Side effects. Foto: Archiv festivalu.
Side Effects začíná poměrně standardním způsobem – čtyři tanečníci stojí vedle sebe na scéně a s prvními tóny hudby postupně jeden po druhém rozeznívají svá těla, a to v dynamickém stylu, ve kterém ihned můžeme poznat jeho autora. Dva muži a dvě ženy však poté předstupují před diváky a slovo si bere tanečnice Patricia Rotondaro, která neformálním způsobem představuje aktéry dnešního večera. Je to právě ona, v jejíž hlavě se následujících 60 minut budeme nacházet.
Dostáváme totiž vstupenku do světa představ a tužeb vyšinuté matky, intenzivně milující své dva syny (Csaba Varga a Milan Herich). Nejsou však tím jediným, pro co její srdce plane – tím hlavním opiem je pro ni moc, možnost manipulovat, poroučet a prostě vládnout všem okolo sebe. Její maniakální chování s jasným sexuálním podtextem vůči oběma synům a proud slov, která štěká do mikrofonu, kontrastují s odevzdaným projevem jejího vyvoleného favorita – syna Csaby, který pro svou matku zatančí sólo a udělá vše, co po něm chce, ač je vidět, že při tom není zcela ve své kůži.
Hysterickou one-woman show však narušuje přítomnost druhé ženy (Sara Sguotti). Ta s kamenným výrazem ve tváři snáší výpady své matky či tchyně, kterou by Patricia mohla být. Divoké monology se střídají s taneční akcí všech na scéně, ale je to vždy diktátorka, ke které se stáčí pozornost, jelikož v sobě zobrazuje naddimenzované rysy charakteru a chování, jejichž střípky, ať už větší, či menší, má v sobě každý z nás. Zejména matky synů zamrazí, když vidí na jevišti takto ztvárněnou do extrému vyvedenou mateřskou lásku. Je tak sžíravá, že semele všechny kolem sebe, jenže ti se jí vlastně vůbec nebrání a nechávají se vtahovat do jejích šílených her.
Inscenaci vévodí výkon Patricie Rotondaro, která přesvědčivě slovem i tělem ztvárňuje vyšinutou ženu a její démony. Ostatní jsou terčem její invazivní energie, ale sami jí také spotřebují dost, při neuvěřitelně propracovaném pohybu v choreografii Lachkého, který tělo používá do konečků prstů. Jeho práce s pažemi, plynulostí a přesností miniaturních pohybů při vysoké rychlosti tančícího těla je obdivuhodná a všichni tanečníci podávají strhující výkony. Ať už tanec Csaby Vargy, který jako by obtékal svým tělem prostor jeviště, či sólo Sary Sguotti, jež zdánlivě upozaděná a přes výpady své trýznitelky vytvoří na malém prostoru kreaci plnou malých, fragmentovaných pohybů, které se skládají do neskutečných tvarů.
Anton Lachký se v Side Effects pokusil posunout od zaměření převážně na precizně zpracovaný pohyb hlouběji do lidské psýché a do temných stavů lidské mysli. Daří se mu to a přitom zachovává vysokou kvalitu tanečního zpracování, na což jsme od něj zvyklí. Představení je zrcadlem patologických vztahů, provokuje a odnášíme si z něj směsici různých pocitů. A tak to má být.
Psáno z představení 9. června 2016, divadlo Ponec.
Side Effects
Choreografie: Anton Lachký
Světelný design: Joris De Bolle
Zvukový design: Tom Daniels
Kostýmy: Britt Angé
Premiéra: 30. května 2015
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?