Výročí Maria Petipy


Může to znít jako příliš obehraná písnička a stokrát zopakované klišé, nicméně tvář klasického tance a jeho repertoár si lze v dnešní době stěží představit bez Maria Petipy, od jehož narození letos uplyne 200 let.

Victor Marius Alphonse Petipa se narodil 11. března 1818 ve francouzské Marseille do rodiny baletního mistra Antoine Petipy a herečky Victorine Grasseau jako třetí ze šesti sourozenců (jedním z nich byla i pozdější mužská hvězda pařížské Opery Lucien Petipa). Od raného mládí se mu dostávalo tanečního i hudebního vzdělání, v pěti letech se poprvé objevil na jevišti, o čtyři roky později si odbyl svůj taneční debut v Dansomanii Pierra Gardela. Kromě vlastního otce byl Petipovým učitelem rovněž slavný Auguste Vestris, pod jehož vedením mladý Marius dokončil své vzdělávání v Bordeaux. Ve dvaceti letech byl jmenován prvním sólistou baletu v Nantes, kde se poprvé pokusil o vlastní choreografickou tvorbu. Šlo především o krátká, v té době oblíbená divertissements do oper, či menší jednoaktová díla: Le droit du Seigneur, La Petite Bohémienne, La Noce à Nantes (vše 1838).

Po nepříliš úspěšném turné po Americe se Marius dostal do Paříže, kde se objevil na jevišti Comédie Française po boku jedné z nejslavnějších romantických tanečnic, Italky Carlotty Grisi, pozdější první představitelky hlavní role baletu Giselle (kde jí byl partnerem Mariův bratr Lucien). V Paříži nicméně nezůstal, odjel do Bordeaux, kde se stal prvním sólistou v tamním Grand Théâtre a opět se shledal se svým učitelem Vestrisem. Vedle hlavních mužských rolí v baletech jako La Fille mal gardée, Giselle či La Péri dál rozvíjel své choreografické schopnosti. V této době vznikly jeho první samostatné balety: La Jolie Bordelaise (1840), L’Intrigue Amoureuse (1841), Les Vendanges (1842) a Le Langage des Fleurs (1844).

 

Z Bordeaux až do Petrohradu

Po Bordeaux následoval kontrakt v Madridu (1844–1847), odkud musel Petipa odejít poněkud narychlo. Provalila se totiž jeho avantýra s místní vdanou šlechtičnou, jejíž manžel vyhrožoval tanečníkovi soubojem. Jeho další kroky vedly přes krátkou zastávku v Paříži již do ruského Petrohradu, kam byl pozván Alexandrem Gedeonovem, ředitelem Carského divadla. Jedna z teorií nicméně tvrdí, že Gedeonov měl původně zájem o Mariova bratra Luciena. Ten měl ovšem závazky vůči Opeře v Paříži, a tak doporučil na nabízené místo svého bratra. Ať už byly ovšem pohnutky jakékoli, pravdou zůstává, že od roku 1847 působil Petipa v Petrohradu jako tanečník, baletní pedagog a choreograf. Nejdříve coby asistent baletního mistra Julese Perrota (1849–1858), poté současně s dlouholetým rivalem Arthurem Saint-Léonem (1860–1869). V roce 1871 se stal 1. baletním mistrem a současně vůdčí osobností ruského baletu a jeho repertoáru, ve své funkci vydržel až do roku 1901.

V Petrohradu se také narodily všechny Petipovy děti. První syn Marius byl potomkem Marie Therese Bourdin, jež zemřela pět let po jeho narození. Poté se Petipa oženil s ruskou tanečnicí Marií Surovčikovovou, která přivedla na svět syna Jeana (1859–1871) a dceru Marii (1857–1930), která pokračovala ve šlépějích své matky a stala se baletkou. A mimo jiné rovněž jednou z prvních představitelek Šeříkové víly ve Spící krasavici.

 

Petipa a tvorba baletního repertoáru

Petipovu tvorbu bychom mohli rozdělit na dva základní proudy. Prvním z nich byly reinscenace a různá přepracování již dříve vzniklých titulů jiných tvůrců. Mezi ně můžeme zařadit např. Mazilierovy balety Le Diable amoureux, uvedený roku 1848 pod názvem Satanella, či Paquitu (1881), do níž na Minkusovu přikomponovanou hudbu přidal dnes nejznámější část Grand Pas Classique. Dále Korzára (1868, 1885, 1899), v němž partituru A. Ch. Adama obohatil o kompozici L. Délibese pro další slavnou scénu Jardin animée, Esmeraldu (1886, 1899) a Giselle (1884, 1889, 1899) Julese Perrota. Rovněž jmenujme Coppelii (1884) nebo Koníčka Hrbáčka (1895) Arthura Saint-Léona, či La Fille mal gardée (1885) Jeana Daubervala (Petipa svou choreografii nicméně vytvořil na základě znalosti verze Paula Taglioniho a pracoval na ní se Lvem Ivanovem) a La Sylphide (1890) Filippa Taglioniho.

Vedle již známých děl ovšem Petipa přirozeně repertoár rozšiřoval o vlastní originální tituly, jejichž hlavními hvězdami byly zejména vynikající italské baleríny Carolina Rosati, Virginia Zucchi, Elena Cornalba či Pierina Legnani. Jeho nejvýznamnějším spolupracovníkem se stal skladatel Ludwig Minkus, jejichž prvním společným baletem byl Don Quijote pro baletní soubor v Moskvě (1869).

Prvním původním Petipovým baletem uvedeným na ruské půdě se stala Faraonova dcera (1862) na hudbu Césare Pugniho, s libretem J. H. Vernoye de Saint-Georges, jež vycházelo z díla Román o mumii T. Gautiera, s Carolinou Rosati v hlavní roli princezny Aspicie.

Triumfem Petipovy spolupráce s Minkusem se roku 1877 stala Bajadéra (přepracovaná v roce 1900), a zejména snové dějství přezdívané Království stínů, kde hlavní roli chrámové tanečnice Nikie ztvárnila Jekatěrina Vazem.

 

Vrchol kariéry i ústup ze slávy

Zlatý věk ruského carského baletu nastal v 80. a 90. letech 19. století. Petipa dosáhl tvůrčího vrcholu, divadlo disponovalo dostatečnými finančními prostředky a k tomu v souboru tančila jména jako Pavel Gerdt, Olga Preobraženská, Nikolaj a Sergej Legatovi, Matilda Kšešinská či Enrico Cecchetti.

Právě v posledních desetiletích 19. století vznikla nejslavnější Petipova a Petipovi připisovaná díla – Raymonda na hudbu A. Glazunova pro P. Legnani a trojice Čajkovského baletů Spící krasavice (1890), Louskáček (1892) a nová verze Labutího jezera (1895).

Jen Spící krasavice, s libretem Ivana Vsjevoložského, ředitele Carských divadel, je však čistě Petipovým výtvorem. Louskáčka, jenž byl při premiéře uváděn spolu s Čajkovského operou Jolanta, choreograficky vytvořil Petipův žák Lev Ivanov poté, co Petipa onemocněl. A kritiky výsledek nijak nešetřily. Tance považovaly za banální, dnes slavný Valčík vloček nadto prý jako by z oka vypadl jinému valčíku z Petipova baletu Dívka sněhu (1879).

Na Labutím jezeře, jehož partituru přepracoval a doplnil Riccardo Drigo, měl již Petipa opět svůj choreografický podíl. Vytvořil první a třetí dějství baletu, ikonická labutí jednání připadla obdobně jako Louskáček Lvu Ivanovovi. Dokonce ani všechny charakterní tance, jichž byl Petipa mistrem, nebyly v tomto baletu z jeho dílny. Autorství je mu připisováno u tance španělského a mazurky. Ivanov vytvořil tanec z Neapole a maďarský čardáš.

Závěr Petipovy kariéry byl nelehký. Přelom století přinesl do divadla jednak nového ředitele Vladimíra Ťeljakovského, jednak nové trendy, které pronikaly i do baletního světa. V roce 1903 ještě pracoval s mladou Annou Pavlovovou, aby ji připravil na její debut ve znovuuvedení Giselle a o rok později v Paquitě. Roku 1904 vytvořil svůj poslední balet, Romanci růže a motýla, v němž věnoval první roli Václavu Nižinskému, jemuž bylo v té době pouhých čtrnáct let. Balet byl ovšem několik dní před premiérou stažen z repertoáru, což Petipu zlomilo natolik, že zanevřel na divadelní svět a téměř se přestal objevovat v jeho kruzích. V Petrohradu zůstal do roku 1907, poté kvůli zhoršujícímu se zdraví odcestoval na Krym, kde 14. července 1910 ve věku 92 let zemřel.

Z výčtu děl, jimž vtiskl Petipa choreografickou podobu, jasně vyplývá, že bez jeho vlivu by naše představy o romantickém a později klasickém baletním repertoáru byly značně odlišné. Jeho role ve vývoji klasického tance a choreografie je nezpochybnitelná a dodnes citovaná. Způsob, jakým si podmanil ruská jeviště konce 19. století, má vliv i na dnešní svět baletu. Petipův odkaz žije dál, chtělo by se říct, vlastním životem…

 

Zdroje:

WILEY, Roland John. A century of russian ballet. Documents and accounts 1810–1910. Claredon press Oxford 1990.

BRODSKÁ, Božena. Dějiny ruského baletu. Akademie múzických umění v Praze, Státní pedagogické nakladatelství 1984.

PETIPA, Marius. Mémoires. Arles, 1990.

SCHOLL, Tim. From Petipa to Balanchine. Routledge, London, 1994.

https://petipasociety.com/

Autor: Zuzana Rafajová
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: