S Lenkou Dusilovou a Markétou Vacovskou o projektu One Step Before the Fall


Rozhovor s Lenkou Dusilovou a Markétou Vacovskou o chystané premiéře multižánrového projektu One Step Before the Fall, kterou uvede Experimentální prostor Roxy/NoD v jednom týdnu hned několikrát - v neděli 2.12,  v pondělí 3.12., a také ve čtvrtek 6.12. Taneční aktuality se ptaly na inspiraci, spolupráci, veselé zážitky z přípravy a také třeba na to, jaké očekávají reakce publika.

One Step Before the Fall se představuje velmi zajímavou anotací. Boxerský ring, Parkinsonova choroba, vyčerpání, kolaps. To vše v člověku vyvolává velmi silné emoce. Odkud přišel nápad zpracovat právě toto téma? A jaké skryté významy sdělujete tímto projektem?   
MV: U zrodu stál pocit totální vyčerpanosti z šíleného životního tempa. Několikrát během posledních let jsem byla na pokraji kolapsu. Dodnes mě zachraňují dvě věci: tvorba a bikram jóga, kde znovu nacházím vnitřní klid, sebedůvěru a pevnou půdu pod nohama. Tohle mé šílené tempo od začátku sleduje režisér Petr Boháč (a tak trochu za něj může i on, protože on stejně jako já žije překračováním hranic), který před více než rokem přišel s nápadem koncipovat představení jako boxerský zápas. No a materiál byl na světě. Loňský podzim jsme začali chodit na box, sledovali jsme boxerské zápasy, obdivovali Muhammada Aliho a jeho performerství, celoživotní boj za práva černých a v neposlední řadě jeho tragický osud v podobě boje s Parkinsonovou chorobou. Všechno do sebe začalo zapadat. Původní téma vyčerpanosti, kolapsu, vnitřního boje na jedné straně a téma odhodlání a síly vůle na straně druhé.

Jak vlastně vzniklo duo Lenka Dusilová a Markéta Vacovská?
MV: Propojila nás Miřenka Čechová. Znala se s Lenkou z projektu Silent Love, mě zná spolu s Petrem v procesu tvorby snad lépe než kdokoliv jiný, a správně odhadla, že bychom si s Lenkou rozuměly, jak v tvorbě, tak lidsky.
LD: 
Přesně tak.. Miřenka mi o projektu One Step vyprávěla již před rokem a půl a tak trochu jsem se na ni koukala, že se asi úplně zbláznila, že nevím, zda jsem ta pravá odvážná osoba s dostatečnými schopnostmi. Ale zvědavost a drzost časem zvítězila a když se Markéta s Petrem ozvali, šla jsem do toho. Nelituji toho. Je to jedna z nejpříjemnějších spoluprací, jakou jsem zažila.

Lenko, už jste někdy v minulosti pracovala na nějakém tanečně pohybovém projektu, nebo je to vaše premiéra? Jak moc je to pro vás jiné/stejné než „obyčejné“ koncertování?
LD: Ne, je to moje malá premiéra. V minulosti jsem se dotkla nějaké divadelní platformy jen jako součást hudebního týmu v roce 2003 a 2004 pro Divadlo Continuo na Kratochvílení. Též mi bylo ctí zpívat živě písně Ivana Achera v představení Weissenstein v divadle Komedie. Škoda, že to skončilo. Jak jiná je moje hudební existence u představení One Step a mých koncertů? Koncerty jsou postavené hlavně na písňových formách, schopnostech mých kolegů-spoluhráčů, kteří dávají baromantickým koncertům zvukově až filmovou atmosféru. Kapela je organismus, který podléhá nějakému vnitřnímu řádu a všichni musí být na koncertě v jedné symbióze. V představení One Step nemám žádné hudební spoluhráče a pomocníky, tak stavím celou zvukovou vlnu jen z toho, na co sama stačím, což je ošemetné, ale též to nabízí velkou svobodu. Velkým vodítkem je mi propojení s Markétou, myslím, že se z nás tady stávají "propojené nádoby".

V anotaci k představení se také hovoří o silovém tanci. Co si pod tím divák má nebo může představit?
LD: Myslím, že po představení vám to bude zcela jasné. Někdy je těžké definovat přesně formu toho, co děláme, pokud si na začátku nedáváme hranice. Silový tanec je možná nejblíže realitě, během zkoušek Markéta neustále osciluje mezi tím, jak neustále nabírá větší sílu a mezi totálním vyčerpáním. Masakr.
MV: Souhlasím s Lenkou. Synonym se dá najít mnoho.
Ten tanec je trochu silový, trochu anarchistický, záměrně trochu monstrózní. Napadají mě samá divná slova. Jisté je, že pod každým pohybem mám svoji vnitřní linku, konkrétní příběh či imaginaci, proto mi to celé dává smysl.

Máte radost ze vzájemné spolupráce? Byly vaše představy o výsledku projektu stejné? A jak jste vlastně v tvoření postupovaly?
MV: S Lenkou jsme od prvního dne fungovaly naprosto přirozeně. Nazývám to takovým malým zázrakem, protože většina projektů krachuje právě na nedorozumění mezi tvůrci, na střetu odlišných představ, odlišných osobností. My jsme si zkrátka sedly a hned první den vládla ve zkušebně atmosféra stvořená pro tvorbu: vzájemná důvěra, otevřenost, intimita a taky radost. První dva týdny jsme jenom improvizovaly a troufnu si říct, že jsme v těchto dnech nasbíraly nejvíce materiálu, našly pohybový a zvukový výraz pro celé představení. Petr všechny improvizace nahrával, pak jsme je společně detailně rozebírali, zpřesňovali a posouvali dál.
LD: Nemám k tomu co dodat. Strašně mě to baví od první chvíle.

Jaké reakce publika očekáváte? Těšíte se na premiéru?
MV: V dnešní době si divák, zejména pak pokročilý divák, zaslouží trochu challengovat, ne jen pasivně přihlížet dění na jevišti. Záměrně si proto hrajeme s délkou pasáží, s hlasitostí zvuku, s hypnotickým stavem, s emočními zvraty, přímo tak působíme na nervový systém diváka. Těšíme se a doufáme, že s námi divák něco prožije a nebude se bát svých interpretací.
LD: Vzhledem k mé nezkušenosti a též věčně pochybující povaze raději nic neočekávám, takové myšlenky mi nedělají dobře. Chci si to užít bez očekávání. Už tak je to docela emotivní představení.

Jak dlouho bude možné tento projekt zhlédnout? Chystáte se ho někdy uvést i mimo Prahu, popřípadě v zahraničí?
MV: Určitě. Plány jsou velké, otázkou je, co se podaří naší produkci. Domovskou scénou pro tohle představení je NoD, kde už máme naplánované termíny na příští rok. Takže hrát se bude.
LD: Ráda se nechám s touhle skromnou partičkou zatáhnout kamkoliv, bude-li o představení zájem.

Ačkoliv představení neslibuje veselé momenty, myslím, že během zkoušení nějaké jistě vznikaly. Popíšete nám nějaký opravdu veselý okamžik z přípravy tohoto představení, na který rády vzpomínáte?
MV: Myslím, že celé zkoušení probíhalo ve šťastném duchu a veselé náladě. Od 5. listopadu zkoušíme v divadle UFFO v Trutnově, kde nám nabídli třítýdenní rezidenci. Zábavné bylo, když se Petr s naším produkčním Jeníkem Bubalem ocitli na náměstí v Turnově. To si to pak od trutnováků vypili do poslední kapičky.
LD: Myslím, že pro pana režiséra asi není občas jednoduché trávit čas s věčně sarkastickými divokými sirénami. Docela legrace, miluju tohle soukolí.

Je nějaká otázka, na kterou byste rády k tomuto představení odpověděly, ale zatím se vás na ni nikdo nezeptal? Jestli ano, ráda bych vám teď dala prostor na to položit si otázku a odpovědět na ni.
MV: Snad jestli mám ohledně tohoto představení z něčeho strach. Odpověděla bych, že i přes mé sklony k sebedestrukci se poprvé v životě bojím, že fyzicky nevydržím čtyři hraní v jednom týdnu.
LD: To dáš! O tebe se vůbec nebojím!

Autor: Lucie Břinková
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: