Tomáš Kuťák, Foto: Alžběta Krhovjáková
Tomáši, rád bych se pro začátek zeptal, co vás k tanci přivedlo?
Nuže, k tancování mě to táhlo vždy. Člověk nepotřebuje mít konkrétní zlom, který ho k něčemu přivede, prostě víte, co byste chtěli dělat. Už jako dítě jsem zkoušel taneční kroužky, ale nikdy jsem u toho nevydržel dlouho, jelikož to nikdy neodpovídalo tomu, co jsem si představoval. Přesto jsem se opakovaně vracel a intenzivněji jsem pak začal v osmnácti letech. To, co mě u tance udrželo a přimělo naplno začít, byly filmy Center Stage a záznam muzikálu Cats. Obojí jsem viděl asi milionkrát a učil se doma choreografie z videa – to jsem prostě věděl, že tohle chci.
Pravidelně vyučujete v mnoha pražských studiích. Na tanečním veletrhu Dance Life Expo budete vyučovat lekce Contemporary JAZZ… Jak byste tento taneční styl charakterizoval?
V první řadě bych rozdělil contemporary a jazz. Rád bych předeslal, že vnímání těchto stylů je pouze můj úhel pohledu založený na zkušenostech, které jsem získal na studiích v Londýně a ve Spojených státech. Specifikovat především styl contemporary je velmi komplikovaná záležitost. Jedná se o styl, který jako takový dává hodně velký prostor pro osobnost každého choreografa/lektora, a tudíž jednotlivé contemporary lekce jsou dosti rozdílné. Rozhodně by však měl být přítomen nějaký základ klasického baletu a moderny, což platí i u jazzu, který ovšem vnímám jako komerčnější, dynamičtější styl s většími pohyby atd.
Vaše jméno je spjaté také s taneční skupinou Evil Dancers, která se na festivalu představila minulý rok. Co ve vás vzbuzuje tvorba choreografií? Naplňuje vás to?
Samozřejmě naplňuje, jinak bych to nedělal. Pravda je, že je to práce – a s tím se pojí určité povinnosti. Je pak jasné, že člověk nemá vždy náladu a energii něco tvořit. Co ve mně vzbuzuje tvorba, je komplikovaná otázka. Ne vždy se podaří naladit se na správnou vlnu, a tak člověk něco vymyslí a jde od toho. Když se však člověk naladí na správnou atmosféru, třeba s dopomocí hudby… je to těžko popsatelný pocit, ale řekl bych, že se dostávám do jiného stavu vědomí, kdy mě ta hudba maximálně naplní a často pak přicházejí nápady, které mne samotného překvapí. Najednou začnou moje představy dávat smysl a vše do sebe zapadat. Samozřejmě nejvíce naplňující je pak ten pocit, když daná choreografie funguje nejen v mojí hlavě, ale i na jevišti, když člověk vidí něco, co vytvořil, kus nějaké práce.
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?