Sicilští tanečníci rozpálili Novou scénu


Dalším velice očekávaným hostem festivalu Tanec Praha 2011 byl italský soubor Compagnia Zappalà Danza a její zakladatel a hlavní choreograf Roberto Zappalà. Přestože soubor existuje již přes dvacet let, do Prahy zavítal poprvé. A jejich entrée na českou scénu bylo opravdu velkolepé.

Choreografie Instrument 1: Scoprire Invisibile (premiéra 2007) je první z trilogie Roberta Zappalà s názvem Re-mapping Sicily. V něm se choreograf opět vrací (po sérii dramaturgicky náročnějších projektů) k tělu jako takovému, k jeho vztahu ke zvukům, ruchům a hudbě. Pro každou ze tří choreografií si vybral jeden hudební nástroj, který určuje zvukové pozadí celého večera, spolu se zvuky, kteří vytvářejí a vydávají sami tanečníci. Druhou tematickou linkou je Sicílie samotná. Není to ale radostná Sicilie zalitá sluncem, je to naopak země plná úzkosti, strachu a nejistoty. Země „čestných mužů“, domov mafie. Země, kde se nikdy nic nezmění.
Nástrojem, který udával rytmus a zvuk tomuto představení, byl sicilský tradiční nástroj marranzano. Tato „ústní harfička“ je sice nástroj malých rozměrů, ale obrovského zvuku. Když hrálo marranzano, již nebylo potřeba nic jiného k tomu, aby se tanečníci i diváci dostali do tranzu. Zvuk byl hlasitý, kovový, vlezlý a někdy až nepříjemný, ale přesto naprosto neodolatelný. Hudebník, který představení na marranzano živě doprovázel, stál celou dobu v zadní části jeviště za krajkovou oponou. Zvuku marranzana přesně odpovídal pohybový slovník tanečníků. Byl to pohyb nespoutaný, uvolněný, oblý, tanečníci vypadali, jako by se pohybovali na pružinách... pérovali stejně jako jazýček marranzana. Když představení vrcholilo, rytmus se zrychloval a frekvence akrobatických prvků se zvyšovala, nechyběly ani riskantní zvedačky, bezhlavé pády a souboje. Tempo bylo přímo vražedné, úžasní tanečníci podávali obdivuhodné výkony.
Přes tuto pohybovou smršť ovšem nezapadla ani druhá tématická linka představení. To, že Sicílie není slunným krajem plným veselých lidí, potvrdil hned úvodní obraz. Z hustohusté mlhy se před očima diváků pomalu vynořovaly siluety šesti postav, zdánlivě ženských. Měly na sobě černé šaty a na hlavách husté černé hřívy, na nohou boty s podpatkem. Speciálně ozvučená scéna snímala zvuk každého jejich pohybu, každý dech. Rozehrála se před námi scéna typických sicilských žen. Celé v černém, s hlavou skloněnou, stále se žehnající, buď jsou úplně zticha anebo hlasitě naříkají. Takto vypjatou scénu, umocňovanou klapotem bot a tíhou dechů, ovšem zakončilo šokující odhalení: světlo zalilo celou scénu a za zpěvu Berryho Whitea nám tanečníci odhalili, že jsou muži se vším všudy – pod černými šaty totiž neskrývali nic jiného než holé tělo. Tento překvapivý a vtipný obrat, spolu s komičností účinkujících rozesmál celé hlediště.

Přestože dobře vypointovaná komická situace odlehčila atmosféru, její podtext byl trpčí. Na Sicílii jde totiž především o muže, protože ti této zemi vládnou. To bylo též motivem, proč Roberto Zappalà zvolil čistě mužské obsazení choreografie: „Mužské tělo je v Instrumentu 1 na jedné straně prohlášením sicilskosti a na straně druhé silným zaujetím stanoviska proti mafii. Řeč těla mužů z jihu, a Sicilanů zvláště, vyjadřuje vznešenost duší a domýšlivost, marnivost a plastické pózy řeckých soch. Spojit tuto řeč beze slov se zvukem marranzana se mi zdálo jako správná volba.“ (Šest otázek pro Roberta Zappalà rozhovor pro Taneční Aktuality.cz z 1. června 2011). V tomto duchu se nesla převážná část choreografie, kde tanečníci oděni do splývavých béžových šatů střídavě polehávali po scéně s důstojným výrazem nezájmu anebo se aktivně zapojovali do dění okolo sebe. Podívaná to byla po všech stránkách velice pestrá, sedm vynikajících tanečníků nedovolilo divákovi ani na chvíli odpoutat pozornost.

Velmi zajímavým momentem byl okamžik, kdy se všichni tanečníci shlukli k sobě a začali reprodukovat typická sicilská gesta, často spojená s mafií. Zdánlivě komická gesta mají totiž velmi přesný význam, ze kterého jde mráz po zádech. Například jednoduché pohození hlavou směrem nahoru s významným přivřením očí a mlasknutím jazyka znamená „ne“, což může být v podání mafiánského bosse fatální. Spíše komickým gestem bylo naopak až machistické přisunutí klobouku do čela.
Tanečníci se ale neprojevovali pouze pohybem a gestem, ale i zvukem a slovem. Pro tento účel byl jeviště speciálně ozvučeno, takže diváci slyšeli veškeré zvuky, vzdechy a skřeky, které tanečníci vydávali. Jeden z nich, Španěl Fernando Roldan Ferrer, si dokonce stoupl k mikrofonu a přednesl text Nella Calabrò začínající slovy: „Yo soy bailaríno...“ A v tom monologu bylo úplně vše, co duši člověka a duši tanečníka sužuje. On chce ale vše vyjádřit hlavně tancem...
Závěrečná velmi dlouhá gradace napínala nervy diváků až k prasknutí, a když tanečníci náhle strnuli na jevišti a světla se naplno rozsvítila, hlediště Nové scény vypuklo jednohlasně v bouřlivý potlesk. Hloubka představení, jeho vyváženost a pestrost, fyzická zdatnost a krása tanečníků a v neposlední řadě magický zvuk marranzana způsobily, že české publikum na Sicilany rozhodně nezapomene a bude se těšit na jejich příští návštěvu.

Z představení 15. června na Nové scéně ND.

Foto: Domenick Giliberto

 

Autor: Petra Dotlačilová
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: