Tomáš Rychetský: „Jako divák mám rád, když jsou věci nevyřčené.“


S Tomášem Rychetským jsme se setkali v jedné kavárně vedle Divadla na Vinohradech. Bývalý tanečník pražského Národního divadla a zakladatel seskupení Dekkadancers se po skončení taneční kariéry vrátil do rodné Jihlavy, kde v Horáckém divadle pracuje jako stage manager. Do Prahy se nyní vrací jako choreograf premiéry Pražského komorního baletu Rekviem za nekonečno.

S PKB se během své kariéry nesetkáváte poprvé. Jak se vám nyní se souborem pracuje?
Jako choreograf s nimi spolupracuji podruhé. Původně jsem hned po škole působil v PKB jako tanečník, když byl ve vedení Libor Vaculík, kterého po čase vystřídal Pavel Šmok. Během té doby jsme s Davidem Stránským udělali jednu z našich prvních choreografií. Poté jsem byl přizván na Nevyřčené ticho, které uvádělo původně Národní divadlo v rámci České baletní symfonie. Bude nakonec obnoveno i pro právě připravovaný komponovaný večer Rekviem za nekonečno. Scénu dělal Milan Cais z Tata Bojs, důležitý byl světelný design Daniela Tesaře.
Pražský komorní balet je teď v podstatě nový soubor, z minulé sezóny zůstali snad jenom tři tanečníci. Většinu souboru tvoří mladí absolventi konzervatoří, zejména Tanečního centra Praha, jedna dívka dokonce stále studuje. A já musím říct, že jsem byl velice překvapen, jak dobře se s nimi pracuje a jak jsou připravení. V rámci Balet Praha Junior hodně pracovali s řadou choreografů, zejména s Attilou Egerházim, a ta průprava je na nich hodně patrná, umí poslouchat a reagovat.

V případě Rekviem za nekonečno, které bude zbrusu novou premiérou, jste měl tematicky volnou ruku?
V podstatě ano. PKB chce jít ve Šmokových šlépějích propagace českých skladatelů, to bylo jediné zadání. Původně jsem myslel na Janáčka, z diskuzí ale vyplynulo několik skladeb od Dvořáka. Rekviem mě původně nenapadlo, připadalo mi jako příliš velké sousto. Ale v kontextu nedožitých devadesátin Pavla Šmoka, který měl Dvořáka velmi rád, a já měl rád jeho choreografie na Dvořákovu hudbu, mi to připadalo vhodné.

Jak jste inscenaci tematicky uchopili?
Zajímavé bylo hledání způsobu zpracování. Chtěl jsem najít příběh, s tím mi pomohl jihlavský umělecký šéf Pavel Šimák, se kterým hodně spolupracujeme. Už předtím jsme společně udělali dokudrama 3100°C mé krve, v němž se zaobíráme tím, co vede mladé Evropany k tomu, že se seberou a jdou bojovat za IS, a navazujeme na to i s dalšími plánovanými projekty.
Rekviem mi bylo jasné, že je pro mě příliš náročné a že potřebuji mít k ruce režiséra. Už s Dekkadancers jsem využíval přítomnosti režiséra. Ten dokáže udržet logickou linku, která se mně jako choreografovi může snadno ztrácet. Zde jsme vycházeli ze srovnání různých kultur a přístupů k pohřbívání. U nás je pohřební slavnost smutnou tryznou, oproti tomu v Jižní Americe se jedná o velké a barevné oslavy. Nechtěli jsme brát smrt jako něco špatného, ale jako součást bytí. Pavel Šimák má blízko k víře v převtělování a zajímal ho onen stav „poté“. Zároveň nás inspiroval dokument Doktoři, který vysílala Česká televize. Šlo o případ mladého člověka, kterému operovali srdce. Po osmihodinové operaci se mu utrhla tepna. Operovali dalších osm hodin a stalo se totéž. Lékař v tu chvíli řekl, že už to nejde dál. Řekl, ať se napíše, že život je ukončen. To nám připadalo jako silný okamžik. Naše Rekviem je o víře v to, že lidská energie nemůže zmizet, ale transformuje do jiné podoby. V duchovním rozměru skladby jsme se pokusili vyjádřit konkrétní lidský osud.

Projevila se vaše rešerše kulturních odlišností ohledně pohřebních rituálů i ve výsledné podobě inscenace?
To ne, spíše šlo o to, abychom si dokázali najít způsob, jak to celé uchopit z hlediska příběhu a vyznění, než že by šlo o přímou inspiraci.

V názvu je obsaženo nekonečno. Co má symbolizovat?
Nekonečno lidské energie. Smrt jako kdyby popírala zákon o zachování energie. I když je tělo staré a nemohoucí, stále je té energie plné, natož pak u mladého člověka, který zemře například při nehodě. Spojení Rekviem za nekonečno pro mě může mít dva výklady – zádušní mši za nekonečno, které neexistuje. Ale zároveň je to žádost o spásu, kdy by smrt nebyla žádným koncem, ale pokračováním.

Nevyřčené ticho i Rekviem za nekonečno spojují melancholická témata. Přitom v Dekkadancers jste se proslavili zejména humorem.
Je to náhoda, že se to tak zrovna sešlo. Humor mám stále rád. Nevyřčené ticho jsem dělal před lety a je zajímavé, jak bylo vykládáno. Na začátku odchází muž, zůstává dívka se svými dvěma myšlenkami. Rozhodují se, jestli někde zůstat, nebo ne. Někteří si to vykládali tak, že muž se šel zabít a ona se rozhoduje, jestli se má zabít také. Přitom on mohl odejít pracovat do zahraničí. Je to jen o hře rozhodování, zvažování pro a proti. Použitá Janáčkova Sonáta je poměrně náročná a váže se k tragické události, tak možná proto to svádělo k těmto výkladům. Psalo se, jak je Rychetský depresivní, a já to tak přitom vůbec necítil. Na mnoho diváků to působilo spíše poeticky. I jako divák mám rád, když jsou věci nevyřčené a já pak třeba hodinu sedím a přemýšlím.

Stalo se vám to poslední dobou u nějaké inscenace?
Ano, u Black Black Woods, co dělala La Putyka. Proseděl jsem si tam celých pět hodin a poté několik dní přemýšlel nad tím, jak dobře je to udělané. Zároveň rád zajdu i na inscenaci, jako třeba nyní na Poslední večeři od Dekkadancers, kde je všechno jasné, všechno vyřčené, není třeba nad tím dlouze přemýšlet… To je stylově podobné tomu, o co jsme se snažili kdysi my. Ale už to má krásnou strukturu celovečerního představení.

Druhou generaci Dekkadancers ostatně mohutně podporujete i na sociálních sítích…
Je to moje dítě. My to tehdy odpískali, já se odstěhoval do Jihlavy, nebyl čas… Takže jsem byl velice rád, když kluci přišli, že by v tom po nás chtěli pokračovat. Nám to provoz v divadle tehdy trochu umlátil, ale oni v sobě našli energii do toho jít a po nocích zkoušet. Mají můj obdiv.

Úspěch Dekkadancers vycházel i z velké divadelnosti, která byla a je v tvorbě přítomná.
Nikdy jsem nad tím neuvažoval, ale když jsem nedávno ukazoval Pavlu Šimákovi své staré věci, tak to též docenil. Jako režisér je vnímá úplně jinak než lidé od tance, navíc dříve dělal i hodně pohybové věci. Když jsem ho oslovil kvůli Rekviem, řekl, že už má z divadelního hlediska plné zuby čistého tancování. Ač je skvělé, krásné, je pořád hůře srozumitelné. Naše věci si užíval, protože v sobě měly i něco jiného než jen pohyb. Já sám se strašně rád koukám na Kyliána, jeho choreografie jsou často o geniálně čistém pohybu. Ale pro diváka, co jde poprvé v životě na něco tanečního, to nemusí být takové lákadlo.

Dekkadancers se ale nesnažili jen o zábavu a mrzelo mě, když je někdo škatulkoval jako ty, co dělají pořád humor. Vážnější věci, jako třeba Černý mraky nepláčou, které jsme dělali s Jiřím Pokorným, pak někteří přešli, přitom to podle mě byla velice povedená věc.

Zajímá vás reflexe vlastních choreografií?
Zajímají mě reflexe přátel, lidí z oboru i obyčejných diváků. Pokud někdo něco konkrétně napíše, najednou jako by to bylo dáno. Je jedno, jestli to vnímá pozitivně, či negativně, ale pokud například zmíní nějaký svůj konkrétní výklad, mrzí mě to, protože divák, který si to přečte, bude hledat to, co napsal kritik, a ne co se tam snažil dodat tvůrce. Mám rád, když je kritika či recenze napsána tak dobře, že o inscenaci hodně poví, ale přitom neprozradí.

Ovšem z taneční scény jste v posledních letech poněkud vypadl.
To kvůli mému odchodu do Jihlavy, kde je činohra. Tam nyní působím jako stage manager – jsem mostem mezi uměleckou a technickou částí, ale zároveň dělám i pohybovou spolupráci. Ohromně mě to baví, divadlo má dva roky nového skvělého ředitele Ondreje Remiáše, herci jsou nadaní ve všech směrech a já si nemyslel, že se ještě vrátím k choreografiím pro taneční soubory. S herci mě to baví možná i víc. Nemají taneční manýru. Jsou jinak energičtí, přímočaří.

 

Tomáš Rychetský se narodil 30. dubna 1978 v Jihlavě. Navštěvoval taneční studio DSF pod vedením Daniela Záboje a soukromou taneční konzervatoř v Hradci Králové. V osmnácti letech přestoupil do Prahy, kde dokončil svá studia na Taneční konzervatoři hlavního města Prahy (obor moderní a lidový tanec). Během studia spolupracoval s mnoha zahraničními lektory. Již na konzervatoři začal s prvními choreografickými pokusy společně s Davidem Stránským. V roce 2000 nastoupil do Pražského komorního baletu, kde tančil v choreografiích předních českých, ale i zahraničních choreografů: Jan Kodet (S úctou líbám…), Jiří Kylián (Šest tanců), Pavel Šmok (Stabat Mater, Holoubek, Sinfonietta, Golem, Svatba), Libor Vaculík (Slovanské dvojzpěvy, Don Juan, Hirošima, Tance podle Brahmse), Petr Zuska (Sonáta, Šibeničky, Mariin sen), Christopher Bruce (Sen seržanta Earlyho), Patrick Delacroix (Son Chemin), Robert North (Bolero). Od sezony 2003/2004 byl členem baletu Národního divadla v Praze, kde tančil sborové, ale i menší sólové role.
Své choreografické práci se věnuje i nadále: Bratři (Tanec Praha 2001), Alterego (Eurovizní soutěž v Londýně), Válka růží (Choreografická soutěžní přehlídka ČR 2001), Omylem andělem, Positivní…? (zařazena do repertoáru Pražského komorního baletu), Šťastná sedma, Č4yři (festival Tanec Praha 2004). 
V roce 2005 měla premiéru na Miniaturách v ND jeho první samostatná choreografie Bezpředmětná křehkost. Ve stejném roce uvedl projekt NANOPICTURE inspirovaný nanopříběhem od české hudební skupiny Tata Bojs. V rámci Soutěžní přehlídky současné taneční tvorby ČR 2011 získal s Viktorem Konvalinkou Cenu za humor v choreografii za dílo Deka pod dekou (Bohemia Balet). V roce 2009 založil spolu s Viktorem Konvalinkou a fotografem Pavlem Hejným soubor Dekkadancers. Soubor byl brzy široce pozitivně přijat pro svůj neotřelý humor, pohybovou invenci, energii a virtuositu a je považován za jeden z předních tanečních souborů v Čechách. V současné době pracuje v jihlavském Horáckém divadle jako stage manager, zároveň pomáhá v inscenacích na pohybové spolupráci.


Autor: Barbora Truksová
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: