Výtvarné dílo Jozefa Jankoviče a tanec


Studenti Ateliéru fyzického divadla JAMU zaplnili výstavní prostory olomouckého muzea a vedli pokorný dialog s dílem umělce Jozefa Jankoviče. Akce Vystavení performance vytvořená choreografem a vedoucím ateliéru Pierrem Nadaudem ve spolupráci s Ateliérem světelného designu JAMU Pavly Beranové reagovala na současnou výstavu Muzea moderního umění Olomouc. Performance plná grotesknosti, kontradikčnosti, rozervanosti a zároveň křehkosti vytvářela atmosféru korespondující s dílem umělce, který se stal vůdčí osobností slovenského výtvarného umění 2. poloviny 20. století.

Deformovaná těla v díle Jozefa Jankoviče, vytvořená v době politické nesvobody, drsným a ironickým způsobem tematizují postavení jedince ve střetu se společností a se sebou samým. Téma pulsující v našich každodenních maratonech, při nichž až absurdně přestáváme vnímat, za čím vlastně běžíme, se rozvíjelo prostřednictvím slova a pohybu několika performerů.

Právě slovo uvedlo hned první vystavovaný objekt. Ujala se ho mladá dívka, která jako jediná vystupovala z anonymity, neměla zahalený obličej a pouze mluvila. „Chceš spásu?“ ptala se diváků stojících před obrazem ukřižovaného Ježíše. Vyjadřovala se k několika dalším plastikám, nicméně divákova pozornost byla postupně roztříštěna skupinou performerů. 

Ti si vybrali konkrétní díla, na která reagovali. Jejich pohyb někdy dobře rezonoval s obsahem díla, jindy šlo spíš o volnou inspiraci, jako v případě dalšího zastavení u vysokého objektu připomínajícího schody a připevněného ke zdi, na jehož vrchu byla plastika části lidského těla. Trojice tanečníků se k nedosažitelné plastice snažila přiblížit prostřednictvím skupinové akrobacie plné nejistoty. Divák měl trojici téměř na dosah ruky a nebylo těžké vycítit nervozitu performerky stoupající si na tanečníkova ramena.

Náhle začal mezi diváky roztržitě pobíhat vysoký mladý muž. „Kolik vidíte prstů?“ ptal se diváků, přičemž pokaždé ukazoval jiný počet, a otázka tak nikdy nemohla být správně zodpovězená. Nakonec vyhrával ten, kdo odpověď neznal a raději si nic nemyslel. Ten byl vyzván, aby prošel do dalších prostorů výstavního sálu. Za nimi postupně následoval zbytek diváků. Absurdita, kterou se podařilo v tak banální situaci vytvořit, skvěle vykreslila atmosféru doby, v níž Jankovič prožil většinu svého života. Nemáte názor? Výborně! Hodíte se nám.

Dvojice pohybujících se tanečnic v rohu sálu, pobíhající roztržitý muž mezi diváky, performeři měřící velkou klec, dvojice přenášející váhu dopředu a dozadu u plastiky napůl rozervaného těla, které leželo přes velký trojúhelník, a do toho všeho hlas dívky komentující výtvarné objekty představovaly akce, které se souběžně odehrávaly na konci muzejního trojlodí. Vyvrcholením byla scéna u klece se zavěšenými plastikami lidských končetin bezúčelně a bezmocně visících za konstrukci klece. Tanečníci stáli ve společném kruhu a plní energie natahovali své paže stejným směrem. V kontrastu s Jankovičovým objektem vytvořili obraz plný naděje, síly, chuti bojovat a pospolitosti. Scéna inspirovaná Jankovičovým dílem s ním skvěle rezonovala, i když byla ve významovém protipólu. Posouvala obsah díla, navíc díky přenosu významu ze statického výtvarného objektu na pohybující se performery objekt ožíval a stával se mobilním. Navzájem se podpírající performeři vytvořili řadu propojených těl a prostor postupně opouštěli. „Pojďte, ale nemůžete,” vyzvala nakonec návštěvníky dívka, která celou akci zahajovala. Poslední slova, která ve svém významu vlastně nedávají žádný smysl, opět korespondovala s onou ironií a smutkem obsaženým v Jankovičově díle.

Studentům se podařilo skvěle komunikovat s diváky a zároveň s dílem Jozefa Jankoviče. Vytvořili impozantní harmonický celek a mě by jenom zajímalo, zda bych takový dojem měla, i kdyby se performance odehrávala v běžné otevírací době muzea. Vystavení performance totiž probíhala až po ukončení otevírací doby. Diváci o ní byli informovaní prostřednictvím muzejního programu a také facebookové události. Pro mě by bylo daleko zajímavější, kdyby se performance stala integrální součástí výstavy a mohli ji tak zhlédnout i lidé, kteří scénické umění běžně nevyhledávají a kteří přišli pouze na Jankovičeho díla. Jak by na takovou akci reagovali? Postřehli by nějaký posun ve vnímání výtvarného díla ve vztahu s performancí a podařilo by se studentům vytvořit tak harmonizující atmosféru?  

 

 

Psáno z premiéry 18. ledna 2018, Muzeum moderního umění Olomouc.

 

 

 

Autor: Kristýna Břeská
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: