Michal Kováč a soubor baletu, Foto: Pavel Křivánek
Námět, který se rozvíjí před diváky, sedícími na elevaci po třech stranách čtverce (rozestavění hlediště zesiluje pocit pozorovatele, že sám je součástí celé hry), je uveden příběhem skladatele – Stravinského, který hledá inspiraci ke své další tvorbě. Tuto scénu doprovází jiný Stravinského balet – Apollon musagète. Proto se objevuje dívka – Múza, která přichází z budoucnosti, kde předtím poslouchala CD se Stravinského hudbou. Je pro skladatele jeho průvodkyní, a zejména svůdkyní.
Jarmila Dycková jako Múza ovládá svým šarmem a sex-appealem Stravinského v podání Martina Šintáka. Ten nedokáže odporovat jejímu vábení, které se transformuje v bolestný proces skládání. O to bolestnější je pro tvůrce nepřijetí jeho nového díla společností, ale i ostatními umělci-tanečníky, kterým nový balet v teatrální a působivé scéně představil a kteří budou dále hlavními strůjci celého dění… Díky Múze však Stravinskij stále věří v úspěch a přidává se k němu i soubor. Jen je třeba mít odvahu a odhodit zavedené konvence – tanečnice sundávají špičky, mění svůj dosavadní pohybový slovník, začínají experimentovat. Již nyní si Múza a Stravinskij vybírají obsazení jednotlivých rolí a jsou šokováni, jak rychle se mění pozice vybraných jedinců ve společnosti.
Lze sledovat první projevy nevraživosti vůči Oběti – Viníkovi, avšak stále jsme „jen“ v tanečním souboru. Atmosféra se však stává stále hutnější. Šintákův Stravinskij působí často nevýrazně a bezbranně, zejména v porovnání s Múzou Dyckové, která jako by byla skutečnou vládkyní děje a nedovoluje Stravinskému více zasahovat do děje. Tento dojem je zesílený i zvukovým doprovodem – do disharmonické hudby jsou v dvojjazyčném kánonu předčítány úryvky Stravinského myšlenek.
Silně působí obraz, kdy v dupavých krocích a s frenetickým výrazem stojí dav proti skladateli. Ten již nemá nic ve svých rukou a vrací se ke svému klavíru. Choreografie a ostré pohyby jsou nesmírně dynamické a nedávají tanečníkům chvilku na oddech. Na jevišti probíhá vývoj jedné společnosti – od prvotního oplodňování až k úpadku a plýtvání. Velice efektně tu funguje rozsypané obilí – nejprve jako symbol plodnosti a mateřství, poté jako úroda, kterou je mrháno, radost ze života se mění v orgastickou zábavu a divokost. Přestože tato pasáž působí velmi přesvědčivě, dokázala se choreografka i tanečníci zdržet jakékoli vulgárnosti. V té chvíli opět přichází stvořitel – Stravinskij. Skladatel zde zastupuje prvek deus ex machina, je rozzuřen z chování davu a posílá na něj trest v podobě hladu, ze kterého se musí vykoupit.
Pešková vložila do tohoto výjevu další zcizení – zkouška v souboru je přerušena, uklízí se scéna, tanečníci jsou zcela vyčerpaní. Rozdělením rolí začíná soud s vyvolenou obětí. Mezi tanečníky, opět pohrouženými do svých rolí, vzrůstá napětí a drsná šikana Oběti (Anna Srncová). Tanečníci svou kolegyni rozhodně nešetří – nehranou silou na ni házejí pytle s obilím, přehazují si ji v náročných zvedačkách a nejednou ji hrubě položí na zem pokrytou obrazci z obilí. Oběť je však stále pouhou tanečnicí v souboru, křičí po zastavení hudby a snaží se z divadelního sálu utéci. Je ale zatažena zpět, nikdo jí nechce pomoci – jediný, který s jednáním ostatních nesouhlasí, je Spoluviník (Michal Kováč), jenž ovšem nemá odvahu se ostatním postavit.
Dívka je vysvlečena, její prostor je ohraničen malým obdélníkem, z něhož se nemůže dostat ven – její zachránce přichází příliš pozdě… Deus ex machina se však projeví i v závěru, kdy se dívka nadechuje a se Spoluviníkem tančí na hudbu Apollona musagète křehký duet, který je apoteózou lásky. Oba pak uléhají ke skladateli a pozorují jeho odcházející Múzu…
Povedený je scénický návrh Richarda Peška, ve kterém dominuje motiv rozloženého piana, od něhož se k vysokým reproduktorům jako notová osnova táhnou bílé provázky. Tvůrci se zaměřili i na hru s psychologií barev – úvodní pasáž skladatelovy přítomnosti je spojena s bílou a černou, zatímco během rituálu dominuje agresivní rudá. V závěrečném duetu jsou Oběť se Spoluviníkem oděni do tunik zelené barvy, symbolu naděje. Pešková pracovala s časovou neurčitostí a umně využila zcizovacích efektů k zesílení již tak emocionálně náročného tématu. Pohled na gradující dění a až nesnesitelnou šikanu nahání husí kůži. Smířený závěr se tak zdá nutností, která však funguje velice dobře. Přestože finální duet jinak skvělých Anny Srncové a Michala Kováče byl poznamenaný nervozitou z premiéry, nebyl nijak přehnaně patetický, což v obdobně vypjatých scénách hrozí. Plzeňský soubor tak dokázal ve Svěcení jara Aleny Peškové obstát ve všech ohledech.
Psáno z premiéry 16. ledna 2016, Malá scéna Divadla J. K. Tyla, Plzeň.
Svěcení jara
Choreografie, režie a úprava libreta: Alena Pešková
Scéna: Richard Pešek jr.
Kostýmy: Monika Kletečková a Alena Pešková
Hudební spolupráce: Lumír Havlas
Asistentka choreografky: Zuzana Hradilová
Inspice: Petr Šmaus
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?