S Romanou Lisnerovou: „Tanec pro mě znamená úžasnou svobodu, možnost být sama sebou…“


Konzervatoř Duncan Centre uzavřela školní rok třídenními oslavami 25. výročí existence školy. Program byl skutečně bohatý, zahrnoval představení absolventů, ale i současných studentů nebo například výstavu fotografií. Při této příležitosti jsme oslovili ředitelku PhDr. Romanu Lisnerovou, aby nám prozradila nejenom něco málo o sobě a svém vztahu k tanečnímu umění, ale také o aktuálním stavu konzervatoře a jejích vyhlídkách.

 

Jako první ředitelka Duncanu pocházíte z jiného okruhu, než jsou jeho absolventi nebo samotná zakladatelka. Jak vnímáte svou pozici? Navazuje se vám dobře?
Navazuje se mi dobře, cítím, že jsem se kruhem vrátila k tomu, co jsem kdysi začala dělat. V roce 1989 jsem nastoupila do základní umělecké školy učit taneční obor a také jsem začala studovat pětisemestrální kurz taneční pedagogiky na HAMU. Dostala jsem najednou sto dětí, od pěti- až po šestnáctileté. Ale v průběhu jsem zjišťovala, že nedokážu asi úplně dobře předávat to, co chci. Začala jsem proto studovat primární pedagogiku, což mi velice pomohlo lépe porozumět dětem. Následně jsem začala učit také v základní škole. A protože jsem strádala po tanci, tak jsem si založila svůj taneční soubor, který dodnes funguje. Začala jsem asi s deseti dětmi ze základní školy a scházely jsme se jednou týdně. Soubor se postupně rozrůstal, v jednom období tam bylo až pětatřicet dětí. A to bylo to, co mě naplňovalo a udržovalo stále v oboru. Ale já jsem člověk, který chce mít opravdu široký rozhled, tak jsem se začala věnovat vědě a výzkumu v oblasti pedagogiky. To bylo období, kdy jsem potkala Evu Blažíčkovou. S ní jsem začala hovořit o tom, jak dostat do běžných základních škol taneční a pohybovou výchovu. To nás tenkrát spojilo a já jsem za to velice vděčná. S Evou jsem se scházela a poznávala i její filozofii. Seznamovala jsem se s Duncan Centrem jako takovým a společně jsme začaly připravovat příručku Taneční a pohybová výchova. Hledaly jsme školu, kde by se tanec učil jako povinný předmět, a našly ji v pražském Slivenci, kde jsem se stala ředitelkou. Tanec učil Radim Klásek. Dneska už ho tam mají ve všech ročnících jako povinný předmět.
Pak se vyhlásil konkurz na ředitele konzervatoře, takže jsem rozmýšlela, jestli to zkusit, nebo ne, protože mezitím jsem začala studovat management a věnovala se vedení lidí. Věděla jsem už tehdy, že moje pozice bude někde v této oblasti, ale zároveň jsem ji chtěla propojit s tím, co jsem původně začala studovat, tedy s tancem. A to se podařilo. Jsem v tomhle prostředí velice ráda. To pravé setkání s duncanismem se uskuteční, když tady člověk je a s lidmi tady žije.

Jsou nějaké rozdíly mezi ředitelstvím ve škole obecného zaměření a škole umělecké?
To se odráží na více úrovních. Na úrovni řízení školy je to v podstatě obdobné – studujete předpisy, zákony a aplikujete je do záměrů školy, připravujete školní vzdělávací program a vytváříte podmínky pro jeho naplňování. Na úrovni vedení lidí už můžeme vnímat odlišnosti, a to zejména v oblasti vzdělávání pedagogů, ale také v přístupu učitelů k jejich profesi – zde opravdu pedagogové vnímají své působení jako poslání v pravém slova smyslu. Samozřejmě, že velké odlišnosti jsou patrné v jednání s rodiči žáků. Velmi podporují své děti v jejich zájmu a v tom, aby se rozvíjely, čímž podporují i konzervatoř. Běžně se stává, že přijdou a ptají se, co škola potřebuje. Teď jsme na tom tak, že od září sami rodiče budou zakládat svůj spolek, budou si hospodařit se svými finančními prostředky a skrz pokladníka, kterého už si teď vybrali, nám budou pomáhat dosahovat na granty a na projekty.

Jaký je váš vztah k tanci? Co pro vás znamená?
Znamená pro mě úžasnou svobodu, možnost být sama sebou. Vnímám ho jako možnost se vyjádřit, sdělit něco jinak než slovem.

A kdy jste se vůbec poprvé vydala ve stopách Terpsichory?
Jako šestiletá jsem začala tančit v základní umělecké škole nejdříve v Novém Strašecí a poté v Rakovníku. Tanec jsem doslova milovala. Pravidelně jsme měli představení v rakovnickém Tylově divadle a tančili jsme na přehlídkách. Ke studiu na konzervatoři jsem se ale nedostala, bylo to tak trochu přáním rodičů. To mě velmi mrzelo, protože sama jsem se chtěla vydat touto cestou.
 

Teď se ale bavíme o pražské Státní konzervatoři?
Ano, tenkrát nebylo nic jiného. To byla léta 1981 a 1982, tuším.

Takže vy jste se chtěla vydat dráhou tanečnice klasického baletu?
Asi ano, byť mě klasika hodně svazovala. Když jsem pak začala poznávat jiné styly, tak jsem najednou pocítila volnost, svobodu. Na druhou stranu jsem měla klasiku ráda. Když vzpomenu na Olgu Páskovou a její hodiny na HAMU. Zrovna tak jsem měla ráda lidovky a hodiny Ladislava Vaška. To byl úžasný pedagog, který nás dokázal rozzářit i pozdě odpoledne po náročném dni. Když mi pak přišla nabídka po maturitě, abych šla učit do základní umělecké školy, kde jsem vlastně vyrůstala řadu let, tak jsem po ní okamžitě skočila. Věděla jsem, že chci být pedagožka, to asi mám v sobě, učit jsem chtěla vždycky.

Kdy jste se poprvé setkala s Konzervatoří Duncan Centre?
To bylo někdy až začátkem tohoto tisíciletí.
Já jsem věděla, že existuje, ale v roce 1992 jsem nevěděla, že vůbec byla založena, to šlo úplně mimo mě. To opravdové seznámení se událo až skrze Evu Blažíčkovou.

V čem je pro vás tato konzervatoř unikátní a jedinečná?
V atmosféře. Je to něco, co tu nasajete, nějaký nový pocit, nový rozměr. Jdete uličkou, vystoupíte na dvorečku, tam se jakoby podruhé nadechnete a začnete vnímat tu jinakost. Pak když jdete více do hloubky a do podstaty vzdělávání, dýchne na vás jakási důslednost, možná i nějaký zdravě vyvážený řád a pravidla. Jedinečná je i ve svém přístupu, vycházíme hodně z potřeb studentů. Jedinečná je také proto, že studenti mají možnost tvořit od prvního ročníku. Stěžejním předmětem je tvorba, což na ostatních tanečních konzervatořích není. A pak si myslím, že je to i variabilita různých vyučovacích předmětů. Když se podíváme na učební plán, tak jsou to předměty taneční nebo všeobecně vzdělávací, ale klademe také velký důraz na to, aby si studenti mohli vybrat některé nepovinné vyučovací předměty. 

Jaký by měl být ideální absolvent této školy?
To je věc, nad kterou hodně debatujeme. Určitě by měl mít skvělý základ v oboru, to je stěžejní. To znamená, být schopen se uplatnit jako taneční interpret, choreograf nebo pedagog. Pak se domnívám, že by měl být velmi dobře vybaven v oblasti teoretických a všeobecně vzdělávacích předmětů. Měl by mít rozhled, vědět na koho se obrátit, kde je jaká další škála tanečních škol, na kterých by se třeba mohl uplatnit a podobně. Teď už přesahuju do třetího rámce, a to jsou klíčové dovednosti, kompetence, kam patří určitě sociální dovednosti. Být tolerantní k ostatním, respektovat jejich názor, ale ne ho tupě přijímat. Měl by si jít za svým a mít vlastní cíl. Měl by být ochoten se dále vzdělávat, pracovat na sobě, ale třeba i umět napsat grant.

Jak je to s jeho uplatněním? Domníváte se, že absolvent Duncan Centre je schopen uspět i v mezinárodním měřítku?
Dělali jsme nedávno takový průzkum mezi absolventy konzervatoře a víme, že máme studenty v zahraničí, kteří se věnují interpretaci. Právě na oslavy 25. výročí založení konzervatoře přijeli absolventi například z Holandska nebo Německa. Ale máme samozřejmě i mezi studenty dobré pedagogy na zdejších základních uměleckých školách. Dokonce k některým chodíme na praxi s našimi studenty. Uplatnění studentů ale není pouze v oboru tance, ale je i v jiných oborech. Jsou mezi fyzioterapeuty, zabývají se teorií, dějinami tance a podobně.

Vy jste zmiňovala, že poměrně velká část se věnuje interpretaci. Nicméně v rozvrhu jste odstranili v prvních ročnících klasickou taneční techniku…
Už je zpátky, a to díky tomu, že jsme hodně mluvili se studenty, co jim vlastně chybí. Říkali, že mají-li uspět v zahraničí, ať už na stážích, nebo v nějakých konkurzech, tak klasická taneční technika je zapotřebí. Není to samozřejmě stěžejní technika, která by tu vládla, ale v prvním a druhém ročníku mají takzvaný úvod do klasického tance. Od třetího ročníku je to klasická taneční technika, která má svou linku až do šestého ročníku.

S konzervatoří donedávna spolupracovala její zakladatelka Eva Blažíčková. Jak vnímáte její odchod? Máte pocit, že se to projevilo na provozu školy či snad na kvalitě výuky?
Víte, mě osobně ten její odchod velmi zasáhl. Musím říct, že je to pro konzervatoř obrovská škoda, že Eva odešla úplně. Mně chybí i jako člověk, já jsem s ní ráda rozprávěla, byť někdy ty debaty byly samozřejmě trochu vyhraněnější, protože ne úplně vždycky se „potkáváte“ s lidmi ve všech názorech. Její odchod nevnímám pozitivně, ale samozřejmě bylo to její rozhodnutí a my se s tím musíme vypořádat. Nicméně nemůžu nad tím mávnout rukou. Ona je ta, která se zasloužila, že tady konzervatoř je. Myslím, že musela mít tehdy obrovskou energii, sílu, byť někdo může říct, že v devadesátých letech to bylo jednoduché. Já se domnívám, že i tehdy potřebovala obrovskou odvahu přesvědčit všechny, že tady Duncan Centre má být. Tak za to jí musíme být vděčni a klobouk dolů před ní, opravdu velká poklona. Ve škole působila pětadvacet let a dala jí maximum ze svého života. Její poselství chceme zachovat dál. V žádném případě nemůžeme říct, že Eva Blažíčková odešla a my jedeme dál.

Jak vidíte budoucnost školy? Jakou máte představu o jejím dalším směřování?
Eva vždycky říkala a myslím si, že jsme tak definovaly společně vizi školy, když jsme o ní debatovaly, že Konzervatoř Duncan Centre by se měla stát místem, kde je předáváno to, co je vzácné dalším generacím. Taneční umění patří do života, mělo by být jeho běžnou součástí. Nemyslím to tak, že by se každý měl věnovat tanci, ale měli bychom jeho existenci vnímat. Chceme ctít tato její slova a zároveň se otevírat budoucnosti, společnosti a proměně. Teď jsme například navázali spolupráci se zahraničními školami ve Španělsku nebo Mexiku.

Do aktuálního chodu konzervatoře zasahují nemilé politické aspekty, které se projevují tím, že nyní funguje ve dvou budovách. Jaká je vyhlídka této situace?
To je něco, na co bych se taky ráda zeptala. Potřebovali bychom více tanečních sálů a odborných učeben. Do stávající budovy, byť máme 83 studentů, se už, bohužel, nevejdeme. A další věc je, že druhou budovu, která by nám zasuplovala deficit prostoru, máme druhým rokem až v Karlíně. Je to neuvěřitelně zatěžující pro studenty, pedagogy i vedení školy. Náš zřizovatel hledá, navrhuje, shání podobně jako my a teď je výhled takový, že existuje na Budějovické (v Praze 4, pozn. aut.) prostor a my čekáme na vyjádření, zda pozemek bude tím vhodným pro stavbu nové budovy naší konzervatoře. Takto se alespoň naposledy vyjádřila radní pro školství Irena Robková, ale jestli to tak opravdu bude, nevím.

A jaký je časový horizont tohoto řešení?
Takhle daleko ještě vůbec nejsme, ale jasné je, že určitě v příštím roce budeme ještě na dvou místech. Samozřejmě rychlejší řešení by bylo sehnat budovu, nemusela by být nutně školní, ale takovou, která by odpovídala našim specifikům. Klidně to může být volný, velký prostor nebo hala, která by patřila našemu zřizovateli, hlavnímu městu Praze. Takový prostor by šlo zrekonstruovat podle potřeb školy rychleji než vystavět budovu novou. V případě nové budovy je to běh na delší trať.

Takže v každém případě to ale znamená, že vy se budete muset vystěhovat z této budovy.
Ano, protože jinak nejsme schopni vyučovat a dát studentům to, co potřebují. Máme tři teoretické učebny a tři sály na šest ročníků. A když si vezmete, že vyučujeme některé předměty ve skupinách nebo například předmět tvorba individuálně, tak to opravdu není možné dát rozvrh dohromady. Vyhovovalo nám skvěle, když jsme mohli využívat sousední budovu, která je dvacet metrů odtud v Školní ulici, kde jsme sálů měli více i s jednou teoretickou učebnou. Jenže o tuto budovu jsme přišli. Patří Praze 4 a ta ji rekonstruuje pro potřeby svých základních škol. Podle mě boom dětí do základních škol teď už bude slábnout a naopak můžeme čekat boom studentů do středních škol. Nejsem si tedy jistá, že je to zrovna šťastný krok. Ale je to rozhodnutí politické, do kterého školy nemohou zasahovat.

 

 

PhDr. Romana Lisnerová, absolventka pedagogiky na Západočeské univerzitě v Plzni a na Univerzitě Karlově v Praze. Absolvovala také pětisemestrální kurz taneční pedagogiky na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze. Jako pedagožka působila v mateřské, základní i základní umělecké škole. V letech 2003–2008 byla vedoucí oddělení základního vzdělávání ve Výzkumném ústavu pedagogickém v Praze a podílela se jako lektorka a konzultantka na tvorbě školních vzdělávacích programů. V období let 2008–2013 byla ředitelkou Základní školy a mateřské školy Praha-Slivenec, ve školním roce 2014/2015 v Základní škole Černošice. Mezi lety 2013 a 2014 působila také jako inspektorka České školní inspekce. Nyní je posluchačkou doktorského studia specializace v pedagogice na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, kde působí také jako odborná garantka pro oblast vzdělávání řídících pracovníků škol. Je autorkou odborných článků i knih (např. Taneční a pohybová výchova spolu s Evou Blažíčkovou). Od školního roku 2015/2016 je ředitelkou Konzervatoře Duncan Centre.

Autor: Josef Bartoš
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: