Štyri (+ 2) dni tanca pre Vás: rozhovor s ředitelkou festivalu Zuzanou Hájkovou


z 15. října 2011

 

Jsme nyní již za polovinou festivalu, jaké jsou vaše dojmy z jeho průběhu v novém prostředí?
Právě včerejší večer, třetí den festivalu, se mi zdál průlomový v atmosféře, konečně jsme se dostali z počátečního napětí do takové domácké pohody, která by měla vládnout. Přemýšlela jsem o tom, zda se to podaří udělat tak, jak jsme byli zvyklí. Předchozí ročníky se konaly v Domě kultury, kde už bylo vše zaběhnuté, diváci i účinkující si právě pochvalovali pohodovou atmosféru. Tady jsem první dny cítila, že se lidé v nových prostorách teprve hledali, diváci, účinkující i my organizátoři.

Jak se projevila absence jednoho ročníku, pokud se vůbec projevila?
Jsem spokojená, protože lidé na představení chodí, ale jsou to jiní diváci, než na které jsem byla zvyklá. To jen potvrzuje, že začínáme skutečně znova. Jsou tu lidé, kteří zareagovali na novou značku Divadlo Štúdio tanca, na nový prostor. Také je to možná tím, že v Banské Bystrici mnoho mladých lidí studuje a někteří odešli, vše se mění.

Můžete přiblížit fungování Divadla Štúdio tanca a jeho současné závazky?
Naším zřizovatelem je Banskobystrický samosprávný kraj, od kterého dostáváme dotaci a předkládáme mu rozpočet. Jeho součástí je i závazek vlastních tržeb a závazek návštěvnosti, a v neposlední řadě získávání grantových prostředků. Ty slouží většinou přímo k tvorbě.

Je snadné získat grant na tvorbu tanečního představení?
Naše divadlo je díkybohu velmi úspěšné v získávání grantů od Ministerstva kultury SR, kde se nachází největší objem peněž na umění, i tento rok jsme byli úspěšní ve čtyřech případech a šlo o poměrně vysoké částky. Bez této podpory bychom fungovat nemohli. Zřejmě je to i tím, že lidé v komisi vidí naši kontinuální činnost, kterou v Banské Bystrici vyvíjíme, a věří nám. Ale co se týká ostatních grantových možností a přímých sponzorských příspěvků, zde se situace katastrofálně zhoršila, i někteří dlouhodobí partneři nám letos nemohli dát žádné příspěvky.

Jak dlouho trvá příprava festivalu?
Dá se říct, že průběžně po celý rok. Jakmile festival skončí, je potřeba ho vyhodnotit finančně i umělecky, odevzdat příslušné zprávy a rešerše přispěvatelům a zřizovateli. To je hotovo někdy v březnu a pak začneme přemýšlet nad ohlášením nového ročníku, většinou už do června musíme vyjádření potenciálních účinkujících, v červenci a srpnu to zpracováváme a chystáme program.

Jezdíte osobně na premiéry nebo vystoupení souborů, z nichž program sestavujete?
Bohužel nemohu a velmi mne to mrzí, není na to ale čas. Teď spolu sedíme v budově, které jsem jako ředitelka obětovala dvacet čtyři hodin denně po dva a půl roku, to znamenalo velmi mnoho věcí si odříct, a jednou z nich bylo i cestování a navštěvování premiér. Zajímalo by mne mnoho věcí, nejen současný tanec, mám ráda činohru a ráda se podívám na jakékoli kvalitní představení jiného uměleckého žánru, ale není možné dělat tolik věcí najednou. Takže výběr představení do tohoto ročníku jsem dělala z nahrávek. Bylo několik kritérií, podle kterých se vybíralo, na některé věci jsem se dívala vícekrát. Mám ale výhodu v tom, že jednotlivé tvůrce znám a vím, co od nich čekat. Máme tu ale i jedno dílo, které vzniklo přímo pro festival, a dvě nahrávky byly work in progress, takže někdy je potřeba zariskovat, ale na základě zkušenosti z minulých let.

Hledáte festivalu jednotné téma?
Obsahově ne. Máme však stále určený hlavní dramaturgický bod, že představení, která se tu objeví, by měla být slovenská produkce nebo koprodukce. Na Slovensku stále neexistuje platforma současného tance, takže záměr tohoto festivalu hlavně v jeho počátku byl částečně platformu suplovat. Ani ne tak s ohledem na zahraniční producenty, ale spíš s ohledem na vývoj slovenského tance, aby se tvůrci mohli sami mezi sebou konfrontovat. Koncepce se během času vyvíjí, ale zůstal základní požadavek, že by vždy měl být zastoupen slovenský element. Může být třeba jen v hudbě nebo výtvarné složce, nemusí to být vyloženě v interpretační stránce díla, ale i tam jsme došli k jakémusi nepsanému pravidlu, že se na festival do Banské Bystrice vrací tanečníci, kteří odtud vzešli, rádi a často.
Zároveň musím říct, že když jsme připravovali osmý ročník, už jsem vnímala, že zřejmě jedna jeho etapa končí a že bude poslední v této zažité formě. Chtěli jsme ho udělat a neprodlužovat už přestávku v jeho uvádění, ale do budoucna myslím tento prostor nabídne festivalu novou formu.

Mají tvůrci, kteří na festival přijíždí, možnost nějaké organizované výměny zkušeností? Neplánujete zařadit společné workshopy, diskuse – nebo na to zkrátka nemají čas?
Podle mě by čas měli, jenomže dnes jsme otroci myšlenky, že ho nemáme. Teď jste mi ale připomněla, že podmínkou prvních ročníků bylo, že tvůrci právě museli zůstat po celou dobu festivalu. Postupně, jak se doba zrychlovala, oni samotní nás tlačili do toho, aby mohli přijet, odehrát a odjet, a mně to přiznávám se překáželo, protože potom ten festival jako by trochu ztrácel pro tvůrce smysl, ale myslím, si, že tento a ten předešlý ročník byly klidnější. Minimálně ti, kteří přijeli hrát, vidí představení, které se koná večer předtím, někteří zůstali více dní a k výměně zkušeností a názorů jistě dochází. Nevím, jestli by bylo reálné něco organizovat předem, s ohledem na jejich vytíženost. Nicméně i v debatách mezi diváky a tvůrci po představeních k určité konfrontaci dochází, i mezi tvůrci samotnými.

Má současný slovenský tanec svá specifika, vidíte v něm nějaké osobité rysy?
Vidím, ale nevím, jestli bych je uměla pojmenovat. Myslím, že odlišnost tkví spíš ve způsobu pohybu než v obsahu děl. Co se týká tematiky a formy, kterou volí slovenští tanečníci, myslím, že se nechávají ovlivnit i trendy, nebo naopak uvažují o tom, aby bylo dílo pro diváka stravitelné a pak formu přizpůsobují vnějškovým faktorům. Vidím ale odlišnost v tom, jak se slovenští tanečníci hýbou, alespoň pro mne je to snadno rozlišitelné od českých tanečníků, polských, maďarských…

Ve slovenském současném tanci funguje, pokud mohu soudit, silná vazba na folklór. Je to zajímavé specifikum, má nějaké zvláštní pozadí?
Toto přímo vyvěrá z Banské Bystrice, je to něco, co se tu zrodilo. Je to trend, který vznikl v generaci současných tanečníků, která odtud vzešla z řad odchovanců tanečního oboru Konzervatoria J.L.Bellu. Mnozí jsou moji první žáci v tanečním oboru, který jsme založili vlastně v srdci středoslovenského regionu, který je velmi silný po stránce slovenského folklóru. Na školu tehdy přišli mladí chlapci, studenti z mnoha lidových souborů, přihlásili se do oboru, který razil současný tanec. Zapálili se pro tento nový žánr, pro přesvědčení nás, kteří jsme tu začali učit. A i když přešli na naši stranu, zachovali i zkušenost a lásku k folklóru a postupně je dovedli implantovat do současného umění. Na můj vkus až příliš, dnes mám dojem, že se s tím nakládá trochu trendově, i když chápu, proč to dělají. Začalo to členy skupiny Les SlovaKs, ale pracují s tím i jiní jako s určitým atributem, nicméně kořeny jsou tady u nás.

Jaký je váš vlastní vztah k využívání lidových prvků v současném tanci?
Já byla vždy zapálený modernista. Když jsem přišla z Bratislavy, původně jsem nastoupila jako šéf baletu do Štátnej opery s příslibem, že zde mohu zformovat soubor, který bude dělat moderní divadlo. Což ovšem nešlo a dnes už více lidí ví, proč se v podmínkách operního divadla takový plán nedá naplno realizovat, není to ničí vina, jen systému, který má kamenné divadlo a který se nedá změnit. Byla bych se vrátila do Bratislavy, kdyby mě nepřesvědčil ředitel konzervatoře, abych založila taneční obor a věnovala se pedagogické práci. Ještě tehdy žertoval, že si vychovám tanečníky a založím vlastní divadlo, což se nakonec i stalo. Takže jsem přišla jako přesvědčený modernista a stále jsem s folklórem bojovala. Založením festivalu, oboru na konzervatoři a spuštěním výuky současného tance, zformováním divadla. A přitom se mi neustále i v pracích mých žáků vrací a já se s ním stále sama vypořádávám a baví mě to.

Folklórních souborů je tedy na Slovensku velké množství, ale co zájmové soubory scénického tance?
Také byly, ale rozpadly se, protože zkrachovala síť podpory pro tyto soubory, neměly možnost se udržet, prezentovat tvorbu a přišla také jiná vlna moderního tance, která nadchla mládež, formy, které v jevištní podobě mají víc uplatnění v komerčních produkcích. Podhoubí někdejšího scénického tance zaniklo, často jsme o tom přemýšleli, o způsobu, jak tomu dát nový impuls, ale nepřišli jsme na žádný způsob. Ale není možné vyřešit vše, takže se soustředíme na to, aby vůči lidem fungovala možnost přímého zásahu divadelním prostorem a tvorbou.

Jak jsem si všimla, nabízíte i kurzy současného tance pro mládež a dospělé. Jsou navštěvované?
Teprve začínáme, takže bych řekla, že to má zatím tak padesátiprocentní úspěch. Navazujeme ale už na tradici našeho divadla, kurzy jsme dělali i předtím, už po několika letech existence. Tehdy vznikly tak, že se diváci chtěli učit tanec, který viděli v našich inscenacích, byly dobře navštěvované a měli jsme vytvořenou určitou komunitu, zázemí příznivců.
Ale přestávka dva a půl roku je dlouhá a museli jsme se věnovat jiným věcem. Neměli jsme kde hrát, tanečníci neměli kde trénovat a zkoušet, kde učit, bylo to období stálého stěhování. Celé síly se soustředily na dvě věci – aby pokračovala stavba nové budovy a aby se udržel organismus divadla a nerozpadl se.

Jezdili jste po ty dva roky do zahraničí?
Byli jsme u vás v ČR, ale jezdíme pravidelně do Polska do Varšavy a Bytomě a tyto vztahy jsme v uplynulých letech naštěstí udrželi. Nejsilnější období jsme měli předtím, kdy se soubor dostal i do Indie nebo Japonska. V uplynulých dvou letech se ale stala jiná důležitá věc. Když jsme zůstali bez scény, potřebovali jsme se udržet zájezdovou činností, takže jsme začali hodně jezdit po Slovensku, objeli jsme mnoho divadel, která nám pomohla partnersky, umožnila nám hrát a některá nejen jednou. Bylo dobré, že jsme si ověřili síly, také reakce nové divácké komunity, většinou činoherní, a bylo to pro nás přínosné období, která nás na jednu stranu i stmelilo.

Podobné plány měl i Mário Radačovský, když před sedmi lety nastoupil jako šéf baletu SND.
Také jsme ve studiu SND vystupovali a uvažovali jsme o spolupráci. Měli jsme několik setkání, kde jsme začali utvářet koncepci, aby mohla vzniknout vzájemná podpora. Bylo mi velmi líto, že to skončilo, jak skončilo, protože jsem Máriovi věřila a vím, že své pány myslel upřímně, vím, že by spolupráce fungovala. Mimochodem to byl také můj žák, v jednom z mých prvních ročníků v Bratislavě.

Jako ředitelka divadla a festivalu jste nesmírně vytížená, zbývá vám ještě čas na vlastní uměleckou tvorbu?
Nezbývá a samozřejmě, že mě to mrzí. Ale musela jsme se rozhodnout, jestli jedno nebo druhé, takže z choreografie jsem trošku vycouvala. Musím přiznat, že už ani vnitřně nežiji jako umělec, když nad tím uvažuji. Dřív jsem měla hlavu plnou tvorby a jen takových dvacet procent byly ostatní praktické věci. Teď je to úplně opačně, osmdesát procent je ředitelování a organizace, na jiné není místo. Nechávám tomu volný průběh, jestli se to ještě vrátí. Mám pocit, že největší množství práce je už za námi a že se umělkyně třeba prosadí nazpět. Přijímám ale i možnost, že se to nemusí stát.
Jsem totiž i velmi realizovaná choreografka, měla jsem období, kdy jsem mohla tvořit opravdu velmi mnoho, především zde v Banské Bystrici jsem zažila jako choreografka velkou podporu, začátek divadla byl vybudován na mých inscenacích, lidé je chtěli, takže jsem jako umělec měla velkou satisfakci. Pracovala jsem i s jinými divadly, se zajímavými režiséry, nejen na tanečních inscenacích. Velmi ráda pracuji s herci a i toho mi bylo hojně dopřáno. Toužila bych se vrátit k tvorbě, ale zatím necítím v sobě potřebnou vnitřní změnu. V tuto chvíli jsem ředitelka.

 

Mgr. Zuzana Hájková

Žila do roku 1994 v Bratislavě, kde absolvovala studium choreografie na Vysokej škole múzických umení (1986). Absolvovala stáž v prestižním baletu v Györu v Maďarsku. Jako pedagog současného tance a choreograf působila pět let na Tanečnom konzervatóriu Evy Jaczovej v Bratislavě. V tomto období vedla soubor moderního tance Auriga a Skupinu současného tance, kde byla hlavní choreografkou. Tvořila také pro soubor Bralen, baletní školu v Györu, bratislavský VUS a český AUS.
Jako choreografka spolupracovala s Trnavským divadlom, Divadlom Andreja Bagara (Nitra), DJGT (Zvolen), Štátnou operou v B.Bystrici, Bábkovým divadlom na Rázcestí (B.Bystrice), Radošinským naivným divadlom, divadlom Gunagu, Divadlem Český Těšín (Starci na chmelu – režie O. Spišák), s Klicperovým divadlem v Hradci Králové (Pastýřka putující k dubnu, Dům Bernardy Alby – režie M. Pecko) a Národním divadle v Praze (Macbeth – režie V. Morávek).
Od roku 1994 působí v Banské Bystrici, nejprve jako umělecká šéfka baletu Štátnej opery a potom pět let jako zakladatelka a pedagožka tanečního oddělení na Konzervatóriu J. L. Bellu. V roce 1996 iniciovala vznik festivalu současného tance TANEC DNES v B. Bystrici. Jeho pokračováním se v roce 2002 stal festival Štyri dni tanca pre vás už pod záštitou Štúdia tanca, který se vyprofiloval na festival současného tance zaměřený slovenské produkce a koprodukce. Od ledna 1998 vede Zuzana Hájková Štúdio tanca, dnes Divadlo Štúdio tanca, profesionální taneční soubor současného tance. Soubor hostoval v Polsku, České republice, Německu, v Kanadě, Egyptě, Rusku, Maďarsku, Japonsku nebo Itálii.

 

Autor: Lucie Kocourková
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: