Sólo – Hledání moderního nonverbálního divadla

Čtenářům Tanečních aktualit určitě není nutné doporučovat Wikipedii, popřípadě jiná odborná periodika, kde by se mohli seznámit s vpravdě obřím seznamem titulů, na kterých se Radim Vizváry podílel. Své schopnosti a talent napřel v posledních letech do tolika stejně závažných oblastí pohybového a hudebního divadla včetně pedagogiky, a dokonce i podnikání, že by si soupis jeho aktivit vyžádal celý rozsah článku.

Radim Vizváry. Foto: David Konečný.

Radim Vizváry. Foto: David Konečný.

Jeho poslední premiéra v Divadle v Celetné má prostý název Sólo. V rychlém sledu následuje (jen pro příklad) jeho skvělou choreografii k Janáčkově opeře Z mrtvého domu (režie Daniel Špinar, Národní divadlo), premiéru Miřenky Čechové v NoD nazvanou Lessons of Touch, ve které pokorně sloužil jako výtečný interpret, uvedení jeho vlastního pořadu nazvaného Prague is Burning (Akropolis), jenž překvapil vysoce profesionální, lehce humornou satirou soudobého tanečně zábavního průmyslu, a další. Po několika desítkách jeho autorských projektů představují tyto inscenace tak velký stylový a žánrový rozptyl, že by byly namístě obavy, aby se jeho velký tvůrčí potenciál nerozplynul mimo Vizváryho vlastní, tvůrčí doménu.  

Rekapitulace cesty mimickým divadlem

Sólo však naznačuje, že je jako umělec stále svůj a zaujat pro svou věc. Jde o miniaturní díla, která tradičně patří do výbavy každého interpreta pantomimy jako základní formule, se kterými ti osvícení dále pracují, přetvářejí je ke svému obrazu a cítění. Radim Vizváry se tomuto – dnes už vzácnému umění – věnuje po léta: svou techniku tříbil doma i v zahraničí; dnes už si jako umělec může s jednotlivými tvary těchto etud pohrávat a dotvářet je dramaturgicky, aby jejich poselství odpovídalo mentalitě dneška. V deseti sólových výstupech své poslední premiéry v Divadle v Celetné také vlastně rekapituluje svoji životní cestu mimickým divadlem, jako by se sám sobě chtěl podívat do tváře. Je to ale také pohled na cesty žánru a jeho proměny. Podobně i v představení, které uvedl v Městském divadle v Kolíně u příležitosti festivalu Otevřeno, kde si ale dovolil uvést i jinou variantu některých etud. Připomněl mi tím jeho učitele Borise Hybnera, který si v zralém věku s etudami pohrával (před diváky, o kterých věděl, že věci dobře rozumějí) a kombinoval ustálené pohybové řetězce bez zřetele na námět, ale s ohledem na logiku pohybu. Radim Vizváry také obě představení věnoval Hybnerově památce.  

Dokonalá, vzdušná gestika

První polovinu večera, který se konal v Divadle v Celetné, obsáhlo pět etud: první, Ukradené hodinky, je reminiscencí na slavný jarmareční výstup Jeana-Louise Barraulta v úloze Pierota Deburaua ve filmu Děti ráje. Vizváry v ní zachovává plavný, téměř tanečně stylizovaný krok filmového originálu, jeho eleganci, lyriku, vzdušnost a mimickou výmluvnost; v etudě David a Goliáš, kdysi modelovém vystoupení Marcela Marceaua, jež napodobovaly svého času desítky evropských mimů, zachoval tradiční syžet i hodně z Marceauovy techniky imaginární pantomimy, ale dovolil si přizpůsobit tuto dvojroli vlastním fyzickým možnostem a naturelu a modernizoval i její výklad – jeho David, porazivší Goliáše, se po svém krutém vítězství promění v tyrana s Goliášovou posmrtnou maskou; třetí etuda, Toreador, by starším divákům mohla být známá z Fialkových Caprichos (1971), to ale Vizváry nebyl ještě na světě.

Svého břeskně vypínavého antihrdinu zcela zesměšní, nicméně snad nejhezčí je tu opět jeho dvojrole – protože vedle hvězdy španělských arén hraje také býka a jejich vzájemný souboj. Zato čtvrté Pantomissimo (vyrůstající na námětu houslistovy cesty životem) je nejkrásnější variantou slavné etudy Život člověka, kterou jsem kdy i v podání velmi slavných mimů viděla. Vizváry hraje s dokonalou, vzdušnou gestikou, v přesné kresbě postojů, s lyrickým vzepětím pohybů postavy, ve vznešenosti jejího zaujetí hudbou. Na velké scéně divadla v Kolíně vynikla ještě více architektura celého tvaru, do kterého zakomponoval pohybové znaky, známé z evropské i orientální gestické kultury (let orla, růst květů a rostlin atp.). V tomto čísle byl Vizváry mistrem formy, jež svou dokonalostí povyšuje konkrétní námět na všeobecně platný symbol tvorby. Po vážném zážitku následovala ještě jedna klasika: etuda Kabát – milenecký výstup s jasně rozlišenou dvojí figurou muže a ženy s něžně ironickým zakončením šelmovské dívčí tváře připomínající úsměv Miřenky Čechové. Ve své námětové rozmanitosti byla tato část představení jednotná snahou jejího tvůrce dát etudám moderní výklad a filozofii přizpůsobením tradičního pantomimického tvarosloví 20. století, modernímu, úspornému cítění gesta a pohybu těla. K tomu je nutné poznamenat, že Vizváry bezpečně zvládá klasickou stylizaci; i tam, kde si počíná nezávisle, dokáže zpracovat přirozený pohyb, aby se vešel do její výrazové škály. Je to jistě i důsledek po léta pěstovaného stylu, který však dlouho stál mimo pozornost české kritiky, za to však dodnes sklízí velké uznání v Polsku, Německu – v zemích, kde si váží umění pantomimy a mimického divadla bez rozdílu, zda vzniklo včera, či dnes.

Vizváry si je také vědom významu, který klasické etudy v kontextu nejen pantomimy, ale i herectví mají, a jsou vedle Decrouxovy metodiky stále platným základem interpretačního umění. Myslí jako moderní choreografové, kteří ke svým experimentálním tvůrčím výbojům využívají poměrně často tanečníky, dokonale připravené třeba právě klasickým tancem.  

Neodolatelné obrazy

Druhou část představení zahájila etuda nazvaná Miřenka proto, že byla jedna její polovina součástí někdejšího výstupu Miřenky Čechové, jež ji hrávala v pořadech souboru Teatro Pantomissimo (Vizváry byl rovněž členem). V dívčích růžových šatech s půvabnou image upejpavé dívky s brýlemi je jeho postava vržena do světa showbyznysu: opájí se potleskem, stále více se rozdává, nakonec vrhá do publika své vnitřnosti, srdce, oči. Ve výstupu je tragikomedie průměrných talentů, jejichž život je však neoddělitelně spjat s jejich profesí; povah, které se na scéně ničí, aby žily… Skvělý výstup, jehož dramaturgie mi znovu připomněla Borise Hybnera a jeho schopnost odhalovat, zesměšňovat skryté i temné stránky lidské psýchy.

Po takovém výstupu bylo ovšem těžké vytvořit něco stejně vzrušivého, navíc mi etuda Pavouk připomněla kostýmováním spíše moderní kosmické horory, kterými nás zásobují film a televize. Vizváry však zřejmě došel k názoru, že pohybově výtvarný výraz této etudy ještě neodpovídá jeho záměru, a proto ji do kolínského programu nezařadil. Zato v klaunerii TÝÝJÓÓ přeladil stylovou polohu večera k statičtějšímu pojetí mimického divadla. Typ malého chlapečka si už před časem vyzkoušel ve svých pořadech pro děti. Nyní jej interpretoval ve dvou variantách – v Praze, s ostřejším smyslem pro komiku, chvílemi vykreslil neodolatelný obraz naivního dítěte objevujícího sexualitu vlastního těla, v Kolíně předvedl stejný, ale o něco jemnější, v podstatě lyrický dětský typ, který ve své dojemné logice připisuje intimním pomůckám proti početí jinou funkci. Obraz dětského chování a myšlení je ale v obou případech tak přesně odpozorovaný a zahraný s takovou nadsázkou, že se v divadle hurónsky smála i starší generace diváků. Následující výstup ve stylu butó mi zprvu přišel jako ukázka umělcovy snahy vyrovnat se s významnými podněty světového pohybového divadla. Ale na velké scéně v Kolíně dostal celý výstup vzlet, který připomínal Tanakovo motto „Jsem zrozen z hlíny“. Dotvořen světelnou režií prostoru získal duchovní náboj a poslání: sounáležitost lidské bytosti s vesmírem a při tom, zejména v druhém vydání, působilo jeho podání s oslňující čistotou. Závěrečné finále sólového představení pak odkazovalo na představení Prague is Burning s jeho mírně ironickou příchutí přehlídkové komerce.  

Pantomima jako živoucí umění

Naštěstí však byly obě sestavy rámovány pohledem do divadelního zákulisí, na umělce, který se ve své šatně líčí, převléká, pije i potí. Stejným způsobem byly odděleny i jednotlivé výstupy, střídány klidným, civilním půvabem divadelního zázemí. Tyto chvíle oddechu umožnily divákům vnímat a ocenit nejen obsah a stylizované provedení jednotlivých etud, ale také vysoce sofistikovanou estetiku umění, o kterém se ještě nedávno v České republice (nikoli v cizině) soudilo, že už téměř neexistuje.

Radim Vizváry. Foto: David Konečný.

První polovinou svého představení Vizváry odpověděl, že pantomima je živoucí umění, které je schopné se přizpůsobit modernímu myšlení i postupům. Druhá polovina oproti tomu vypovídá o jejích proměnách, o tom, kam až sahá záběr mimického divadla a jak rozmanitý může být proces hledání jeho nové tváře. Na pohybových miniaturách se tu zkoumají různé přístupy a techniky, které byly, mohou být a v některých případech stále jsou populární přes náročnost čtení své gramatiky a vazeb. Řekla bych, že je tento pořad důležitý, jak pro veřejnost, tak pro Vizváryho. Hlavně hledáním názorového a estetického pole moderního nonverbálního divadla.

Obě představení, s velkými ovacemi přijatá velko- i maloměstským publikem, dokazují, že pantomima, respektive mimické divadlo, umí oslovit i tou nejnáročnější formou, jestliže se jí chopí umělec, který svému oboru věří. Vizváry je bezpochyby největší osobnost soudobého mimického divadla, která obsáhne jak jeho současnost, tak i jeho klasický odkaz.  

Psáno z premiéry 17. dubna 2016 v Divadle v Celetné a reprízy 24. dubna 2016 v Městském divadle v Kolíně na festivalu Otevřeno.  

Sólo

Koncept a režie: Radim Vizváry
Výprava: Hugo Čačko
   

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 10x

Témata článku

Radim Vizváry

Divadlo v Celetné

Nonverbální divadlo

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

SOUVISEJÍCÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: