Tamara Karsavina: „Matka snila o tom, že se jednou stanu tanečnicí. Je to pro ženu krásná kariéra.“


26. května si připomínáme 40 let od úmrtí Tamary Platonovny Karsaviny (10. 3. 1885 Petrohrad – 26. 5. 1978 Buckinghamshire), význačné ruské primabaleriny Mariinského divadla a pozdější členky Ballets Russes Sergeje Ďagileva.

Začátky taneční kariéry

Tamara Karsavina se narodila do rodiny známého tanečníka, mima a baletního mistra petrohradského Carského baletu Platona Konstantinoviče Karsavina a jeho manželky Anny Josifovny Karsaviny. Její otec mimo jiné vyučoval na Carské (dnes Vaganovové) baletní akademii. Mezi jeho žáky patřil i Michail Fokin, pozdější taneční partner Tamary Karsaviny.

Karsavin zpočátku své dceři studium baletu nedovolil. Nakonec musela zasáhnout její matka a v zimě roku 1896 domluvila tehdy osmileté Tamaře první baletní lekce u bývalé tanečnice a rodinné přítelkyně Very Zhukovy. Karsavina později vzpomínala: „Matka snila o tom, že se jednou stanu tanečnicí. Je to pro ženu krásná kariéra.“ Když se o několik měsíců později otec o návštěvách tanečních lekcí dozvěděl, neprotestoval, ale rozhodl se trénovat dceru sám. Karsavina ho v pozdějších letech označovala za „nejnáročnějšího učitele vůbec" .

V roce 1894 přijali Karsavinu na Carskou baletní akademii v Petrohradě. Měla možnost učit se u nejslavnějších osobností té doby: Paula Gerdta, Enrica Cecchettiho, Christiana Johanssona, Nikolaje Legata nebo Eugenie Sokolovovy. O výjimečnosti jejího talentu svědčí i to, že již v 15 letech měla možnost tančit pro cara Mikuláše II. a jeho sestřenici velkovévodkyni Marii Pavlovnu.

Počátkem roku 1902 Karsavina akademii absolvovala a v sedmnácti letech získala angažmá v Mariinském divadle, nejprve jako řadová členka souboru. Její hvězda však stoupala raketovou rychlostí a brzy se vypracovala až na nejvyšší pozici sólistky. V Mariinském divadle dostala příležitost ztvárnit řadu rolí pod vedením Maria Petipy – například titulní roli v Giselle, Odetu a Odilii v Labutím jezeru, Lisu v Marné opatrnosti nebo Medoru v Korzárovi.

Zároveň cestovala po celé Evropě a hostovala na význačných scénách. V Mariinském divadle tančila takřka nepřetržitě až do náhlého odchodu z Ruska v roce 1918. V této době byla jednou z nejznámějších osobností v Rusku. Její portréty vycházely i na pohlednicích a fotografiích, které se prodávaly v divadle.

 

Osobní život

V roce 1904 se vzepřela naléhání své matky Anny Josifovny, aby se provdala za Michaila Fokina. Tato skutečnost údajně ovlivnila i jejich další pracovní vztahy. Později se vyjádřila, žeFokin s ní málokdy mluvil mimo baletní studio“. V roce 1907 se provdala za důstojníka Vasilije Vasilijeviče Mukhina, jenž ji příležitostně doprovázel na cestách s Ďagilevovým souborem.

V roce 1913 se seznámila se svým druhým manželem, britským diplomatem Henry Jamesem Brucem. V roce 1916 se jim narodil syn Nikita. Kdy a za jakých okolností se v červnu 1918 Karsavina provdala, není jasné. Informace a zdroje se velmi různí a jedná se spíše o dohady a spekulace. Karsavinin první manžel V. Mukhin sice s rozchodem souhlasil, ale ortodoxní pravoslavná církev rozvod nepovolovala. Jisté však je, že na britskou půdu vstoupila již jako madam Bruceová. 

Hostování v Čechách

Karsavina hostovala v Praze třikrát. Na scéně Neues deutsches Theater uvedla 17. srpna 1908 v úpravě Achilla Viscussiho první premiéru baletu Louskáček mimo Rusko. O rok později vystoupila v Národním divadle v baletech Giselle a Egyptské noci. Zároveň se objevila i v domácí baletní pantomimě Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky, v níž si zatančila postavu Berenice. Karsavina během tohoto hostování v Praze vystoupila celkem pětkrát, v rozmezí 24. dubna – 6. května 1909.

V souvislosti s jejím hostováním dobový tisk psal: Tamara Platonovna Karsavina – vzácný a milý host Národního divadla – je z těch tanečnic umělkyň, při jejichž oceňování nelze mluvit pouze o neskonalé grácii a lehkosti tance, nýbrž také, ba především o tom, co je hlavní a nezbytnou podstatou umění každého: Její tanec je umělecké krásno samo. Nevítězí tedy pouze uměním tanečním, dokonale jemným a půvabným, spíš opájejícím než oslňujícím, ale ještě víc duší a citem, které vkládá do svého tance." (Týdeník Zlatá Praha. Ročník XXVI., 1909, č. 33, s. 394, 7. května 1909). Potřetí Prahu navštívila v prosinci roku 1927 s partnerem Keithem Lesterem.

Ballets Russes Sergeje Ďagileva

Tamara Karsavina byla Ďagilevem oslovena v roce 1909. Podstatnou část své taneční kariéry spojila právě s jeho souborem, jehož členkou zůstala až do roku 1922. Své nejznámější role ztvárnila v neoromantických baletech Michaila Fokina mezi lety 1909 až 1914. Jejími tanečními partnery byli Václav Nižinskij, Michail Fokin, Leonid Mjasin, později Harold Turner a Laurent Novikoff. Spolupracovala s nejvýznamnějšími umělci té doby, mezi něž patřili Pablo Picasso, Henri Matisse, Alexander Benois nebo básník Peter Potěmkin. Inspirovala Stravinského balet Pták Ohnivák, v němž tančila hlavní roli (1910). Svým temperamentem pro ni byla jako stvořená. Nižinskij zde překvapil svými neuvěřitelně lehkými skoky i přes nádherný těžký kostým. V souvislosti s tímto představením se hovoří o tom, že jeho partnerka Tamara Karsavina neunesla, že sklidil větší potlesk než ona, a ze vzteku mu jeho kostým po představení měla doslova rozervat.

Vyhlášení první světové války zastihlo Karsavinu v Berlíně. Její cesta zpět do Ruska vedla přes Berlín, Holandsko, Anglii a trvala bezmála měsíc. Během první světové války pobýval Ďagilevův soubor v zahraničí a musel se obejít bez Fokina a Karsaviny, kteří zůstali v Rusku. Po Velké říjnové revoluci v roce 1917, kdy se bolševici dostali k moci, se společenská a ekonomická situace začala rychle zhoršovat. V této době již Karsavina nedostávala od obdivovatelů po představení květiny a šperky, ale sáčky s moukou. Ve svém rozlehlém pětipokojovém bytě žila společně s dalšími úředně nastěhovanými rodinami.

Vzhledem k tomu, že James Bruce byl diplomat a navíc příslušník cizího státu, vznášela se nad Karsavinou neustálá hrozba zatčení. Z těchto důvodů se v roce 1918 rozhodla s Brucem, dítětem a dvěma kufry Rusko opustit. Společně uprchli do Paříže, kde se opět připojila k Ballets Russes. V roce 1919 ztvárnila společně s Mjasinem hlavní roli v baletu Třírohý klobouk, který měl premiéru v pařížském divadle Alhambra. O rok později tančila v dílech Píseň slavíka, Ženské rozmary a Pulcinella. Později s manželem odjeli do Londýna, kde se usadili natrvalo.

 

Taneční idol

V roce 1920 se Karsavina podílela na vzniku Královské taneční akademie v Londýně, kde v letech 1930–1955 zastávala pozici viceprezidentky a chvíli také vyučovala. Karsavina je rovněž považována za jednu ze spoluzakladatelek Královského baletu v Londýně.

Stejně tak jsou jí připisovány zásluhy na vzniku Camargo society v roce 1930. O rok později asistovala jako hlavní poradce Ninette de Valois při vzniku Vic-Wells (pozdější Sadlers Wells Ballet). V pozdějších letech Karsavina příležitostně pomáhala s nastudováním baletů Giselle, Karneval nebo Pták Ohnivák, v nichž sama tančila. Asistovala rovněž u baletu Duch růže, když ho tančili Margot Fonteyn a Rudolf Nurejev. Kromě dalších spolupracovala i s dnešním Skotským baletem. V roce 1959 spolupracovala se sirem Frederickem Ashtonem během inscenování Marné opatrnosti pro Královský balet v Londýně.  

Do povědomí vešla i jako autorka několika knih o tanci a řady článků pro Dancing Times. V roce 1930 vydala svoji autobiografii Theatre Street, v níž se věnovala především svému dětství, létům v baletní akademii, divadle a posléze baletům Sergeje Ďagileva. V dalších letech napsala knihy Ballet Technique (1968) a The Flow of Movement (1974.)

Tamara Karsavina zemřela 26. května 1978 v Beaconsfieldu v Anglii ve věku nedožitých 93 let.

Stala se tanečním idolem své doby. Její krása, technická dokonalost a inteligence okouzlily a inspirovaly choreografy, skladatele a designéry. Karsavina hovořila plynně francouzsky a anglicky a díky všestranné rodinné výchově byla v uměleckých kruzích uznávána nejen jako tanečnice. Kromě divadla a tance ovlivnila také módu, hudbu a umění po celé Evropě.

 

Autor: Ladislav Beneš

 

Zdroje: 

HASKELL, Arnold L. Tamara Karsavina. London: British-Continental Press, 1931.

Karsavina, Tamara. Theatre Street: the reminiscences of Tamara Karsavina. London: Dance Books, 1981. Print. ISBN: 0903102471.

SALGADO, Susana. The Teatro Solís: 150 years of opera, concert, and ballet in Montevideo. Middletown, Conn.: Wesleyan University Press, c2003. ISBN 0819565946.

SUÁREZ, José I. a Jack E. TOMLINS. Mário De Andrade: The Creative Works. Pensylvánie: Bucknell University Press, 2000. ISBN 978-1-61148-114-3.

BAŘINKA, Miloš. Ďagilevův Ruský balet v Praze a v Brně [online]. Brno, 2015 [cit. 2018-04-23]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Miloš Štědroň. Dostupné z: <https://is.muni.cz/th/ave3r/>.

Česká pozice - internetový magazín Lidových novin. ceskapozice.lidovky.cz/sveceni-jara-barvity-pribeh-jednoho-predstaveni-v-nemz-se-misi-svet-mody-a-umeni-gdl-/tema.aspx

New York Times. shttps://timesmachine.nytimes.com/timesmachine/1916/01/16/104236080.pdf

New York Times. https://timesmachine.nytimes.com/timesmachine/1916/01/18/104663695.pdf

Encyclopedie Britannica. https://www.britannica.com/biography/Tamara-Platonovna-Karsavina

The Guardian. https://www.theguardian.com/stage/2011/apr/07/rachel-cameron-obituary

 

 

 

 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: