S Markem a Martinem Svobodníkovými a Adamem Sojkou o inscenaci Game over

S Markem a Martinem Svobodníkovými a Adamem Sojkou o inscenaci Game over

S Markem a Martinem Svobodníkovými a Adamem Sojkou o inscenaci Game over

Národní divadlo Brno uvedlo nedávno premiéru večera současného tance s názvem Game over a podtitulem Shořet mladý aneb Proti proudu. Dvě choreografie tanečníků Národních divadel v Praze a Brně – Marka Svobodníka, Martina Svobodníka a Adama Sojky, které se navzájem doplňují a současně jsou protipóly. První – Catch 27 – je poctou slavným hudebníkům, kteří se významně zapsali do dějin hudby a zemřeli mladí za dodnes nevyjasněných okolností. Druhá – Palindrom – je pak rozvinutím části tématu první choreografie, kdy jedinec jde proti proudu a nakonec se stane jeho součástí, tedy věčného koloběhu věcí (recenzi na představení Game over si můžete přečíst ZDE).  Název celého večera Game over znamená symbolický konec, jednoznačnou tečku, která je učiněna za krátkým, leč šíleným životem hudebníka. Hudebníci bortili určitý styl dané doby, a právě v tu chvíli se dá použít termín „game over“: prostě dohráli, teď jdeme hrát my. V podstatě je to takový koloběh – vždy něco končí a něco nového začne. Šlo mi o vytvoření nějaké grotesky Můžete více přiblížit choreografii Catch 27?
Marek Svobodník: Dílo je věnováno významným světovým hudebníkům, kteří zemřeli předčasně zhruba v sedmadvaceti letech, namátkou šlo například o Jimi Hendrixe, Janis Joplin, Jima Morrisona, Kurta Cobaina – to jsou ti nejznámější, bylo jich mnohem víc. Je to o jejich životě, jak žili naplno – jejich začátek, vzestup a nakonec podobně společný pád. Život všech těchto hudebníků měl prakticky vždy stejný scénář, jen smrt byla pokaždé jiná a vždycky trochu záhadná, nikdy se nevyřešilo, za jakých okolností zemřeli (vždycky v tom hrály velkou roli nějaké drogy – heroin). Paralela je v tom, že vycházíme z legendy o Robertu Johnsonovi, který se prý spřáhl s ďáblem a výměnou za svůj život dostal talent, který zúročil ve své hře na kytaru. A právě ďábel se promítl u všech těch hudebníků, ale u každého jiným způsobem.
Pod celým příběhem je hudební dramaturgie, která ve větší či menší míře obsahuje úryvky z písní těchto významných hudebníků, vždy v tom hraje určitou roli i dostupnost hudby v rámci práv a také v tom hraje roli nálada skladby, která je potřeba, aby v baletu podtrhla danou situaci. Je tam i spousta jiné muziky, která pak atmosféru výrazně doplňuje a právě na atmosféře hudby stavíme, takže mimo jiné je k slyšení třeba David Bowie, Led Zeppelin...  Objevuje se v dramaturgii více legend, nebo všechny reprezentuje jedna postava?
Marek S.: Do jedné postavy jsou převtělené všechny hudební legendy, mají paralelně úplně stejný osud a nebylo nutné zdůrazňovat nějakou zvláštní věc, každý z hudebníků se odněkud vzal, nevěděl co se sebou, pak se něco stalo, najednou se našel a měl v sobě něco, co ostatní lidi přitahovalo… Jaké je přesné rozdělení rolí ďábel-svůdce, múza…
Marek S.: Vytvořil jsem postavu – element ženy, která legendu jen potká a pak jej provází – například u Morrisona je to Pamela; můžeme se domnívat, zda to bylo dobře, nebo špatně..., ale pokud bych to chtěl vzít takto dopodrobna, tak by balet musel být samozřejmě celovečerní se zpracovaným libretem do nějaké širší obrazové plochy. Současná choreografie je udělána obrazově, a tím pádem i samozřejmě zhuštěně, což jsem chtěl.  Námět choreografie vychází ze skutečné legendy o zaprodání duše ďáblu… O kom byla?
Marek S.: O Robertu Johnsonovi – odešel a podle tradice voodoo, když šel o půlnoci na křižovatku, tak se tam mohl potkat s divným člověkem-ďáblem... a on vypráví, že k němu přišel vysoký černý muž, který mu snad vzal kytaru a nějak ji přeladil nebo na ni zahrál nebo mu ji daroval (verzí je už více), pak se po nějaké době vrátil a lidé říkali, že hrál naprosto nemožně, a najednou hrál jako nikdo před tím, ten rozdíl v té hře byl neuvěřitelný, a tak začala stoupat jeho sláva. Jak je současná choreografie rozšířena oproti původní Čert story uvedené v rámci Choreografického ateliéru?
Marek S.: Je rozšířena jednak délkou (současná choreografie má asi 40 minut), náročností prvků, téma je zpracované podstatně odvážněji a není tam happy end. Čert story byla pohádka, tam musel být.  Jaké pohybové výrazové prostředky jste volil – můžete něco říct k taneční technice?
Marek S.: Balet je založen na moderním pohybovém slovníku, který je v současné době bezmezný, takže mně spíš šlo o vytvoření nějaké pohybové grotesky, gest, která jsou přeexponovaná, a tím i do hudby zasazená v určité pohybové pointě. O samotný pohyb nejde, stejně jako nevyžaduji, aby bylo jeho provedení u všech tanečníků naprosto stejné, protože každý je individualita (pokud mají být někde stejně, tak samozřejmě by měli tančit stejně). Nicméně jde mi spíš o to, aby pohyb v danou chvíli vyjádřil určitou náladu a podpořil hudbu. Dílo je daleko více barevné, líčení je výraznější (je převzaté z jedné punkové britské kapely), takže vše do koncepce zapadá a mělo by se to navzájem podporovat.  Samota může znamenat hodně věcí Jaký byl výchozí impulz pro choreografii Palidrom? Můžete více přiblížit choreografii? Co přesně znamená Palindrom?
Martin Svobodník: Trošku jsme si od Marka vypůjčili jednu postavu, kdy to, co se stalo všem umělcům v Catch 27, bereme jako celek. Položili jsme si otázku, jestli někdo, kdo celý život bojuje za underground, zda se nakonec všechno neobrátí proti němu, když se stane populární. Ze zpěváků se stala popová ikona a ztratili i undergroundový status, který byl zamýšlený úplně na počátku. Pro tuto hlavní myšlenku jsme hledali vhodné slovo a shodli jsme se na Palindromu, to nám připadalo úplně trefné právě do tohoto příběhu. Opravdu jsme se nezaobírali žádným dějem, spíše společností, jak dokáže chápat tvůrce a jedince (jeho odlišnost), který na počátku vystupuje proti společnosti. V choreografii se objevují osamocené figury, v textu k choreografii pak tento pojem… Co pro vás znamená samota?
Adam Sojka: Samota může znamenat hodně věcí – tedy cokoli; zabývali jsme se spíš tím, že někomu je opravdu jedno, jestli zůstane sám, nebo ne, a jestli bude mít nějakou myšlenku-ideu, za kterou půjde. Je o ní tak přesvědčený, že nebere ohled, jestli se přidají další lidé, a pokud ano, tak mu to nějak nevadí. Jde za svým na úkor toho, že zůstane osamoceně bez přátel. Jaké pohybové výrazové prostředky jste volili – můžete něco říct k taneční technice?
Martin S.: Opírali jsme se hlavně o své taneční zkušenosti – každý máme svůj osobitý styl, jde o styl contemporary. Vycházíme částečně z klasického tance… Spíše jsme si řekli, jakým pohybovým směrem rozhodně jít ani v budoucnu nechceme, a zároveň, co se nám líbí, a pak jsme zkusili sami něco vytvořit – snažili jsme se pohybovat jinak, abychom nikdy nešli cestou kopírování, i když si myslím, že dnes se nedá vytvořit něco nového, tělo je stále stejné a jeho možnosti jsou omezené. Adama spíše zajímala pohybová složka a mne více celek, co má choreografie vyjadřovat. Tanec sám o sobě je okrajovým žánrem – klasický a moderní tanec nejsou ve středu společnosti, to vás samo o sobě vyčleňuje… Nestačí to samo o sobě, proč se tím zabýváte v choreografii?
A. S.: Tanec spíše vnímáme jako projev, vyjádření, než jako okrajovou záležitost… Cítíme se na okraji společnosti právě naší prací… a to nás vedlo k myšlence vytvořit na dané téma choreografii.

Témata článku

Tanec

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: