Sandhyadipa Kar: Klasický indický tanec je spojen s dokonalostí

5. 6. 2014 rozhovory

Autor Michal Mach

Sandhyadipa Kar pochází z významné indické umělecké rodiny, její otec je známý hudebník. Studium odissí započala jako malá v roce 1982 u významného představitele a obroditele tohoto tance guru Shria Kelucharana Mohapatry a stala se jednou z jeho nejlepších žaček. Na svých turné navštívila již mnoho zemí. Letos přijíždí do Prahy podruhé, tentokrát s cílem založit zde stálou skupinu, která bude své znalosti odissí postupně rozvíjet. Tento starobylý, velmi působivý indický tanec, který byl součástí chrámových rituálů a je v Indii zobrazen na mnoha chrámových sochách a reliéfech, se v Praze zatím nevyučuje. Jsou dnes odissí a jiné klasické indické tance v Indii populární a do jaké míry se běžně studují a tančí na veřejnosti?
Myslím si, že studium klasického indického tance dnes v Indii příliš běžné není, a nebylo tomu tak ani v minulosti. V posledních dvaceti letech však zájem o studium odissí zjevně vzrostl.
Abychom pochopili, proč se klasické tance v minulosti poněkud opomíjely, je třeba vědět, jak je indická společnost vnímala historicky a jak je vlastně do jisté míry vnímá i dnes. Odissí předváděly chrámové tanečnice, kterým se říkalo mahari. Nikdy se nevdávaly a svůj život zasvětily čistě tanci pro bohy. Vystupovaly v noci při světle svíček a někdy tančily oděny pouze do ornamentů zdobících jejich nahá těla. Tanec mahari mohli sledovat jen chrámoví kněží a božstva. Běžní lidé o těchto tancích nic nevěděli, a tudíž si na ně vytvořili vlastní názor. Občas je spojovali s vulgaritou a chtíčem a nevěřili ve spirituální záměry a motivace tanečnic.
S tím, jak se vytrácela tradice mahari, ztrácel postupně i jejich tanec svou společenskou prestiž. Tato změna nastala po invazi muslimských vládců do Indie, po níž následovala britská kolonizace. Rodiny tak pochopitelně přestaly vést své dcery k tomu, aby se učily tančit, a společnost obecně zaujala velmi konzervativní stanovisko vůči ženám, které tančily na veřejnosti. Pro dívku, která si tanec zvolila za své povolání, dokonce někdy ani nebylo možné sehnat manžela. Vystupování na veřejnosti bylo zakázáno. Vyučovat tanec a zakládat taneční školy bylo sice možné, ale nic víc už nebylo dovoleno.
Klasický tanec začal odumírat a jeho forma neustále upadala, čímž Indie do určité míry ztrácela svou vlastní tradici. Vztah k taneční kultuře nicméně přetrval a možná dnes ovlivňuje volbu mladých lidí. Studium odissí vyžaduje poměrně dost času a úsilí. Jsou mladí lidé v Indii stále ochotni podstoupit takovou námahu?
Ano, klasický tanec vyžaduje úsilí, trpělivost, věrnost, oddanost a nutnost pěstovat fyzickou výdrž a sílu potřebnou k tomu, aby člověk mohl vystoupit na jevišti. Klasický tanec je spojen s dokonalostí, a to, jak víme, vyžaduje čas a určité odhodlání. Což je možná ten důvod, proč mladé lidi ve věku mezi 10 až 25 lety studium tohoto tance příliš nepřitahuje.
Také si myslím, že mladí Indové s tanečními ambicemi chtějí spíše dosáhnout okamžitých výsledků, a proto mladí tančí převážně bollywoodské tance, které společnost považuje za cosi velmi současného a atraktivního, neboť si je spojuje s indickou kinematografií. Chtějí se naučit pár kroků a jít na jeviště.
Myslím si však, že bollywoodští tanečníci, kteří absolvovali klasickou taneční průpravu, si při svých vystoupeních vedou zpravidla mnohem lépe. Nemám pro to žádné přímé důkazy. Je to jen výsledek mého pozorování a mého přesvědčení. Myslím si tedy, že zájem o klasický tanec se vždycky bude týkat pouze několika nadšených umělců, ale větší množství lidí zpravidla neosloví. Domnívám se, že to platí pro většinu klasických uměleckých forem.

Jaký je váš názor na západní studenty?
Studenti na Západě si mohou vybrat, kdy s tancem začnou. Mohou s tancem začít jako středoškoláci, vysokoškoláci nebo i později. Mým studentům na Západě je většinou osmnáct let a do výuky vstupují z vlastní vůle.
Je možné říct, že zatímco indičtí studenti více žijí indickou kulturou, studenti ze Západu si ji přicházejí „zažít“. Jsou zvědaví, ve svých otázkách obvykle jdou víc do hloubky, vyžadují vysvětlení a praktické ukázky. Chtějí se podělit o to, čemu nerozumí. Nesmírně mě baví takové studenty učit a fascinuje mě jejich touha po poznání a to, jak se toto téma pokouší nezávisle zkoumat.
V jistém směru moji západní studenti projevují větší zájem o tento způsob tance než studenti v Indii. Chtějí zažít vztah mezi učitelem (guru) a žákem se všemi jeho nuancemi. S překvapením zjišťuji, do jaké míry jsou západní studenti schopni ocenit taneční umění a kulturu, která s ním souvisí – vyjádřit vůči nim svou lásku, radost a oddanost.
Mají silnou motivaci, odhodlání a touhu učit se tanec se vším všudy. Někteří z mých studentů, kteří ještě neměli to štěstí vycestovat do Indie, si například ušili své vlastní kostýmy a vytvořili svůj vlastní styl – to vše z lásky k tomuto tanci. Jsem velice pyšná na své studenty a jejich oddanost tanci odissí. Kdy a jak začala vaše kariéra učitelky tance a kdy jste začala vystupovat?
Myslím si, že v hloubi svého srdce jsem vždycky chtěla být učitelkou. Tato touha asi pramení z potřeby pomáhat druhým, aby dosáhli co nejvyšší úrovně v tom, co je baví. Uvědomuji si také, že má cesta k výuce by nebyla možná bez mého vlastního učitele, který si všiml mých schopností a důvěřoval mi natolik, že mě pověřil výukou odissí ve svém tanečním institutu v Uríse.
Bylo mi pouhých třináct let, když jsem začala učit mladší studenty, kteří byli přijati do institutu mého učitele. Zprvu jsem se věnovala mladším studentům, ale s narůstající zkušeností jsem začala třikrát týdně učit i starší studenty. Měla jsem obrovský pocit odpovědnosti. Byla jsem z toho všeho velice nervózní, ale zároveň odhodlaná odvést perfektní práci. Se svým učitelem jsem také cestovala po Indii a asistovala mu při jeho tanečních workshopech. Učení mi pomohlo dosáhnout určité dokonalosti. Tím, že člověk učí, totiž získává větší vhled do tanečních technik a rozšiřuje své taneční dovednosti. Díky své brzké zkušenosti s výukou jsem později získala motivaci stát se opravdovou učitelkou, pomáhat druhým při studiu tohoto tanečního stylu a umožnit jim, aby ho plně ocenili.
Když mi bylo dvanáct let, můj učitel rozhodl, že už jsem dostatečně připravená, abych veřejně vystupovala. Pod jeho vedením jsem procestovala celou Indii a byla jsem také v Německu a Rusku. Byly to jedny z nejsilnějších zážitků mé začínající kariéry. Než jsem poprvé odjela do zahraničí, myslela jsem si, že pouze Indové jsou schopni pochopit a ocenit příběhy a poselství tance odissí, protože jen oni znají kulturu, ze které pochází. V Rusku jsem však byla ohromena, jak se lidé z jiné kultury tomuto tanci otevírají. Zjistila jsem, že se mohu učit a dál růst tím, že se konfrontuji s lidmi odjinud a zároveň jim umožním, aby se oni sami konfrontovali s tancem odissí. Vystupovala jste v mnoha zemích. Zažila jste nějaké nezapomenutelné nebo výjimečné vystoupení, o kterém byste se chtěla zmínit?
Můj úspěch na jevišti závisí na mé schopnosti věrně ztvárnit emoce postav skrze pozice, gesta, pohyby těla, očí, paží, hlavy a nohou. Soustředím se na diváka a mým cílem je umožnit mu, aby viděl a cítil postavu, již ztvárňuji. Vždycky se snažím o to, aby diváci prožili své vlastní emoce, které se vztahují k tématu tance. Jsem nadšená a spokojená, poznám-li z potlesku nebo z následné konverzace s diváky, že na mě byli při ztvárňování určité postavy „napojeni“. Na jevišti ovšem věnuji svůj tanec také bohu a tančím na počest svého učitele.
Jako umělkyně na jevišti cítím, že jsem v hloubi duše obdařena láskou, zájmem a úctou ze strany lidí, kteří se v určité chvíli a po určitou dobu se mnou spojí a já se spojím s nimi. Právě v toto spojení, v tuto komunikaci, doufám, kdykoli vstupuji na jeviště. Kromě času stráveného s rodinou je vystupování na jevišti a tento způsob komunikace s diváky mou jedinou vášní.
V paměti mám celou řadu vzpomínek na ocenění ze strany diváků. Jedna se vztahuje k mému vystoupení na turné v Kanadě v roce 2001. Tehdy jsem už byla vdaná a měla jsem jedenapůlletou holčičku, která byla na turné se mnou. Hrála jsem bohyni Parvátí, která je matkou boha Ganéši v odissí baletu Džai Šrí Ganéša. Předtím jsem hrála roli Parvátí, když mi bylo patnáct let – tedy v době, kdy jsem ještě neměla žádnou zkušenost s mateřstvím, manželstvím nebo s čímkoli jiným, k čemu bych tuto roli mohla vztáhnout. Hrála jsem čistě jenom postavu. Vyvolala jsem emoce, které taková postava vyžaduje, což mi pomohlo v tom, že jsem danou choreografii velmi dobře zvládala. Nicméně na jevišti v Kanadě jsem bohyni Parvátí tančila procítěně a opravdově, protože jsem prožívala mateřství. Potlesk diváků a jejich reakce po vystoupení mě zcela utvrdily v tom, že moje emoce byly opravdové a že je všichni přítomní pocítili. Cítila jsem, že jsem diváky dojala, ale tentokrát, jakožto matka, na mnohem vyzrálejší úrovni. Porovnáním svého ztvárnění matky v době, kdy jsem ještě byla nezralou dívkou, a svého výkonu v období vlastního mateřství jsem vlastně odhalila svou vlastní zralost. Chtěli bychom vám poděkovat, že jste přijala naše pozvání na workshop letos v červnu. Těšíme se na čas strávený s vámi při studiu tak nádherného tance.
Pozvání do České republiky je pro mě velkou ctí a požehnáním. Velmi toužím po tom, abych v Praze mohla předvést tanec odissí a jeho kulturu. Prahu jsem již jednou navštívila a zjistila jsem, že místní lidé mají hluboký zájem o indické tance a velkou chuť si tuto uměleckou formu na vlastní kůži vyzkoušet.