Sláva Polunin – mistr absurdní klaunské poezie

8. 3. 2014 reportáže

Autor Ladislava Petišková

Je to už čtvrt století, co Praha radostně přivítala nejprve v Branickém divadle pantomimy (1988) a poté na scéně dnešního Výstaviště v Holešovicích v rámci evropské akce studiových divadel Karavana Svět (1989) ruského mima a klauna Slávu Polunina. Vycházející světová hvězda moderní klaunerie a jeho soubor nazvaný Liceději zaujaly tehdy české diváky efektní teatralitou originálních komických a klaunských figur, vnější podobou zčásti odpovídajících jedné z variant komedie dell’arte, zčásti prezentujících neskonale dojemné a neopakovatelné němé klaunské typy ruských venkovských prosťáčků. V jevištní poezii inscenačního zpracování jako by se zrcadlily Mejercholdovy myšlenky o impulzech jarmarečního balaganu. Během dvaceti let od premiéry jiné inscenace, Snow show (1993), projel Sláva Polunin se souborem většinu velkých měst euroamerického regionu, Asie a Austrálie. Hned po Novém roce 2014 zakotvil i nedaleko Prahy – ve velké budově berlínského divadla Admiralspalast. Jeho původně třicetidenní turné muselo být pro velký zájem prodlouženo. Právem, protože zážitek z této klaunské inscenace působí na německé obecenstvo jako báječná terapie, během níž se ukáznění Berlíňané uvolňují natolik, že jsou schopni závěrem hry komunikovat a reagovat na podněty fantastických klaunských postaviček, které lezou do publika, zasypávají je přívaly sněhu, pokrývají je pavučinovými vlákny, koketují s diváky v předních řadách a nakonec rozpoutávají velkou balonovou hru, která jako by nechtěla skončit.

Tím se i mimové-klauni sami osvobozují z předchozího přísného řádu pohybové inscenace, kde je každý minimalistický pohyb pevně vázán režijní koncepcí do jevištní struktury tvořené sledem básnických minidramat a obrazů. Udivující souhra osmi klaunů na jevišti by měla až strojový charakter, kdyby nebyla oživována a obohacována dramatickým životem každé postavy v čele s protagonistou, žlutým klaunem. Přes své excentrické nalíčení a pohádkový habitus žijí tyto prototypy lidských povah životem reálného člověka, jehož dramatické iluze je dosahováno kombinací věrohodných gest, postojů i mimického pohybu. Například v obraze, jehož prapůvodním námětem je tradiční – a leckdo by řekl, že i banální – pantomimické číslo (kdy jeden mim hraje současně dvě postavy, milence a milenku ve chvíli roztoužení), sehrál žlutý klaun Robert Saralp sám tragický příběh dvou milenců s takovou intenzitou tělesného dramatického výrazu, že byl sled vnitřních psychologických proměn „obou“ postav až do jejich hořkého konce jasný a čitelný, jako by jej hrála mimořádně nadaná dvojice činoherních herců. Možná je právě toto rozpětí interpretačního stylu od klauniády k fyzickému herectví zárukou živosti inscenace tak letité. Polunin ji udržuje (na pohled) bez hereckých improvizací svěží také díky své režijní metodě a vedení souboru. Jeho klaunští interpreti musí ovládat všechny role, což je i předpoklad dokonalé souhry souboru, který je v průběhu času až na výjimky obměňován. Zčásti jsou autorsky přetvářeny i jednotlivé výstupy a obrazy. (Některé akce z původní Snow show jsou součástí představení Alegría souboru Cirque du Soleil, s nímž ruští klauni po určitý čas spolupracovali.) Mění se i počet účinkujících, takže nynější berlínská inscenace postrádá původní trojici žlutých klaunů, chybí i černé mysteriózní typy neklamně ruského původu a podobně. Tentokrát se režie soustředila hlavně na ansámblovou hru osmi zelených klaunů v čele s jedním žlutým, z nichž každý je jedinečný typ a do jisté míry i individualita, jež ovšem žije podle zákona klauniády v anonymním světě a bezčasí. Jedním z dominantních zelených klaunů je český mim Boris Hybner, charakteristický zvláště tragickou maskou, který přes svůj vyšší věk a odlišnou uměleckou anamnézu podivuhodně zapadá technicky i výrazem do klaunského víření.

Celkový dojem z inscenace by bylo přes všechny protimluvy možné charakterizovat jako „klauniádu od Dostojevského“, kde se absurdita klaunské existence mísí s hořkým obrazem obyčejného, reálného lidského bytí, to vše v básnické metafoře jevištní fikce. Ta je umocněna zásluhou tradiční scénografie do obrazu „zimní pohádky“, pomáhá však udržet hru excentrických figur jako plynoucí, výtvarně efektní proud. Kostýmy připomínají střihem běžné odění Sibiřanů, ale jsou pojaty s fantastickou nadsázkou a barevností podobně jako líčené obličejové masky. Inscenace zásadně rozbíjí tradiční konvence spjaté s žánrem klauniády (v obecném smyslu slova, nejen ruské), propojením jejích excentrických principů s mimickým herectvím a náročnou minimalistickou pohybovou technikou. Svým duchovním nábojem hovoří o údělu obyčejného člověka vtěleného do formy absurdní pohybové komedie. Snow show může být pro pohodlné diváky příjemná zábava, pro určité skupiny avantgardních umělců komerční záležitost. Přemýšlejícím nabízí svůj hořce humorný, životem poučený a přes nelogičnost klaunských situací i lidsky moudrý pohled na svět. V každém případě je to skvělé pohybové divadlo, které stojí za to vidět živě. Elektronické nosiče nejsou, bohužel, schopny přenést atmosféru a náboj hry na žádoucí úrovni. Psáno z představení 23. ledna 2014, Admiralspalast Berlin. Slava Polunin – Snow show / Slava’s Snowshow
Premiéra: 1993