Tanec v parku, cirkus v ulicích i ve vodě aneb Stockholmské kulturní léto


Dlouhé dny a příjemné teploty nad dvacet stupňů lákají v letních měsících do ulic, parků a na pláže i spíše uzavřené Švédy. Stockholm se promění k nepoznání, vedle restaurací a barů se množí venkovní posezení a všude prochází a posedává nevídané množství lidí (a nejsou to jen turisté). Tyto podmínky nahrávají venkovním kulturním aktivitám, které mají ve Stockholmu dlouhou tradici. Například venkovní Parkteatern (Divadlo v Parku) s hlavní scénou ve Vitabergsparku, ale i s mnoha menšími rozesetými po celém městě, letos prožilo již 76. sezónu! Pořádají se zde koncerty, divadelní, muzikálová, taneční i baletní představení, a to vše zdarma.

Další tradiční událostí druhé poloviny srpna, kterou město vítá své občany po návratu z dovolených, je Kulturfestivalen (Kulturní festival). Tato pětidenní mega akce ovládne centrum Stockholmu, kde vyroste šest scén různých velikostí, plus spousta menších stanů a stánků, kde probíhají velké koncerty, představení cirkusu a pouličního divadla, workshopy pro děti a mnoho dalšího. K tomu ještě připočtěme tematické procházky po městě, debaty s umělci a dansbanu – taneční parket, kde si účastníci mohou vyzkoušet rozličné taneční styly od tanga po tradiční švédskou polsku. Vše opět zcela zdarma. Nejde přitom jen tak o ledajaké umělce. Festival zve i velké hvězdy, v minulosti zde vystupovali například Manu Chao, Goran Bregovič, hvězda worldmusic ze Senegalu Youssou N’Dour, letos japonští bubeníci Yamato, a nikdy nechybí ani velká jména klubové scény. Necelý týden zážitků je zároveň lehce frustrující – na programu je toho totiž tolik, že prostě nemůžete stihnout všechno.

Každopádně všechna tato letní povyražení, kterým někteří říkají „kulturní vrácení daně“, jsou vždy skvělým zážitkem, vrcholem léta i celého roku, protože s přicházejícím chladem a tmou se město zase pomalu uzavře do sebe.

 

Tanec v parku

Srpen se ve Vitabergsparku tradičně nese ve znamení tance. Každoročně se zde také objeví tři pravidelní hosté: Dansk Danseteater (Dánské taneční divadlo ), Kungliga baletten (Švédský královský balet) a Cullbergbaletten

Tyto soubory v současné době reprezentují tři odlišné taneční styly. Královský balet je přirozeně zástupcem klasiky – letos uvedl na venkovní scéně úryvky z baletu Šípková Růženka v choreografii Marcii Haydée. Cullbergbaletten naopak razí současný trend konceptuální choreografie, která staví z velké části na improvizaci. Takové bylo i představení The Mental States of Sweden in Dance, jehož autorem byl režisér a dramatik Mattias Andersson. Samotnému dílu předcházel výzkum, série rozhovorů se Švédy všech společenských vrstev a věkových kategorií. Z nich byl vytvořen „reprezentativní“ výběr názorů a příběhů, jež se staly východiskem pro taneční výstupy. Zatímco ale přítomnost režiséra bývá často pro taneční inscenaci přínosem, v tomto případě mu moc nepomohla. Spíše se zdálo, že kromě obecného konceptu do výsledného produktu moc nezasahoval a vše nechal hlavně na fantazii tanečníků.

Ti nastoupili ve sportovním oblečení na scénu představující taneční sál s tyčemi a kruhovou točnou uprostřed a začali se rozcvičovat. Když se z reproduktorů ozvaly hlasy svěřující se s různými příběhy, banálními i vážnými, tanečníci reagovali improvizovanými scénkami/výstupy, jež měly vyřčené znázorňovat. Nepřítomnost choreografa a neurčitá režie se ovšem brzy projevily. Jednání interpretů sestávalo povětšinou z mechanických pohybů, pokusů o pantomimu, nebo z parodie na různé taneční styly, často dosti prvoplánové. Přesto se nedá říci, že by představení bylo o ničem… Nechyběl v něm humor, hloubka sdělení, náměty k zamyšlení. To vše ale k divákům proniklo především skrze texty, ne prostřednictvím pohybu. Dramaturgie díla spočívala ve výběru, délce a sestříhání mluvených úryvků, jejichž výběr se ukázal jako skutečně fungující a silný koncept. Ovšem Cullbergbaletten jako by se v této konstelaci ocitl omylem a jaksi navíc.

Fantastickým tanečním zážitkem se naopak stalo hostování Dánského tanečního divadla, které představilo čtyři kratší opusy. Soubor má nového uměleckého ředitele, Švéda Pontuse Lidberga, jenž slaví choreografické úspěchy po celém světě (mj. autor tanečního filmu The Rain), a jeho pozitivní vliv je evidentní již z tohoto prvního „letního“ programu. Dánští tanečníci zde navíc spojili síly s kubánskými kolegy z Acosta Danza

Představení otevřel Waltz španělského choreografa Marcose Moraua, v němž se postavy v černých lesklých overalech kanonicky pohybovaly po podlaze do rytmu valčíků. Toto absurdní spojení bylo zvláštně krásné, ale také plné ironie a humoru. Osobitá parafráze na Debussyho Fauna od známého choreografa Sidi Larbi Cherkaouiho pak byla skutečným mistrovským dílem. Program uzavřela letně radostná choreografie Paysage, Soudain, la nuit právě z dílny Pontuse Lidberga, která původně vznikla pro Acosta Danza. Tanečníci oblečeni do světlých plátěných kostýmů se pohupovali do rytmu salsy i jazzu, vířili po scéně a v divácích zanechali příjemný pocit lehkosti bytí. Domnívám se, že Dánské taneční divadlo čekají dobré časy.

 

Kulturní festival ve jméně cirkusu

Na programu festivalu nikdy nechybí pořádná porce nového cirkusu. Téma letošního festivalu, který se odehrál mezi 14. a 18. srpnem, navíc této umělecké formě přímo nahrálo: stala se jím kolébka nového cirkusu – Kanada.

Diváci tak mohli zhlédnout například pětici mladých umělců z Machine de cirque, kteří na největší scéně před stockholmskou Operou rozjeli hodinovou show představující jakýsi postapokalyptický svět. Z hromady haraburdí si tak museli účinkující vystavět svět nový, což s sebou přinášelo mnoho nečekaných architektonicko-akrobatických kreací i vtipných skečů za hudebního doprovodu multiinstrumentalisty.

Dalším představitelem brilantní kanadské školy se stala skupina Throw2Catch. Jejich vystoupení pro změnu rámoval námět imaginární země Kouglistánu někde mezi „Kazachstánem a Kanadou“, odkud tito tři artisté přišli, aby hledali svého ztraceného „bratra“. Toho skutečně našli v publiku skoro na samotném začátku své show a až do jejího konce vybraného diváka již nepustili z jeviště. Energií a humorem pulsující představení bylo plné podivných tanečních kreací, marných pokusů o magii a především obdivuhodných výkonů pozemní a vzdušné akrobacie, již umělci předváděli s naprostou lehkostí, a ještě u toho zvládli dělat srandičky.

Za velmi netypický se dá považovat soubor Artcirq, který přijel z malého ostrova Igloolik za kanadským polárním kruhem a sestává především z původních inuitských obyvatel. Jejich inscenace neobsahovala pouze obecné akrobatické kousky, ale také prvky tradiční inuitské kultury. Tím byl například ženský hrdelní zpěv nebo „hry“ pěstované za účelem fyzické zdatnosti: vysoké kopy ve výskoku, mrskání bičem, souboj s ledním medvědem (tedy s protivníkem oblečeným do opravdové kůže). Interpreti byli oblečeni do tradičních oděvů a v průběhu představení vysvětlovali určité aspekty své kultury. Jedinečnost této skupiny mohli diváci objevit nejen během několika uvedených představení, ale také při besedě uspořádané v poslední den festivalu. Umělci zde přiblížili velmi složité životní podmínky v jejich oblasti, kde se vše řídí (ne)přízní počasí, je tam vysoká nezaměstnanost a vysoké ceny, žije se ze dne na den. Cirkusová skupina a škola, která tu vznikla, tak funguje nejen jako umělecké těleso, ale i jako kulturní a sociální instituce, nabízející bezpečný a bezplatný prostor pro rozvoj místní mládeže. Jejich příběh může být inspirací i pro komunity v méně drsných podmínkách.

Nicméně největší cirkusová událost festivalu se nekonala v režii Kanaďanů, ale pod taktovkou domácího souboru Cirkus Cirkör a jeho režiséra Jespera Nikolajeffa. Ten spojil akrobaty se skupinou akvabel a vytvořil velmi ambiciózní podívanou Aquanauts, odehrávající se ve vodě mezi Operou a Královským palácem, kde se jezero Mälaren mísí s Baltským mořem. Jedinečná lokace v centru města dovolila divákům sledovat událost ze čtyř stran (jak z břehu, tak z mostů lemujících hrací plochu) a vytvořit komplexní světelnou a zvukovou kulisu dění ve vodě i ve vzduchu. Zájem publika byl obrovský, pro dobrý výhled musel člověk zaujmout pozici minimálně hodinu předem. Čekání a mačkání se v davu bylo občas frustrující, v případě dobrého výhledu se ovšem trpělivost vyplatila.

Posláním Aquanautů nebylo nic menšího než šíření lásky, která všechno a všechny spojuje, přírodní živly nevyjímaje. Pod heslem Love Will Conquer All vytvářelo padesát akrobatů, akvabel a pyrotechniků fascinující obrazy.

Zhruba patnáct minut před samotným začátkem osvítila hrací prostor modro-fialová světla a na loďkách připlouvaly tajemné bytosti v stříbrných celotrikotech, s třpytivými kuklami na hlavách. „Bezpohlavní stvoření, milující a mírumilovné“ – jak je charakterizoval umělecký vedoucí projektu Pompe Hedegren – ovládla nejen vodu, ale i prostor nad ní. Z padesátimetrového jeřábu se na trapéze spouštěly další stříbrné postavy. „We came from the sea, we came from the sky…“ zaznívalo z reproduktorů rozmístěných okolo hracího prostoru, načež se rozjela rytmická hudební sekvence, během níž show nabrala na obrátkách. Na třicet akvabel v dynamické choreografii Katalin Bachry rozvířilo vodu a vytvářelo pozoruhodné obrazce, včetně velkého LOVE. Jejich kostýmy a především velké flitrové šupiny na hlavách vytvořily dojem různobarevných světel tančících na vodní hladině. Zároveň akrobati na platformách kroužili v cyr wheel, a dokonce v ohnivých suknicích. Lásku ve vzduchu znázornili dva umělci na kruzích, které jeřáb vynesl vysoko nad hlavy všech diváků a posléze je zase vrátil vodě. Živel ohně převládl ke konci zhruba čtyřicetiminutového představení rozhoupáním obrovské ohnivé koule, na níž balancoval akrobat, načež také skočil do vody. Často se dělo několik věcí najednou a mnohočetnou akci doplnila důmyslná práce se světlem, zvukem a barevným dýmem, dotvářející magickou atmosféru. Grand finále představovala vzdušná konstelace třiceti dvou Aquanautů, které jeřáb opět vynesl vysoko nad vodu, kde se skládali do různých formací.

Jednalo se o největší a nejsložitější akci, kterou kdy Kulturfestivalen svým divákům nabídl, a pro jejího režiséra se stalo představení na vodě splněným přáním, o němž údajně snil dvacet let. Dobře promyšlený koncept a precizně nazkoušené provedení mělo za výsledek skutečně nevšední a kouzelný zážitek přímo uprostřed města. Představení se opakovalo každý večer festivalu a tvůrci tak sklidili potlesk od celkem sta tisíc diváků.

 

Psáno z představení ve Vitabergsparku 14. a 28. srpna 2018 a z Kulturního festivalu 14.–18. srpna 2018, Stockholm.

Autor: Petra Dotlačilová
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: