The Painted Bird / Bastard - reportáž z projektu

20. 12. 2011 reportáže

Autor Karolina Kalinová

Po jevišti se šouravým pohybem v podřepu pohybuje muž – ptáče. Ptáče se mění v muže. Muž je zmítán vnějšími okolnostmi, je v neustálém napětí a nenachází klid. Tempo se zvyšuje, k pohybu a zvuku houslí se přidává drsný zpěv do mikrofonu. Zpěv se mění v křik a kvílení. Najednou vše zmrzne v nehybné ticho. Do nastalého klidu vstupují lidé. Jeden, dva, pět, deset, padesát…

V rámci festivalu AKCENT 2011, který se uskutečnil v listopadu v Divadle Archa, byla v Praze uvedena první část trilogie The Painted Bird (Nabarvené ptáče) / Bastard v New Yorku žijícího slovenského choreografa Pavla Zuštiaka. Samotnému představení předcházel intenzivní třídenní workshop pro veřejnost. Výjimečný americko-slovensko-polský projekt vznikl v koprodukci souboru Palissimo Inc. (USA) a kulturních organizací Stanica Žilina-Záriečie (SK), Institut Jerzyho Grotowského (PL) a La Mama Etc. (USA). Slovenský choreograf, režisér, tanečník a zvukový designér Pavel Zuštiak v něm přizval ke spolupráci slovenského tanečníka Jara Vinařského a amerického hudebního skladatele Christiana Fredericksona. Společně vytvořili sólové představení doprovázené živou hudbou. Ústředním tématem celé trilogie je vykořenění, jinakost a proměna. Trilogie je volně inspirována kontroverzní novelou Jerzyho Kosińského Nabarvené ptáče. V jedné z kapitol hrdina příběhu potká muže, který ve zlosti pomaluje ptáče a vrátí je zpět do hnízda. To je ostatními ptáky z hejna považováno za vetřelce a je uklováno k smrti. Představení vypovídá o pocitech člověka, kterého společnost považuje za vetřelce. Je to příběh osamělého člověka, který přichází z jiné kultury a v novém prostředí si vytváří svůj vlastní

malý svět. Pohybový slovník choreografie Bastard vychází ze současného tance. Výrazné je takřka neustálé tělesné napětí tanečníka. Ten je jakoby zmítán okolními vlivy, které mu brání svobodně jednat. Důležitou roli hraje hudební složka vytvořená Christianem Fredericksonem, který představení živě doprovází na housle. Představení do velké míry strukturuje light design, který ho člení na dvě části – úvodní s bodovým nasvícením a závěrečnou s plným nasvícením scény. Hudební i světelná složka inscenace jsou rovnocennými partnery pohybu a jsou její důležitou významotvornou součástí. Scéna je jednoduchá a funkční. Prostor je ohraničený oranžovou páskou, vlevo vpředu je v něm truhla (později se zabodnutým mečem), vlevo vzadu stojí na vyvýšeném pódiu hudebník. Kostým interpreta je výrazný a dotváří proměny postavy v průběhu představení.

Pohybově je choreografie výborně zvládnutá. Jaro Viňarský zvládá i fyzicky náročné pasáže s lehkostí, ve tváři se mu zračí emoce, které vychází z velkého tělesného napětí a jsou syrově pravdivé. Představení strhuje svou energií a vyvolává mrazení. Napětí je citelně obsaženo v dynamických i klidnějších částech a stupňuje se až do konečného výbuchu výkřiků hlavního interpreta: „The bastards…“ Výkřiky najednou zmrznou, stejně jako se jejich původce zastaví ve „štronzu“. Do nastalého klidu přicházejí lidé. Obklopí a postupně pohltí a strhnou hlavního hrdinu. Ten se snaží do této lidské masy integrovat, ale ta ho nepřijímá a nakonec ho opouští. Právě pro tuto závěrečnou scénu, do které je zapojena široká veřejnost, předchází každému představení několikadenní workshop. Toho pražského se pod vedením Pavla Zuštiaka zúčastnila velmi početná a věkově i profesně pestrá skupina. Tvořilo ji na šest desítek dobrovolníků od studentů (nejen) uměleckých škol až po osmdesátiletou ženu.
Měla jsem příležitost se workshopu zúčastnit a získat tak cennou a obohacující zkušenost. Přesto, že hlavním záměrem workshopu byla příprava závěrečné scény choreografie, nebyl workshop pouhým nácvikem a naplňováním choreografovy představy o výsledném tvaru. Pavel Zuštiak pracoval s jasným záměrem, k němuž nás postupně vedl, aniž by nás však do něj jakkoli manipuloval. Tvorbě závěrečné scény předcházela řada cvičení na rozehřátí, souhru skupiny, práci s hlasem, prostorem, navázání kontaktu s druhými lidmi. Tato cvičení pak byla v další práci harmonicky integrována v závěrečné scéně, která je vystavěná z jednoduchých, ale účinně použitých prostředků jako oční kontakt, chůze, zastavení, běh, leh. Závěrečná scéna má dvě dynamicky odlišné části. Úvodní rychlou část vygradovanou až do neúnosnosti vystřídá zklidnění spojené s davovým chováním lidí, kteří jakoby mechanicky dělají všichni to stejné a nepřipouští odchylky. Obyčejnost lidí je podtržena kostýmem – jenž je naprosto civilní, a použitými světly – bodová světla se mění v plné nasvícení scény.

Práce na závěrečné scéně byla ztížena velkým počtem dobrovolníků, Pavel Zuštiak však vedl početnou skupinu s humorem i důsledností a skupina ho na oplátku podporovala svým nadšením a disciplinovaností. Díky tomu nedošlo ani v dynamických částech k výraznější kolizi a ve všech zúčastněných zůstal intenzivní prožitek souhry velké skupiny. Za intenzivní práci byli účastníci workshopu odměněni možností nahlédnout pod pokličku tvorby u nás zatím nepříliš známého slovenského choreografa, a především silným divácko-účastnickým zážitkem v samotném představení.
Pro mě byly vedle zážitku z dynamiky velké skupiny na jevišti nejsilnější letmé okamžiky setkání s hlavním interpretem, kdy jsem pocítila jeho odlišnost a nepatřičnost v naší skupině. Za důležitý moment projektu považuji i to, že jsme při generální zkoušce přímo navazovali na sólový výstup Jara Viňarského. Došlo tak i pro nás, kdo jsme nebyli v hledišti během představení, k propojení obou částí choreografie. (Při představení větší část účastníků přichází ze zákulisí.) Pavel Zuštiak tak vlastně hned dvakrát boří bariéru mezi jevištěm a hledištěm. Poprvé samotným workshopem úzce propojeným s představením a umožňujícím zapojení široké veřejnosti a podruhé v okamžiku, kdy se někteří „diváci“ začlení do inscenace. Pavel Zuštiak sám o tom říká: „Pracoval som takto s ensemblom v šiestich mestách a vždy som v údive, ako sa medzi nami niečo udeje a premení sa v nás v tak krátkom čase. Skupina ľudí, ktorí otvoria svoju pozornost medzi sebou a na to, čo je okolo nich. To prepojenie medzi divákom a ľudmi na scéně je to, čo ma nesmierne zaujímá - to je miesto kde je mágia divadla. Ono to nikdy nejde len jedným smerom a keď dôjde k "pohybu" v celom divadelnom priestore, vtedy je možné, že sa všetci prítomní dotknú niečoho čo ide rádovo "nad nimi".“ Dalo by se říct, že se celý projekt neustále proměňuje s tím, jak se mění část jeho interpretů. První část trilogie se dosud realizovala v šesti městech – Žilině, New Yorku, Praze, Bratislavě a Banské Bystrici. Její druhá část Amidst se zatím uskutečnila pouze v New Yorku. V USA také budou na podzim roku 2012 uvedeny v premiéře všechny tři části trilogie The Painted Bird – Bastard, Amidst a Strange Cargo jako čtyř až pěti hodinová divadelní zkušenost. Ještě předtím se však 7. a 8. února 2012 v Arše znovu uskuteční první část trilogie. Další diváci tak budou mít možnost tento výjimečný projekt nejen zhlédnout, ale také se do něj aktivně zapojit. A kdo ví, třeba se v budoucnu podaří do Prahy přenést i celou trilogii. Určitě by si tu své diváky našla. Psáno z generální zkoušky a z představení 20. 11. 2011 v Divadle Archa. Námět a choreografie: Pavel Zuštiak
Tanečník a spoluautor: Jaro Viňarský
Autorská hudba a interpretace: Christian Frederickson
Světelný design: Tomáš Morávek (CZ) / Joe Levasseur (USA)
Návrh projekce: Manny Palad (USA)
Scéna: Nick Vaughan, Pavel Zuštiak
Produkce: Palissimo Inc. (USA)
Ko-produkce: Stanica Žilina-Záriečie (SK), Institut Jerzyho Grotowského (PL), La Mama Etc. (USA)
Slovenská premiéra: 22. a 23. 7. 2010
Foto: Jan Hromádko