V angličtině „timeless“ znamená „nadčasový“, takže název premiéry baletního souboru Národního divadla pod vedením Filipa Barankiewicze v sobě skrývá velký obdiv k choreografickým mistrovským dílům minulosti, které nás bezesporu přežijí. Jedná se, jak bývá obvyklé, o tři díla v jednom tanečním večeru. V první části se v Praze poprvé uvádí Serenáda legendárního choreografa George Balanchina na hudbu Petra Iljiče Čajkovského (Serenáda pro smyčce v C dur), ve druhé Svěcení jara skladatele Igora Stravinského, dílo dalšího vynikajícího amerického tvůrce Glena Tetleyho, u nás dosud neuváděné. Exkurzi do minulosti rozděluje Separate Knots, zcela nová kompozice současného izraelského tvůrce Emanuela Gata, žijícího již přes deset let ve Francii, která udivuje svérázným pohybovým slovníkem a nezvyklou metodou tvorby i nastudování. V dramaturgii Baletu Národního divadla pod vedením Petra Zusky byly uváděny podobné večery pod názvem Amerikana vždy s určitým časovým odstupem, takže některá díla Balanchinova, Tetleyho, stejně jako Aileyho, Limóna a Forsytha se na naší první scéně již objevila.
Noblesní hold mistrovi
Životní cesta i dílo George Balanchina má neuvěřitelnou křivku a pro vnímání a existenci tance 20. století především ve Spojených státech amerických nedozírnou cenu. Mistr B, jak bývá označován (rodným jménem Georgij Melitonovič Balančivadze), vystudoval Carskou školu divadla a baletu v Petrohradě, poté byl u Sergeje Ďagileva a v jeho Les Ballets Russes.
Serenáda vznikla v roce 1935, krátce poté, co Balanchine založil School of American Ballet (1934). Autor však dílo vícekrát revidoval, naposled v roce 1975. Kolik přesunů a geometrických přeměn i zvratů, zvláštního „řasení“ v prostoru se děje a rozvíjí, nelze snadno pojmenovat. Všemu vévodí (podle původní choreografie) sedmnáct tanečnic. Výchozí sytě modrý romantický obraz bez scénografie, tedy v holém prostoru, znázorňuje, jak si dívky oslněny svitem slunce zakrývají tvář. Náhle se jedna utrhne z této statické klidné pasáže a začne tančit. Od tohoto momentu se nabaluje nesčetný proud křehkých sborových i menších sólových výstupů, velmi přesných a precizních v provedení. Sólové party tří dívek – „Dívka valčík“ (Aya Watanabe), „Ruská dívka“ (Alina Nanu) a „Temný anděl“ (Miho Ogimoto) – i něžný dívčí sbor tanečnic vyruší svými výstupy dva muži – „Chlapec valčík“ (Dmytro Tenytskyy) a následně „Chlapec elegie“ (Giovanni Rotolo).
Kompozičně se Balanchine navrací do výchozího obrazu, ale když si již myslíme, že vše vrcholí a skončí, následuje dramatičtější situace, kdy si sólistky rozpustí dlouhé vlasy a v určitém uvolnění či vzrušivé extázi tančí dále ve smutněji laděné atmosféře.
V závěru jednu dívku přenáší na ramenou muži, odchází pomalu jakoby do jiného světa, jiné dimenze. Samozřejmě se nejedná o narativní příběh, spíše jen o určitou symboliku – nejdříve radosti a pak odchodu či smrti.
Taneční neoklasický styl Balanchina se vyznačuje důkladnou přesností a zvláště rychlostí nohou, ostrých krokových variací, samozřejmě na špičkách. Naopak port de bras by mělo být velmi vláčné a měkké oproti ostrosti nohou. Výkony všech sólistů byly velmi zdařile přesné, přesto se zdá, že v druhém obsazení Sophie Benoit, Nikola Márová i Andrea Kramešová s partnery – Michalem Štípou a Adamem Zvonařem – se více blížili Balanchinově jemnosti, vznešenosti a noblese. Serenáda Petra Iljiče Čajkovského by ovšem mohla být Orchestrem Státní opery zahrána čistěji i přesněji. I když je výborné, že celý večer je pod taktovkou Davida Švece doprovázen živě!
Pokaždé jinak
Jediným žijícím choreografem první baletní premiéry aktuální sezóny ND je izraelský choreograf Emanuel Gat. Od roku 2007 žije ve Francii v Istres, kde začal pracovat v Maison de la Danse Intercommunale se svým desetičlenným souborem Emanuel Gat Danse, a je napojen na mezinárodní festival tance Montpellier Danse, kde mnoho let po sobě vytvořil a předvedl řadu choreografií. Většina z nich je velmi dynamická s poutavým výběrem hudby. (Rozhovor k Separate Knots si můžete přečíst zde)
Je zajímavé, že se pro uvedení v Praze rozhodl pro pouhý duet, i když měl k dispozici tak velký ansámbl. Po výběru tanečníků vznikly různě namíchané páry. Jen jeden pár, v premiérovém obsazení Morgane Lanoue a Federico Ievoli zůstal smíšený, v druhém obsazení excelují muži Štěpán Pechar a Ondřej Vinklát a v dalším uvidíme zkušené tanečnice Kristinu Kornovou a Kristýnu Němečkovou. To jistě není na škodu. Jenže choreografie sama působí poněkud nejistě, zdánlivě nedokončeně. Určitou syrovost podtrhuje volba kostýmu, kterým jsou jen černé slipy u mužů a lehké bílé prádélko u dívek. Je to škoda, protože způsob práce, který Gat zvolil, je do značné míry nový, neobvyklý. Od prvních zkoušek byl choreografem i jeho asistenty předán pevný pohybový materiál, s kterým se tanečníci jistě brzy ztotožnili. Nicméně s pohybovými úseky a frázemi pracují nezávisle na původním zadání, jako když si například afričtí muzikanti dávají tzv. apel, výzvu k rytmické či dynamické změně. Tak tedy všechny genderově rozdílné dvojice trochu improvizují, kdy a po čem kterou dílčí část choreografického vzorce místy i s intimní partneřinou se zvedačkami, přenášením či kontaktem, zvolí. Každé představení tak může být díky metodě akce a reakce zcela odlišné.
Scéna je prázdná, jen v pozadí stojí klavír, na který tanečníky doprovází virtuos Martin Levický nebo Marcel Javorček. Oba hrají skvěle, ale Martin Levický je zřejmě s Chopinovou hudbou více spjat. Jedná se o Sonátu č. 3 h moll, op. 58, konkrétně o dvě části Allegro maestoso a Finale, Presto, ma non tanto, agitato. Je otázkou, do jaké míry jednotlivé páry hudbu skutečně poslouchají, protože celek spíše dotváří, dekoruje, choreografické řešení je vlastně od hudební předlohy zcela odtažité.
Na hranici fyzických možností – Ondřej Vinklát hraje prim
Vrcholem večera je samozřejmě Sacre du printemps neboli Svěcení jara Igora Stravinského. Je všeobecně známé, že Stravinskij nechtěně rozpoutal revoluci v hudebním světě a zapsal se dne 29. května 1913 do historie celého uměleckého vnímání neuvěřitelným a neopakovatelným skandálem. Představení se tehdy nedohrálo, protože rozmazlení diváci, navyklí romantickému i klasickému hudebnímu estetismu v pařížském divadle Théâtre des Champs Elysées, dramatický a rituální i rytmicky šílený nápor skladby s podtitulem Obrazy z pohanské Rusi prostě nevydrželi. Nepochopili v tu chvíli, že se jedná o jedinečné a geniální dílo. Představení bylo nazýváno Massacre du printemps (Vraždění jara). Určitou satisfakcí pro Stravinského bylo koncertní uvedení v roce 1914 v Pařížské Opeře opět pod vedením dirigenta Monteuxe. Balet byl znovu uveden v choreografii Leonida Mjasina rovněž v Théâtre des Champs Elysées (prvním choreografem byl Václav Nižinskij, ale v té době byl již vážně psychicky nemocný).
Pro nynější premiéru byla vybrána mistrovská verze Glena Tetleyho z roku 1974 v nastudování Bronwen Curry a Alexandera Zaitseva.
Glen Tetley se také dostal k tanci spíše náhodou, na jeho talent upozornil americký choreograf Jerome Robbins. Tetley se začal intenzivně vzdělávat jak v klasickém tanci u Antonyho Tudora a Margaret Craske, tak i v moderních technikách u Marthy Graham a Hanye Holm. V jeho významných dílech je to velmi patrné a jeho taneční technika je velmi náročná. Právě ve Svěcení jara musí tanečníci jít až za hranice svých fyzických možností, v technice, rotacích, skocích a pádech, v ekvilibristice zvláště v partneřině, kdy především sólový pár – postava Matky a Otce v bravurní interpretaci a silném výrazovém sdělení Nikoly Márové a Michala Štípy (v obou premiérách) – mají nespočet až akrobatických zvedaček i podivuhodných artistních pletenců. U obou je jasně vidět, nakolik jsou spolu jako taneční partneři a špičkoví profesionálové po mnoha letech společné práce spojeni. Na začátku inscenace vidíme Vyvoleného (ve verzi Tetleyho je to muž), který bude a je obětován. V prvním obsazení exceluje vynikající Ondřej Vinklát, z kterého vždy sálá vynikající energie, o technickém provedení nemluvě. Zdá se, jako by to Glen Tetley postavil pro něj. Čtyřicet let po premiéře máme dojem jasné aktuálnosti, marnosti počínání, jisté bezmoci i bezbrannosti, jak ji tato divadelní postava sděluje. Opět všechny sólové výstupy jsou plné technických záludností ve smyslu grahamovských prvků plných kontrakcí i spirálových rotací, šílených skoků a pádů, ale i akrobatických prvků. Například, když mužský sbor chytá Vyvoleného z výšky do pádu – zdánlivě do prázdna a stavu beztíže!
I mladičký tanečník Youn Sik Kim v druhém obsazení se snaží obstát, ale přeci jen nemá ještě takovou sílu.
V první části skladby kompozičně pracoval Tetley nejdříve s cíleným násobením počtu mužů, a sice po třech, kteří se objeví v kánonu ve stejné pohybové frázi. Podobně pracuje i v dalších sborových částech. Jasnost kompozičního řešení choreografie se stává do jisté míry učebnicí. Gradace pohybového plánu v jeho náročnosti, tempových i dynamických změnách a práci s prostorem je vynikající, nehledě na přesné souznění s hudbou. Pro částečně nově postavený baletní soubor je velkou výzvou. Po konkurzu, který proběhl v únoru tohoto roku, nastoupilo čtrnáct nových tanečníků, někteří samozřejmě odešli. Škoda, že v programu, který je profesionálně připraven, není o sólistech ani o nových členech zmínka, kromě tradičního jmenovitého obsazení. Rozhodně by si to zasloužili.
Svěcení jara v choreografii Glena Tetleyho je opravdová „pecka“ a nečekaná nálož pro interprety i diváky.
Psáno z první a druhé premiéry 20. a 21. října 2017, Národní divadla Praha.
Timeless
SerenádaChoreografie: George Balanchine
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Hudební nastudování: David Švec
Dirigent: David Švec, Václav Zahradník
Kostýmy: Roman Šolc
Světelný design: Daniel Tesař Separate Knots
Choreografie: Emanuel Gat
Hudba: Fryderyk Chopin
Kostýmy: Emanuel Gat
Světelný design: Emanuel Gat
Svěcení jaraChoreografie: Glen Tetley
Hudba: Igor Stravinskij
Hudební nastudování: David Švec
Dirigent: David Švec, Václav Zahradník
Scéna a kostýmy: Nadine Baylis
Světelný design: John B Read První premiéra 20. října 2017 Druhá premiéra 21. října 2017
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 20x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?