, ale když vidíte dva, tři lidi, kteří danou roli ztvárnili, někdo málo, někdo přehnaně, tak v tom najdete mantinel, ve kterém se můžete projevit.

U některých až chronicky známých rolí se ale původní charakter postav ztrácí. Například Mercuzio je v baletech často zploštěn do pouhého vtipálka…
Často nejde o to, jak je role napsaná, ale jak ji kdo ztvární. Ze Zuskova Romea a Julie jsem musel odejít. To, jak dělal Mathias Deneux Mercuzia, mě doslova iritovalo. Nesnáším, když ho někdo dělá jako přiblblého klauna, protože se jedná o nejzajímavější a nejsložitější postavu. Mercuzio je de facto smutný, skoro až nešťastný, maskuje to kejklemi, a pokud někdo přijde na jeviště a jediné, co se děje, je, že se pitvoří… Crankova verze Romea a Julie je pro mě nejjednodušší, nejsrozumitelnější. Není „překrokovaná“ jako jiné verze, kde máte co dělat, abyste vůbec stihl vše udělat, a ještě najít partnerku.

Za vaši životní roli je považován Oněgin v Crankově verzi… Která role ale byla vaše nejoblíbenější?
Role, která byla mému charakteru mnohem bližší, byl Armand v Neumeierově Dámě s kaméliemi. Tu považuji za jednu z nejlepších vůbec. Postava prochází mnoha změnami. Hodně se zde tančí, a to krásně. Každý duet má osm, deset minut, člověk je vyřízený, ale nádherně. V Oněginovi jsou tři duety, ale jinak se skoro netančí. V Dámě s kaméliemi se člověk vydá a má pak skvělý pocit, brečí na jevišti. Právě na toto představení vzpomínám nejvíc.

Říkal jste, že nejlepších bylo prvních pět let ve Stuttgartu, vy jste tam ale strávil devět sezon. V čem se to pak zhoršilo?
Soubor se začal měnit, starší tanečníci odcházeli. Vznikl trend stále nabírat mladší a mladší tanečníky a dávat jim i velké role, na které nestačili. Byla tam předtím výborná ruská pedagožka Valentina Savina, jako člověk trochu intrikující, pravá ruka šéfa Reida Andersona, ale jako pedagožka byla skvělá. Soubor opravdu držela na úrovni, člověk si musel každou roli zasloužit. Mohlo se stát, že v den představení vám řekla: „Sorry, nejsi připravený.“ Bylo pravidlo, že na prvního sólistu bylo třeba odtančit hlavní role ve třech celovečerních náročných baletech a hlavně v nich obstát. Když někdy v roce 2006 odešla, začalo se to v souboru horšit, svou roli v tom sehrály i problémy s alkoholem ve vedení. Mladí tanečníci za jedno představení, navíc nijak dobře odtančené, najednou dostávali sólové smlouvy. Bylo to nepochopitelné.
Trvalo mi asi tři roky rozhoupat se k odchodu. I Stuttgart mi začal vadit, je to hrozně policejní město. Policie vás otravuje všude, všude vás kontrolují, jdete po představení parkem a najednou se musíte zout, kontrolují vám věci… Zjistil jsem, že v německy mluvící zemi do budoucna žít nechci. Když jsem dělal konkurz do Stuttgartu, dostal jsem tehdy nabídku i do Kanadského národního divadla, kde byl tehdy šéfem James Kudelka, ale kvůli přítelkyni Pavle, nyní Zuskové, jsem chtěl zůstat co nejblíž. Tak jsem znovu kontaktoval a Karen Kain měla zájem.

Pro českého diváka je Kanada z hlediska baletu velkou neznámou. Jakou pozici tam má balet?
Národní v Torontu je v podstatě jediné, co za něco stojí. V Montrealu je takový menší moderní soubor, který není špatný. Jinak tam pár souborů existuje, Alberta Ballet, Winnipeg Ballet… Ale tam nejsou ani peníze, ani dobrý repertoár. V Torontu se toho děje hodně, jezdí tam hvězdy, zajímaví choreografové, mají spoustu sponzorů. Ten systém funguje jinak, není podporován státem, ale sponzory, spousta tanečníků ani není placena souborem. Je tam velká interakce tanečníků s publikem, setkání, talk-show, tanečníci jsou vystavovaní, aby natahali co nejvíc lidí. Soubory mají tanečníky, pro které se přináší repertoár, a ti pak tančí ve všem, dělají premiéry, i když třeba nejsou nejlepší.

Proč jste odtamtud odešel?
Druhou sezonu jsem se zranil. Měl jsem dělat Oněgina, kterého kvůli mně vrátili na repertoár, protože když jsem ho tam dělal poprvé, měl ohromný úspěch. Po tom zranění jsou už ho tančit nemohl a obecně jsem tančil méně. Najednou jsem pak ale zjistil, že dělám jen takové druhořadé role. Měli jsme několik pohovorů s šéfkou, začalo být mezi námi takové nepříjemné napětí. Řekl jsem, že pro malé charakterové role nemám důvod zůstávat, a ona později chtěla soubor stavět na jiných tanečnících.
Dostal jsem nabídku do Boston Ballet, ale já v Americe opravdu žít nechtěl a nechci. Zato jsem chtěl žít v Austrálii, a tak jsem přijal nabídku do West Australian Ballet. Už jsem nehonil ve svém věku kariéru. Ale nedopadlo to, neboť si má přítelkyně nesedla s šéfem. Tam nikde nic moc není, takže nebylo možné, aby si našla místo někde jinde. A tak jsme odešli k Eifmanovi. To byl ale pracovní tábor. On je jediný, může si dělat, co chce, nezajímá ho nikdo a nic, tanečník je jen nástroj pro tvorbu. Každý den se až do desíti do večera trénovalo, jeho styl byl extrémní, vtočené pozice, skákání z podlahy… po třech týdnech mi začal problém s kyčlí, až jsem si po měsíci nedokázal zavázat botu. Nechápu, jak jsem v tomhle stavu dokázal odtančit celou sezonu. S jeho inscenací Up & Down jsme toho hodně objeli, stejně tak s Rodinem, byl jsem ale fyzicky oddělaný, takže jsme se dohodli, že skončím.

Od té doby jste na volné noze, v Čechách jste například vystupoval s Musicou Floreou a tanečním uskupením Hartig Ensemble v představení Prométheovi lidé.
Asi půl roku jsem různě hostoval, dal jsem si na facebook, že jsem na volné noze, a přišlo mi pár nabídek. Projekt s Hartig Ensemble jsem ani nevěděl, jestli budu dělat, blížila se mi operace. Oslovila mě Helena Kazárová, která mě učila ve škole a vždy za mnou stála a pomáhala mi. Bavilo mě to, byla to nová zkušenost, nikdy jsem nic takového profesionálně netancoval. Je to skoro až minimalistický způsob tance. Já, který jsem zvyklý vypustit energii a dělat velké pohyby, a tady najednou nesmíte. Představení bylo i hodně herecké, navíc se hrálo na šikmě a podlaha ve Valticích hrozně klouzala. Člověk byl jako na ledě.
A od té doby spíš lítám po doktorech. Tady, ve Švýcarsku, v New Yorku, Rusku… V srpnu jsem byl na operaci, celé září jsem byl v nemocnici a od té doby jsem se tady zasekl, ze zdravotních důvodů.
 

Až na výjimky se v zahraničí daří prosadit především českým tanečníkům-mužům… Čím si to vysvětlujete?
Protože dobře vypadáme (smích). Říká se, že jsme dobří v partneřině, a na tom má zásluhu Pavel Ždichynec, který vyučoval na pražské konzervatoři. A mezi tanečnicemi je větší konkurence. 

Sledujete českou taneční scénu? Dříve jste byl hodně kritický.
Dlouho jsem nic nesledoval, ale jak jsem tu teď déle, tak jsem pár věcí viděl. Třeba Národní divadlo se hodně proměnilo, přibylo mnoho nových tváří i z venku, soubor je nyní na úrovni, řekněme, lepšího B souboru v Německu. Ne tak vysoko, jako je Stuttgart, Mnichov, Hamburk. Ale třeba jako Essen. Dělají se zde pěkné choreografie, ale také je tu zatím „přezuskováno“. Když jsem tu před lety párkrát hostoval a viděl jsem to kamarádíčkování, necítil jsem se dobře, byla tu taková negativní energie. Nedělalo se mi hezky, slyšel jsem, jak mě pomlouvají. Přitom jsem byl Národním odkojený, chodil jsem tam už jako dítě, protože tam pracovala má rodina. Pokud se ještě k tanci vrátím, bylo by hezké si tam zatančit.

Jste znám tím, že máte kromě tance také řadu dalších koníčků, zajímáte se o světové dění, jste vegan. Odráží se takto specifický způsob přemýšlení o světě také na jevišti?
Určitě. Všechno, co člověk dělá, se v něm odráží, pokud má člověk empatii, dokáže ji znázornit i na jevišti, už jen ve vztahu k dalším postavám. Na jevišti jste jako nazí, a pokud se o nic nezajímáte, tak do tance nic víc nedáte. Chtěl bych taky, aby si lidé začali naší planety vážit. Abychom alespoň kvůli dětem změnili svůj postoj k životnímu prostředí i ke stravování, které je takhle neudržitelné. Jedno indiánské přísloví praví: „My jsme tuhle zemi nezdědili, my si ji půjčujeme od svých dětí.“ Na sociálních sítích jsem v tomto ohledu hodně aktivní, ačkoli jinak mě celkem děsí, co a kdo všechno si o nás na nich může zjistit.

Kromě toho, čemu se nyní věnujete?
V červenci pořádám baletní seminář PBI – Prague Ballet Intensive. S obrovským rizikem jsem si v lednu řekl, že ho udělám. Bude probíhat v Contemporary studiu na Vinohradech. Bude tam učit Jiří Bubeníček, Zdeněk Konvalina, Maria Eichwald, Dmitry Semionov, Elena Vostrotina, Ksenia Ovsyanick. Roland Havlica bude dělat jógu, které se věnuje v Thajsku, dokáže neuvěřitelné věci. A pak také já a Barbora Kohoutková. Denně teď sedím až osm hodin u počítače, tak se musím začít hýbat, abych tam taky něco ukázal.

 

 

Jiří Jelínek (*4. června 1977) se narodil v Praze, v roce 1996 absolvoval Taneční konzervatoř v Praze, poté absolvoval roční stáž v Baletním centru v Hamburku. V sezoně 1997/1998 nastoupil do baletu Národního divadla v Praze, ihned jako sólista. Díky tanečnímu i výrazovému talentu se stal ideálním představitelem velkých postav klasického i moderního repertoáru. Roku 1999 získal cenu Philip Morris Ballet Flower Award, za léta 2000 a 2001 byl nominován na Cenu Thálie. Po odchodu z Národního divadla působil devět sezon ve Stuttgartském baletu, kde se brzy vypracoval na post prvního sólisty. Následovala angažmá v Kanadském národním divadle v Torontu a ve West Australian Ballet. Po jedné sezoně v Eifman Ballet se rozhodl působit jako freelancer.


Autor: Barbora Truksová
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: