Symbióza – Nesplněná očekávání


Na Mezinárodní den tance, 29. dubna 2018, uvedl soubor Pražského komorního baletu premiéru nového složeného večera s názvem Symbióza. Premiéra vzbudila značný zájem a zvědavost publika i odborné veřejnosti. Choreografy originálních kusů byli totiž Jiří Pokorný a Lukáš Timulák, mladí, ale zkušení choreografové s mezinárodní kariérou, kteří již mají na kontě několik velice povedených děl uvedených u nás i v cizině. Oba tvůrci prošli proslulým souborem Netherlands Dans Theater pod vedením Jiřího Kyliána, načež se začali věnovat vlastní umělecké tvorbě. Lukáš Timulák například nedávno uvedl choreografii Hidden Order v rámci inscenace 4 Elements v brněnském Národním divadle (byla to jeho druhá spolupráce s tímto souborem, recenze na www.tanecniaktuality.cz/4-elements-kylian-jako-inspirator/); Jiří Pokorný zase v minulé sezóně vytvořil již čtvrté dílo pro NDT II. Navíc pro obě nové choreografie vznikla na objednávku nová hudební kompozice a na kostýmech spolupracovala Joke Visser, bývalá dvorní designérka Jiřího Kyliána. Mnoho diváků tedy jistě mířilo, stejně jako já, do Divadla na Vinohradech s nadšeným očekáváním originálního a zajímavého večera. Tento pocit pak mohl umocnit úvodní proslov intendanta baletu Ivana Dunovského, který se nechal slyšet, že tato inscenace jistě umlčí všechny kritiky zpochybňující uměleckou úroveň souboru. Jeho prohlášení ovšem jako by bylo prvním varovným signálem...

 

Symbióza hudby a tance

Po jeho odchodu pohltila hlediště i jeviště temnota: začal Svět sedmikrásek Jiřího Pokorného. Zdánlivě poetický název díla ostře kontrastoval s jeho sdělením dotýkajícím se klimatických změn planety, které dle autorových slov „mohou mít svazující vliv na naši existenci.“

Tmavé scéně dominovaly v úvodu dva světelné (a jediné světlé) objekty připomínající rozpouštějící se hromady sněhu. Dále se na jevišti nacházely i tmavé hroudy z lesklého materiálu, těžko identifikovatelného, jelikož splývaly s temným pozadím. Objekty ovšem tanečníci v úvodních minutách díla elegantně odstranili, čímž se utvořil prostor pro samotnou choreografii. Zvuk v podobě elektronické kompozice Nilse Frahma a Davidsona Jaconella připomínal místy zvuky bouřky nebo hlubin oceánu a stejně jako scéna evokoval tíživou atmosféru klimatických katastrof. Zhruba v polovině díla se mezi ponuré zvuky prodraly krásné tóny klavíru, jakoby naznačující naději, která ovšem zase zmizela. Tento pesimistický obraz dotvářela i choreografie. Tanečníci se pomalu plížili na scénu jakoby ve smrtelném vyčerpání... Vstávali, někteří i „vzlétli“ za pomoci ostatních, aby zase klesli směrem k zániku. Interpreti tvarovali svá těla v pomalém tempu do měkkých, organických forem, ať už individuálně, či ve skupině, připomínající dýchající organismus. Pokorný dokázal vytvořit efektní tvar, kdy se tanečníci dostali do symbiózy nejen jeden s druhým, ale především také s hudebním doprovodem, během něhož choreografie harmonicky plynula a vytvořila sice ponurou, ale potenciálně zajímavou podívanou. Problém ovšem tkvěl v tom, že abyste ji dokázali ocenit, museli jste se pekelně soustředit a napínat zrak.

Sporé osvětlení zcela tmavé scény, na které se pohybovali tanečníci v černých kostýmech, nedávalo ničemu ani nikomu vyniknout – zkrátka zcela tu chyběl kontrast, tak důležitý pro efektivní divadelní produkci. Jiří Pokorný v programu uvádí, že Svět sedmikrásek„představovat prostor, kde je život na Zemi udržován ve správném poměru mezi černou a bílou barvou, tedy mezi černou a bílou sedmikráskou. Černá sedmikráska přijímá světlo a přetváří jej v teplo, kterým nás zahřívá. Bílá sedmikráska světlo odráží, a tím způsobuje opačný účinek.“ Dílo ovšem ten „správný poměr“ zcela jistě postrádalo, a přestože choreografií prosvítal určitý koloběh života, celkově působila pesimističtěji, než z programu vyplývá. A důvod pro metaforu sedmikrásek jsem v ní nespatřila.

 

Temperament v hudbě, ne však v tanci

Lukáš Timulák se v anotaci ke svému Prolínání držel trochu více při zemi. Soustředil se na podstatu lidského bytí ve světě, konkrétně na fakt, že „s každým nádechem stvrzujeme svázanost s prostředím, které nás obklopuje. Pohybem rozrážíme vzduch, odrážíme jej, ohříváme, vdechujeme a vydechujeme.“ Toto prolínání člověka s okolním prostorem a přírodou lze rozsáhle filozoficky probírat a zároveň je podstatou existence nás všech, ať už stojíme na scéně, sedíme v hledišti, nebo popíjíme na zahrádkách Riegrových sadů. Jak ale toto prolínání zatančit, abychom si jej fyzicky i mentálně plně uvědomili? Nevím, zda na tuto otázku existuje odpověď, možná stačí prostě se jen poddat tanci a – v tomto případě – zpěvu Ivy Bittové. Choreograf totiž také vsadil na původní hudbu: zatímco v předchozím díle zazněly místy jemné tóny klavíru, v Prolínání patřil hlavní part temperamentním houslím a hlasovému projevu známé zpěvačky, spolu s kompozicí skladatele Henryho Vegy.

V úvodu díla se tanečníci zjevovali zády k divákům, někteří dokonce za pruhy průsvitné stříbrné látky visící v zadní části scény, a díky důmyslnému nasvícení docházelo k zajímavému vizuálnímu prolínání. Fyzického proplétání všech tanečníků bylo na rozdíl od choreografické plasticity předchozího díla o poznání méně. Dění se soustředilo v podstatě do jediné scény, vhodně doprovázené písní Entwined. I zbytek díla, jež bylo sledem výstupů jednotlivců, dvojic a celé skupiny, se inspiroval především hudebním doprovodem. Charakter tance i hudby byl oproti Světu sedmikrásek o poznání živější a temperamentnější. Odhalily se zde ovšem určité nedostatky interpretů. Charismatický projev Ivy Bittové, dynamická hudba a ambiciózní choreografie kladly velké nároky nejen na pohyb, ale hlavně na výraz a tyto složky se v případě premiérového večera bohužel ne vždy sešly. Paradoxně nejviditelnější problém nastal ve zdánlivě jednoduchých momentech, kdy tanečníci šli, běželi, nebo jen stáli na scéně – každý ale ví, že takovéto chvíle vyžadují extrémně silnou stage presence, do jaké současní interpreti PKB zřejmě ještě nedospěli.

V Prolínání byl i výtvarný návrh světlejší, celkový efekt ovšem působil trochu nudně. Pokud jde o kostýmy, jedinou indicií, že se nejednalo o tréninkové oblečení, bylo jméno designérky uvedené v programu. A jaké jméno! Holanďanka Joke Visser vytvořila kostýmy k desítkám Kyliánových děl, která se, pravda, vyznačovala spíše minimalistickým pojetím. Přesto by se dalo očekávat o něco více invence. Černé nevzhledné tepláky a trička (Svět sedmikrásek) nebo šedé tepláky s béžovými košilemi (Prolínání) tanečníkům ani choreografiím moc nepomohly.

 

Závěrem je nutno ocenit zvolené téma večera, které – alespoň v textu – poukazuje na současné problémy našeho světa. Vztah člověka a přírody nabývá na aktuálnosti v souvislosti s klimatickými změnami a krizemi vyplývajícími z působení člověka na Zemi (v akademicko-vědecké sféře se tento jev nazývá Anthropocene, řeší jej také Nature-Culture theory a New Materialism). Posláním umění je jistě také přispívat k debatě na aktuální témata a podnítit tím diváky k zamyšlení či činu, bylo by ovšem příhodné činit tak nejen slovy, ale i inovativním (v případě tance) fyzickým a vizuálním zpracováním.

Vedení Pražského komorního baletu se snaží získat talentované up-and coming choreografy s mezinárodní reputací, vytvořit hudbu a scénu na zakázku, což je samo o sobě velmi pozitivním záměrem. Možná to byla právě finanční náročnost projektu, která nakonec vedla ke kompromisům – s omezeným rozpočtem bojujeme všichni. Každopádně večer složený ze dvou půlhodinových děl působil monotónně, a přestože určité rozdíly v choreografickém slovníku i vizuálním řešení byly znatelné, podobnosti v projevu a celkové estetice převážily. Dramaturgie nové produkce měla více počítat se zakomponováním určitého kontrastu a pracovat na vzájemném vztahu jednotlivých děl komponované instance.

 

Psáno z premiéry 29. dubna 2018, Divadlo na Vinohradech.

 

Svět sedmikrásek
Choreografie: Jiří Pokorný
Hudba: Nils Frahm, Davidson Jaconello
Kostýmy: Joke Visser, Jiří Pokorný
Scénografie: Pavla Beranová, Jiří Pokorný
Světelný design: Pavla Beranová
Premiéra: 29. dubna 2018

 

Prolínání
Choreografie: Lukáš Timulák
Hudba: Iva Bittová, Henry Vega
Kostýmy: Joke Visser, Lukáš Timulák
Scénografie: Pavla Beranová, Lukáš Timulák
Světelný design: Pavla Beranová
Premiéra: 29. dubna 2018

Autor: Petra Dotlačilová
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: