27.12.2011 15:15

Skutky a cesty versus Vivat Paternoster

Poslední premiéra režiséra Jana Komárka uskutečněná v Divadle Alfred ve dvoře 8. prosince 2011 je dalším projektem, který nás odkazuje na téma podstaty a tajemství lidské existence v jeho tvorbě. Vyznačuje se velmi citlivou scénickou kompozicí. O co méně bývají Komárkovy práce narativní, o to více je v nich vždy zakořeněna hluboká filosofie, která diváka osloví a zanechává v něm pocit ojedinělosti zážitku. Jan Komárek vždy pracuje výjimečným stylem, hledá nové cesty, nové směry, nová podání, nové kombinace. Právě poslední jmenované se nakonec stalo úskalím jeho poslední inscenace.

Skutky a cesty jako pohybová imaginace o intuitivním propojení dvou žen je složena ze tří částí. Její nepochybnou inspirací se stala hudba, konkrétně polystylismus Alfreda Schnittkeho. Bohužel se autorovi nepodařilo spojit všechny prostředky v použité synkretizaci tak, aby se navzájem propojovaly, tak jak se mu to povedlo například v říjnu uvedeném inspirativním site-specific, který byl vytvořen exkluzivně jako závěrečné představení v programu 25. celostátní přehlídky scénického tance mládeže a dospělých „Tanec, tanec…2011“ a Celostátního diskuzního fóra o taneční tvorbě „Amatérský tanec v současné společnosti“, společně se konajících v Jablonci na Nisou. Jablonecký nářez aneb Pater noster Vivat  ve spolupráci se skupinou Nanohach se dokonale sžil se svým prostředím a úspornost použitých prostředků naprosto odpovídala monumentálnosti funkcionalismu jablonecké radnice. Jedno druhé podporovalo ve vzájemné shodě a plně dokázalo Komárkův nesporný talent multi umělce.

Skutky a cesty naopak doplatily na možnost překombinovat prostředky a cíl nedokázal unést vše, co mu bylo nabídnuto. Dvě skvělé interpretky Andrea Miltnerová a Jana Wernerová, natolik výrazné osobnosti, a přesto se stále hledající v množství charakterových poloh, které musely jejich postavy obsáhnout, projekce na secesně laděné scéně ubíraly jedna druhé, stejně jako až příliš expresivně zaměřený tanec a pohyb na náročnou a expresivní hudbu. Hledání vzájemného kontextu bylo marné anebo je pro jeho pochopení potřeba vícero zhlédnutí a možná i samotná sebereflexe autora. Jan Komárek se totiž za svým režijním pultem plným technických vymožeností jevil jako čaroděj nad novou čarodějnou knihou. Jediným skutečně čarovným obrazem se však stal monolog Jany Wernerové o samotě a opuštěnosti, jenž dokázal to, co žádná technika v celém projektu. Oslovit.

Tvorba je o hledání a každá cesta má svá úskalí, kterým se umělec nevyhne v jakékoliv fázi své práce. Záleží už jen na osobnosti Jana Komárka, zdali bude přehodnocovat svůj projekt vytvořený v nově zpřístupněných prostorách Alfreda ve dvoře, tzv. Studia MimImprovizace. A nebo bude chtít nechat dílo jak je: jako skládačku zajímavých, ale už dávno ne originálních nápadů.

 

Psáno z reprízy 9. prosince 2011, Divadlo Alfred ve dvoře.

Foto: Jan Komárek

 

Autor: Zuzana Smugalová