Until the Lions – Definování genderu v pohybu


Akram Khan není na světové taneční scéně žádným nováčkem. Jeho houževnatá umělecká tvorba, odvážné i aktuální taneční experimenty a perfekcionismus provedení mu vynesly mezinárodní věhlas trvající již několik dekád. Khan dokáže ukočírovat a dovést k synchronizaci velké skupiny tanečníků (v poslední době to byl soubor English National Ballet v jeho pojetí baletu Giselle), ale také zaujmout pouhým duetem nebo sólem, z nichž umí vytvořit fascinující show. Tak tomu bylo u Sacred Monsters s balerínou Sylvií Guillem, Torobaka s flamenkovým tanečníkem Israelem Galvánem nebo v případě vlastního velkolepého sóla Desh, které mohli čeští diváci zhlédnout ve Státní opeře během festivalu Tanec Praha 2013. Zmíněné tituly též poukazují na Khanovu oblibu v kombinování tanečních technik různých stylů a kultur, což odráží i jeho vlastní životní cestu a zkušenost syna bangladéšských rodičů narozeného v Londýně, studujícího indický klasický tanec kathak a poté „západní“ současný tanec. Po celý svůj život pendloval mezi dvěma světy, které se staly jeho součástí, prolínaly se a inspirovaly navzájem. Tento kulturní mix byl vskutku produktivní, v Khanově tvorbě vedl k odstraňování hranic a stereotypů a hledání podobností, možností vzájemné komunikace a univerzálních témat.

V současné době hraje jeho Akram Khan Company v různém složení tři díla, s nimiž jezdí po celém světě: Chotto Desh (adaptace výše zmíněného sóla), nedávno premiérovaný Xenos, který má být poslední produkcí, v níž Khan sám vystupuje, a konečně Until the Lions, jež se objevilo ve dnech 22. až 24. února 2018 v Dansens Hus ve Stockholmu. 

Inscenace Until the Lions, poprvé uvedená v Londýně v roce 2016, silně čerpá z tradičního indického umění a náboženství, ovšem obsahuje také určité formy a scénické postupy osvědčené v předchozích dílech. Je prezentována jako celovečerní epické dílo. Onu „epičnost“ lze ale vykládat různě. Jednak choreografie skutečně vypráví příběh a zároveň se inspiruje indickým eposem Mahábhárata. Nejde ovšem o jednoduché převzetí motivu. Khana při tvorbě ovlivnila kniha básníka Karthika Naïra Until the Lions: Echoes from the Mahabharata, jehož intepretaci a dokonce i některé pasáže z textu – včetně titulu – použil ve své inscenaci.

Ústředním tématem je osud princezny Amby, která byla ve svůj svatební den unesena, zneužita a ponížena. Nakonec však dosáhla pomsty za pomoci boha, kterého si sama vyvolala. Zdánlivě přímočarý příběh je ale na scéně přetaven v sérii expresivních výjevů a tanečního reje tří interpretů za rytmického hudebního doprovodu pěti muzikantů. Khana sice v mýtech fascinují ženské postavy, které jsou podle něj neopěvovanými hrdinkami, ale v tomto díle především zkoumá fyzický výraz pohlaví/genderu. A to se mu podařilo skutečně dokonale.

Zatímco děj se rýsoval během představení jaksi mlhavě a divák potřeboval dosti představivosti, aby byl „in“, jednotlivé postavy byly velice jasně pohybově definované. Lépe řečeno, „jasně“ z hlediska genderu se jevily jen dvě z nich – princezna (tančila Ching-Ying Chien) a její únosce (tanečník Rianto – tato role byla původně tančená Akramem Khanem). Třetí představovala boha přivolaného na pomoc, kterému navzdory přirozenému mužskému rodu v češtině žádný gender nepřísluší. A skutečně, v provedení tanečnice Joy Alpuerto Ritter nebylo od začátku až do závěrečné děkovačky jasné, zda se jedná o muže, či ženu. Její téměř chlapecká postava s plochým hrudníkem a širokými rameny, vlasy na temeni stažené do pevného uzlu a široký obličej klamaly zjevem. Její pohyb byl zcela zbaven genderových konotací či stereotypů, jimiž se vyznačovaly ostatní dvě postavy. Princezna především v úvodu (a v závěru) lehce poskakovala, gestikulovala zdánlivě koketní mudry a pohazovala dlouhými vlasy. Únosce, často v hlubokém podřepu, děsivě vydupával kroky kathaku a jeho pohyby i výraz vzbuzovaly skutečný respekt, až strach. Postava bůžka svými pohyby nejvíce připomínala nějaké zvíře, koneckonců, stal se takovým jejím domácím mazlíčkem, s povolením zabíjet. Vztah princezny k jejímu únosci se zdál komplikovaný, od strachu přes zvědavost, snad i touhu a svádění, až po její konečný triumf.

V choreografii bylo patrné postupné obracení rolí: únosce zpočátku scéně svým tancem dominoval, zatímco Amba působila pasivněji a opatrně. Zhruba v polovině představení se ovšem jejich energie vyvážila, což bylo stvrzeno dech beroucím duetem, kdy se Ching-Ying obkročmo přimkla kolem Riantova pasu, jejich těla se proplétala v rytmických a perfektně synchronizovaných pohybech. Od té chvíle Amba převzala, spolu se svým bůžkem, kontrolu nad scénou, únosce postupně ztrácel sílu a doslova půdu pod nohama – to když kruhová scéna, na níž po celou dobu tančili, pukla a rozestoupila se.

Pohybový materiál inscenace vycházel především z indického klasického tance kathak, jenž všichni interpreti perfektně ovládají. Vlivy současného tance byly možná méně patrné než u jiných Khanových děl, ale například kontaktní duety – jeho mistrovská disciplína – zde nechyběly, a fascinovaly vzájemným propojením a koncentrací interpretů. Právě koncentrace, intenzivní prožitek a výraz vytváří hutnou atmosféru, která diváka doslova zhltne a nedovolí mu ani na chvíli polevit v pozornosti.

Dalším významným a velmi pohlcujícím prvkem inscenace se stal živý hudební doprovod čtyř muzikantů a jedné zpěvačky rozsazených okolo kruhové scény – podobnou konstelaci jsme mohli vidět například u inscenace Torobaka. I zde se jednalo o mix indických a evropských umělců. Převažovala ovšem indická inspirace s charakteristickým zpěvem a velmi pestrou paletou rytmických nástrojů, stejně jako v tanci. Hudebníci se často zapojili do dění, přicházeli a odcházeli, běhali a tančili kolem dokola. Tim Yip vyladil minimalistickou scénografii a kostýmy do světlých teplých tónů a přírodních prvků; kruhovou scénu lemovaly bambusové tyče, jež se později staly hudebním instrumentem (interpreti s nimi tloukli o zem) i vražednou zbraní, se kterou Amba vykonala svou pomstu. Tanečníci i hudebníci na sobě měli tradiční indické podlouhlé košile s rozparky po stranách, ušité z různých látek a v různých odstínech bílé, žluté a oranžové.

Přestože inscenace mohla působit, vzhledem k avizované narativnosti, poněkud nejasně, Khan dosáhl kýženého efektu charakterizace postav a genderu (či ne-genderu) pohybem; jeho pojetí choreografie se místy téměř blížilo fyzické pantomimě. Expresivita kathaku byla v tomto ohledu samozřejmě velkou devízou, kombinace s technikami a postupy současného tance i propracovanou dramaturgií vytvořila kompaktní divadelní tvar. Precizní výkony a výraz tanečníků i hudebníků, jejichž souznění a koncentrace by se též daly považovat za značku Khanova uměleckého vedení, přispěly ke skvělému diváckému zážitku.

 

Psáno z představení uvedeného 24. února 2018 v Dansens Hus, Stockholm.

 

Until the Lions
Režie, choreografie: Akram Khan
Koncept, scénář, text: Karthika Naïr
Scénografie: Tim Yip
Světlený design: Michael Hulls
Originální hudba: Vincenzo Lamagna, ve spolupráci s interprety Sohini Alam, David Azurza, Yaron Engler, Akram Khan, Joy Alpuerto Ritter
Světová premiéra: 12. ledna 2016, Roundhouse, London

Autor: Petra Dotlačilová
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: