Sněhová královna třpytivě klouže po povrchu

Soubor baletu Národního divadla v Praze představil na začátku března druhou velkou premiéru sezony. Volba padla na celovečerní dějový balet Sněhová královna na hudbu ruského skladatele Sergeje Prokofjeva, který v roce 2007 vytvořil britský choreograf Michael Corder pro Anglický národní balet. Corder v minulosti působil jako tanečník ve velkých souborech jako Královský balet, Dánský královský balet nebo Joffrey balet a má za sebou také slušnou řádku choreografických děl. K Prokofjevově hudbě měl vždy vřelý vztah, před Sněhovou královnou již choreograficky zpracoval Popelku i Romea a Julii. Poté sáhl po skladbě Kamenný kvítek, jehož choreografická verze na motivy tradiční ruské pohádky se dočkala většího věhlasu spíše v zemích tzv. sovětského bloku. U nás byl Kamenný kvítek uveden poprvé v roce 1958 v choreografii Emericha Gabzdyla v Ostravě, ale nejznámější je zpracování Jiřího Němečka v pražském Národním divadle z roku 1981. 

Sněhová královna (Michal Štípa, Alina Nanu, Mathieu Rouaux). Foto: Dasha Wharton.

Sněhová královna (Michal Štípa, Alina Nanu, Mathieu Rouaux). Foto: Dasha Wharton.

Michael Corder si však vybral zcela jiný příběh, takový, který by více rezonoval se západním publikem. Pohádku Hanse Christiana Andersena o chlapci Kajovi a dívce Gerdě, která se postaví Sněhové královně a vysvobodí svého druha z dětství, kterému se do srdce a do oka zaryl střep z ledového zrcadla, netřeba představovat. Je to téma, které v baletním zpracování skrývá velký potenciál a možnou „konkurenci“ tradičního uvádění Louskáčka v zimní sezoně.

Zářící konvenčnost

Corder se netají tím, že se považuje za pokračovatele tradice klasického anglického baletu, odchován takovými velikány jako Kenneth MacMillan či Frederick Ashton. Sněhovou královnu se tedy snaží inscenovat jako tradiční velký balet s důrazem na množství dlouhých tanečních pasáží. V jeho koncepci se potkává chladný ledový svět sněhového království obývaný skřítky, ledovými dvořany, liškami a vlky s venkovským prostředím ruského koloritu, kde vesele tančí venkovská chasa, ve středu se zamilovaným párem Kajem a Gerdou. Do idyly ovšem zasahuje vládkyně ledu, která Kaje od Gerdy odvádí, vše za nezbytného doprovodu padajícího sněhu.

Sněhová královna (Matěj Šust, Nikola Márová). Foto: Hana Smejkalová. Dílo nepracuje pouze s hudbou Kamenného kvítku, ale vkládá mezi hudební čísla i zcela jiné Prokofjevovy skladby, například Scherzo z Páté symfonie nebo hudební materiál z Vojny a míru. Celek pak ale působí nevyrovnaným dojmem, jelikož některé pasáže velmi dobře fungují s obrazem, který doprovázejí (snový tanec Gerdy s růžemi a Kajem), ale jinde se naopak hudba ke scéně téměř nehodí. Předlouhá plesová scéna z druhého dějství má sice díky krásným kostýmům lesk a pravý punc třpytivosti a nádhery, kterou od dvora Sněhové královny očekáváme, ale tanečníci plesají na hudební pasáže, které by lépe doprovodily jiné dění než minuty a minuty klasických variací. Celé prostřední dějství by bylo snad možné vypustit a nic by se nestalo. Děj se neposouvá a celkově jde spíše choreografovi o to, aby se hodně tančilo, než abychom byli svědky nějakých hlubších motivací postav, větších hereckých akcí od tanečníků, či snad dokonce ponoru do temnějších strun Andersenova příběhu.

Choreografické pojetí příběhu je zcela konvenční, bez pokusu o inovaci nebo ozvláštnění akademického stylu tance. Ani ledoví dvořané či skřítci Sněhové královny nejsou pohybově nijak charakterizováni, mohli by jen přehodit kostým a tančit totéž v jiné části, popřípadě v jiném baletu. Nezbytná scéna s Cikány ve třetím dějství již vede celý balet do klišé, ač se soubor ze všech sil snaží o energii a entuziasmus, který mu i lze uvěřit. Sama Sněhová královna je v podání obou svých premiérových představitelek (Alina Nanu, Nikola Márová) tou impozantní a chladnou figurou, kterou očekáváme, avšak nikým víc, což ovšem není chyba obou výborných představitelek, které využívají z role vše, co jim je schopna nabídnout.

Příběh Sněhové královny může být nahlížen hlavně jako zimní třpytivá pohádka, a tak nelze vyčítat výtvarníkovi scény a kostýmů Marku Baileymu lesk a zářivou nádheru, kterou obdařuje zimní království. Záleží jen na osobní míře vkusu, zda naše oči takový třpyt snesou, či už nikoli. Kostýmy jsou vskutku impozantní, Sněhová královna pročesává jeviště svým vlajícím pláštěm a do dálky svítí blyštícími se krystaly. Nejedna holčička v publiku jistě zatouží po stejně krásných šatech – avšak aby byl tento opus opravdu vhodný pro dětského diváka, musel by být velmi krácen.  

Technická přesvědčivost na jevišti, nikoli pod ním

Pro soubor baletu Národního divadla představuje tedy Sněhová královna především taneční výzvu, díky svému obsahu sborových scén a také menších sólových výstupů. Úroveň jednotlivých tanečníků i celého sboru je velmi dobrá, podávají solidní výkony, které nezklamou. Nyní vpravdě mezinárodní složení souboru dovoluje pestrost obsazení a na obou premiérách byly vidět elán a velký kus práce, kterou tanečníci odvedli.

V hlavních rolích vyniká postava Gerdy, která je nejdůležitější hrdinkou příběhu, ač titul baletu hovoří o jiné. Ztvárňují ji přesvědčivě a technicky jistě Magdaléna Matějková a Andrea Kramešová jako něžnou, oddanou dívku, která však najde dostatek síly, aby vzdorovala zlu v podobě Sněhové královny. Úloha Kaje by mohla skrývat větší herecký potenciál, ten ale ani Ondřej Vinklát, ani Matěj Šust příliš v rámci režie nevyužívají, přestože jsou tanečně precizní. Šust snad více odpovídá obrazu chlapce, kdy po boku vznosné Nikoly Márové navozuje dojem ztraceného hocha okouzleného chladem.

Zcela nejhorší, ba možno skandální výkon podal po oba premiérové večery orchestr Státní opery pod vedením Václava Zahradníka, jenž je zároveň autorem hudebního nastudování. Pokud tedy nějaké studování vůbec proběhlo. Není snad ani možné, aby na první scéně zaznívaly z orchestřiště takové zvuky, které zachytí i laické ucho. Je opravdu ostudné, že orchestr Státní opery může hrát Prokofjevovu hudbu na takovéto úrovni – jako by snad ani neuměl nástroje naladit. Smyčcová i žesťová sekce byly místy zcela tristní, takové tóny by člověk neočekával ani na přehrávce základní umělecké školy. Pokud by se toto stalo na operním představení, byly by z toho jistě vyvozeny důsledky, ale na baletu to projde? Tanečníci nepotřebují brilantně zahranou hudbu? Proč musí být úroveň orchestru zcela jinde? Je s podivem, že dirigent toto dokáže poslouchat a hráči jsou schopni takto hrát.

 Sněhová královna (Magdalena Matějková, Jonáš Dolník). Foto: Hana Smejkalová.

Zařazení Sněhové královny do repertoáru baletu Národního divadla je diskutabilní. Je možné chápat touhu po komerčně úspěšném titulu, který přitáhne diváky chtivé tradičního pohádkového baletu. Po taktéž sporném novém Louskáčkovi byl tedy s pompou uveden další balet, který sice potvrzuje interpretační kvality souboru, ale sám o sobě není inscenací, která by povznášela vkus publika a otevírala mu nové obzory. Naopak ho stahuje zpět do baletního tradicionalismu, bez špetky invence a s velikou závějí třpytivosti, kterou však někteří diváci ocení a na Sněhovou královnu se budou vracet.  

Psáno z první a druhé premiéry 3. a 4. března 2016, Státní opera Praha.  

Sněhová královna

Autor libreta, choreografie a režie: Michael Corder
Scéna a kostýmy: Mark Bailey
Světelný design: Paul Pyant
Hudební nastudování: 
Václav Zahradník
Dirigenti: 
Václav ZahradníkSergej Poluektov
Asistentky choreografa: Yuri Uchiumi a Marilyn Vella-Gatt
Baletní mistři: 
Michaela ČernáJiří Kodym, Marie HybešováRadek Vrátil
Hudební úprava: Julian Philips
  

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 2x

Témata článku

Michael Corder

Balet ND

Státní opera

Tanec

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: