Constellation (Markéta Vacovská, Kristýna Šajtošová). Foto Vojtěch Brtnický.
Tři ženy v krásných šatech, všední den, bezčasí v atmosféře letního dusna, kdesi blízko kostela. V tomto duchu se nesou v pořadí již druhé konstelace s podtitulem Time for Sharing uměleckého uskupení Spitfire Company. I tentokrát je cílem rozproudit v divácích vlnu asociací a představivosti, jen se hraje na jinou strunu. Constellations I byly drásající, disharmonické, rozrušující, plné erotického dusna a divokosti (recenze zde). Pokračování přináší zklidnění, snahu o vymanění se z hektické doby, prožívání daného okamžiku. Zdá se, že ono zpomalení a žití v přítomnosti je v současné době poměrně trendy téma, o němž se vydávají knihy, píší blogy, či dokonce organizují online kurzy. Není tedy divu, že se promítá i do uměleckého světa. V případě Constellations II se nepřímo nabízí inspirace třicetihodinovým zpomaleným Momentem Miřenky Čechové, byť ta je uvedena pouze jako autorka kostýmů. Zcela jiná je ovšem forma v režii Petra Boháče a choreografii tanečnic Cecile da Costy, Markéty Vacovské a Kristýny Šajtošové.
Scénu tvoří šípy v nesčetném množství zabodané v baletizolu do tvaru kruhu. Jasně vymezují prostor, v němž se tanečnice pohybují. Evokují lán obilí, tajuplné kruhy v něm, či už jen suchá strniska. V rohu stojí dřevěné schody vedoucí do prázdna k zavěšenému zvonu. Plynutí času připomínají pravidelné údery metronomu a jeho tikání se v průběhu děje různě vrství. Čas odměřuje i odbíjení zvonu a vizuálně ho zachycují pohyby tanečnic. V jednu chvíli sebou cukají, zastavují se přesně s údery, jindy se Vacovská sune zády po podlaze jako vteřinová ručička, jen v protisměru hodin, jako by se chtěla vrátit do minulosti. Do minimalistického zvukového podkresu občas pronikne cvrlikání ptáčků, bzukot mouchy, hřmění či déšť, jež navozuje atmosféru parného letního dne.
Po taneční stránce nabízí dílo širokou paletu projevů předvedenou perfektně připravenými těly performerek. Trhavé pohyby vystřídá ladnost a plynutí, pomalé momenty živočišná a ženská radost vyjádřená podupy, vířením. Společně prožitou euforii z hromadného tance zklidňuje objetí, kdy se těla tanečnic téměř spojí v jednu masu. Jemně se o sebe otírají tvářemi. Zažíváte intenzivní moment, velmi něžný, křehký, prostý jakéhokoli sexuálního podtextu, až máte chuť se k performerkám přidat nebo rovnou spočinout jako dosud nenarozené miminko v lůně své matky. Prožitek by chtěl být nekonečný, dívky se následně nehodlají svého uskupení vzdát, když se zdá, jako by je někdo chtěl od sebe násilím odtrhnout.
Individuální kvality účinkujících mají šanci více vyniknout v druhé půli představení, kdy je každé z nich věnován větší prostor. Markéta Vacovská se převtělí v šamanku či bohyni, která si neuvěřitelně intenzivním třesem určitých částí svého těla chce snad vyrvat srdce, až tím spustí prudký, ale zároveň zklidňující déšť. Následně je znehybněna šípy. Štafetu po ní převezme Kristýna Šajtošová, která ji vysvobodí a sama se tím uvrhne v past, kterou na ni kolegyně vymyslely. V rytmu tanga balancuje s šípy, z nichž nyní některé jen volně spočívají na její hlavě a ramenou. Snaží se, aby žádný nespadl. Zdá se, že skládá nějakou zkoušku, dívky ji nutí k náročnějším variacím, rychlejšímu tempu, až vystoupá po dřevěných schodech. Scéna přináší odlehčení a humor. Do filozofické roviny pak následně přenese diváky Cecile da Costa. Zprostředkovaným hlasem z reproduktoru vypráví historku, v níž figuruje Friedrich Nietzsche, mravenec a hledání pravdy. Ilusionistickou hříčkou pak ožebračí diváka o bankovku. Co z toho si zapamatujete? Ptá se hlas dál…
Závěr přináší rychlou retrospektivu. Ve chvilkových záblescích se znovu objevují audiovizuální prvky, kterých jste byli předtím svědky. Jako byste se probírali ze snu a postupně se vraceli do reality. Constellations II jsou ryze tanečním dílem ve vizuálně lahodící scénické krajině. Tvůrci dostáli svého cíle, donutí vám rozjímat, zpomalit, prožívat, nechat na sebe vjemy plně působit. Byť možná jen na onu hodinu…
Psáno z premiéry 12. března 2018, Divadlo Ponec.
Constellations II: Time for Sharing
Koncept, režie, scénografie: Petr Boháč
Choreografie, interpretace: Cecile da Costa, Markéta Vacovská, Kristýna Šajtošová
Světelný design: Jiří Šmirk
Kostýmy: Miřenka Čechová
Hudba: David Kolár, Yellow Swans, Colin Stetson, Martin Tvrdý
Premiéra: 12. března 2018
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?