The Pianist (Thomas Monckton). Foto: Heli Sorjonen.
V poměrně velkém halovém prostoru Jatek78 nalezl divák po příchodu kulisu ze dvou modrých šál, evokující kabaretní salon či snad menší koncertní pódium. Na něm se vyjímal především klavír se židlí a lustr. Krásná scéna jako ze začátku 20. století, kdy si člověk vzpomene na atmosféru (zfilmovaných) výstupů skvělého hudebního klauna Grocka. Náš Pianista se ovšem neprojevil tolik jako hudební klaun, který staví své vtipy na komické, a přitom virtuózní, hře na řadu nástrojů. Naopak se takřka celé představení na závěrečný hudební výstup pečlivě připravoval. Na oněch přípravách samozřejmě stavěla dramaturgie a klaun Thomase Moncktona si nenechal ujít jedinou příležitost, jak pozdržet ještě výstup nějakou další taškařicí, ať už konfrontací s diváky, efektním žonglováním s notami, nebo zachraňováním klavíru, jemuž omylem sundal jednu nohu. Při tom všem prokazoval sólista velikou hbitost pohybů a většinu akcí vykonával v rychlém sledu. Svižnost každopádně nebyla na škodu, protože klaun zároveň i skvěle mimoval a žádné gesto nemohlo ve své srozumitelnosti divákům uniknout. Představení se tak neslo v živém duchu a o stále nové a nové gagy nebyla nouze.
Nešlo ale jen o ně, ale i ve velké míře o zajímavý typ klauna, jehož Monckton představil.
Na jednu stranu byl někdy (zdánlivě) nemotorný a prostoduchý jako „přiblblý“ typ August, na druhou ovšem chtěl udržet dekorum a zdání důležitosti, jak běžně činí bílý klaun. Tato ambivalence zintenzivňovala zážitek publika, které se ocitlo pod dvojí „palbou“ různých klaunských postupů. A dvojakost se projevila i v náplni scének, jež Monckton předváděl. Povětšinou se jednalo o rekvizity a situace, které se příčily klaunově vůli, a on s nimi zápasil. Někdy to ovšem byla i drobná pozastavení, aby s chutí ukázal něco, co si zrovna vymyslel, jako když na točící pianistické stoličce předvedl pouze pomocí svých prstů jakousi „cestu životem“ dvou jedinců od dětinského nadšeného běhu po lásku, rodičovství a smrt. Pár prostinkými gesty vytvořil Monckton situaci až dojemnou, když ruce na konci scénky jako ptáci odlétaly pryč.
Lyrická nota se promítla i do závěru představení. Poté, co se klaun konečně dostal k hudbě a přehrál „úvodní“ melodii, začal se z klavíru valit dým. Poté zas z nástroje vyrostly květiny. Zasažen touto absurditou si aktér už jenom sedl a své závěrečné číslo zahrál pomalu, teskně a tklivě, a i jemné světlo najednou ukázalo tu melancholickou duši klauna, který si jen tiše vychutnává onu klidnou chvíli bytí, po vší té fantasmagorii, kterou předtím hodinu z rozmaru předváděl.
Při potlesku se pak plně projevil klaunský charakter protagonisty, o němž jsme si do té chvíle mohli jen na devadesát procent myslet, že je takový i v životě. Místo brzkého opuštění „role“, jak to tak v divadle při „klaněčkách“ bývá, nosil Monckton jeden nesmysl za druhým (zmenšeninu piana, s níž se uklonil, židli, na kterou se pro vychutnání potlesku posadil, atd.) a živými improvizovanými reakcemi na nečekané situace během představení i po něm ukázal, že je zkrátka klaun tělem i duší.
Psáno z představení 22. dubna 2016 v prostoru Jatka78, Praha.
The Pianist
Námět a režie: Thomas Monckton a Sanna Silvennoinen
Kostýmy: Kati Mantere
Světelný design: Juho Rahijärvi
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?