Viliam Dočolomanský: Farma je můj život

30. 3. 2014 rozhovory

Autor

Po dvou letech od site-specific projektu Intervence o sobě dává Farma v jeskyni znovu vědět. Na apríla uvede v Ponci v premiéře inscenaci Informátoři, která se zabývá vlivem nadnárodních korporací na život běžného člověka. Nejen o Informátorech jsme si povídali s uměleckým šéfem souboru Viliamem Dočolomanským. Představení Informátoři bude uvedeno na zahájení jubilejního 20. ročníku České taneční platformy, která je přehlídkou toho, co se zajímavého v tanečním světě událo za loňský rok. Vaše nová inscenace však bude mít premiéru teprve 1. dubna, tedy pouhé dva dny před začátkem festivalu. Jak je tedy možné, že jste na České taneční platformě?
Yvona Kreuzmannová, která dává prostor tomuto projektu v Ponci, mne požádala, zda bych nemohl komisi ČTP představit work in progress. Velmi si Yvony a její práce vážím, tak jsem do toho šel, byť s velkým sebezapřením, neboť pro mne je velmi frustrující jít ven s něčím nehotovým. Ale nyní jsem za to rád. Informátoři se točí kolem nadnárodních korporací. Jsou inspirováni skutečnou kauzou spojenou s potravinovým koncernem, špionáží a neobjasněnými vraždami demonstrujících odborových předáků. Jak jste přišel na toto téma a jak se vůbec dá pohybově ztvárnit?
Na začátku jsme si položili všeobecnou otázku, co nás nejvíce ovlivňuje. Dostali jsme se nejdříve k lobbingu a potom ke korporátnímu lobbování. Hledali jsme, jaké spojení může být mezi pohybovým slovníkem, který jsme zcela nově vytvářeli, a tímto tématem, zda jde vůbec dohromady toto téma a řeč těla. Na začátku to tedy nebylo o konkrétní kauze, ale z improvizací vznikaly nějaké tvary, momenty, situace. Proč vlastně toto téma?
Cítím, že je potřeba se dostat ven z nějakého nevědomého romantismu. V inscenaci ztvárňujeme důsledky lobbování na člověka. Pohráváme si s polohami vědomého idealismu, nebo lépe – vědomě si pohráváme s polohami lidské naivity a idealismu, který se pokouší zachránit to poslední dobré, co v tomto světě zůstalo. Zároveň ale pracujeme s ironií, sarkasmem, věcností, strohostí, minimalismem, které jsou naprosto nevyhnutelné pro přenos této tematiky na jeviště.

Informátoři, foto ze zkoušky, foto: Viktor Kronbauer

Práce Farmy v jeskyni je pověstná důkladným terénním, řekněme, „antropologickým“ výzkumem. Jak probíhala příprava v případě této inscenace, jejíž téma je současné a prakticky se dotýká života většiny z nás? Jak se lišila od chystání inscenací, jež vycházejí z historické zkušenosti (Čekárna, Sclavi/Emigrantova píseň) nebo jiného kulturního kontextu (Divadlo)?
Ať je téma jakékoli, vždy hledáme přemostění do současnosti, takže i když je materiál dobově starší, vždy se jedná o transformaci v to, co to říká nám, lidem žijícím v dnešní době. U Informátorů se výzkum shodoval v tom, že je to cílené proniknutí performerů do oblasti, o které nic neví. Z tohoto hlediska to bylo na první pohled ne zrovna šťavnaté téma, téma kruté, suché, neromantické. Museli jsme do sebe na začátku vstřebat velmi mnoho informací, abychom se v této oblasti zorientovali a porozuměli jí. Měli jsme to štěstí, že jsme mohli podebatovat s vynikajícími politology a lidmi, kteří se v této oblasti pohybují, například Vladimírou Dvořákovou, Davidem Ondračkou a dalšími. Poté jsme jeli do Bruselu, kde jsme se zúčastnili zasedání Evropského parlamentu a s více či méně provokativními otázkami jsme se obraceli na lobbisty i aktivisty, eurokraty a poslance. Byli velmi zaskočeni, všichni nás považovali za špiony. Je ještě v něčem toto představení odlišné od jiných inscenací Farmy?
Tentokrát se nebude zpívat. Nebude se tolik pracovat s kulturními elementy, pouze v nějaké ironické složce. Netradičním způsobem pracujeme i s videem. Hudba je více jazzová, spolupracuje s námi vynikající sólista a muzikant Marcel Bárta. Inscenace vznikala jako součást projektu Lobby, v jehož rámci proběhly semináře a diskuse o lobbingu. Je premiéra vyvrcholením tohoto projektu, anebo plánujete nějaké pokračování?
Hned na první reprízu jsme pozvali aktivistku ze Švýcarska, která sama byla obětí této kauzy. Pokud svolí, proběhne po představení diskuse. Ty by se mohly konat i při hostování inscenace, pokud bude zájem. Stále také existuje webová stránka, kam mohou lidé k tématu korporativního lobbování přispívat. Chci věřit, že Farma může být užitečná v tom, aby pomohla rozproudit debatu, upozornit na vnímání souvislostí, které jsme ani my sami na začátku projektu netušili. Od toho to představení je, aby přineslo otázky, na něž třeba ani my zatím neznáme odpovědi. Co jiného letos Farma chystá?
Na podzim uplyne dvanáct let od založení Farmy, což plánujeme oslavit retrospektivou naší tvorby. Rádi bychom zopakovali maximum inscenací, které se povede oprášit. Pevně věřím, že se nám podaří shromáždit všechny bývalé členy Farmy a že si diváci užijí jízdu dvanácti lety souboru v jednom týdnu. Chceme pozvat velkou kapacitu z Tisch School of the Arts z New Yorku, Richarda Schechnera, aby vedl přednášku o experimentálním divadle a o tvorbě Farmy. Doufám, že tato akce vzbudí pozornost kritiků v Česku, kteří uvidí v jistém spektru a souslednosti nejen inscenace Farmy, ale dozví se z projekcí více o našich site-specific projektech, výpravách, workshopech, laboratorních výzkumech a o dalších věcech, které bývají jinak skryté. Do budoucna bych byl také rád, kdyby se Farmě podařilo natočit skutečný taneční film. Mám pocit, že konečně nastal čas, že je Farma připravena, a to nejenom v rámci videí, které používáme v inscenacích, ale na velkém plátně.

Vím, že příliš neholdujete jakémukoli žánrovému škatulkování tvorby Farmy… Zkusme to tedy jinak. Co se vám vybaví, když se řekne Farma v jeskyni? Jaké pocity, emoce, asociace?
Farma v jeskyni je můj život. Vybaví se mi hudba rozprostřená do prostoru. Dále bolestná osobní transformace každého z nás, jíž kvůli způsobu práce Farmy procházíme. Ale také cesta nebo – lépe – možnost na sobě pracovat, rozvíjet se, poznávat věci, kultury a místa, které by jinak člověk neměl příležitost poznat. Když to shrnu, Farma je zdroj mého největšího životního štěstí a neštěstí zároveň. Proč neštěstí? Je to dáno i místní politikou a způsobem financování kultury?
I když jsme se jako soubor prosadili také na mezinárodní scéně, i když máme svůj „ksicht“, svůj rukopis, který je nezaměnitelný, stále pozoruji, že zde kulturní politika není natolik vyspělá, aby podporovala kontinuálně nejenom nové, rašící, pubertální umění, ale i to, co se už etablovalo, ale ještě potřebuje dozrát. V Česku je mnoho talentovaných tvůrců, kteří nemají základní organizační zázemí, úplně základní podmínky, jakými je například teplo ve zkušebně. Kde vlastně máte v současné době zázemí? Kde zkoušíte?
Momentálně jsme stále v těch rádoby squatových prostorech v bubenečské papírně, kde musíme procházet špínou, vytrpět zimu. Nechci si stěžovat, ale přiznám se, že po tolika letech mě to začíná deprimovat. Bylo by prima pracovat s performery v trochu důstojnějších podmínkách, které jsme v Presslovce vybudovávali sedm let. Z toho prostoru se mělo stát rezidenční centrum se zkušebnami nejen pro Farmu. Měli jsme už i architektonické plány, ale i přes přísliby radních se nakonec rekonstrukce nikdy nerealizovala. Na závěr trochu filozofická otázka… V čem vidíte obecně problém této společnosti?
Stali jsme se otupělými konzumenty. Nedokážeme vnímat realitu v širších souvislostech a vlastně nežijeme. Vidím jako problematické, že kulturu v současné době chápeme jako produkt, jako něco, co si člověk zaplatí a zkonzumuje. Obávám se, že takto vnímáme i svůj vlastní život. Foto: Viktor Kronbauer