Výzkum jako užitečný pomocník pro podporu významu tance ve společnosti

11. 4. 2014 osobnosti

Autor

Jubilejní třicátý ročník každoročně konané Celostátní přehlídky dětského scénického tance v Kutné Hoře oslavili pořadatelé představením knihy Dítě v tanci. (Kniha byla recenzována v dubnovém čísle časopisu Pam Pam v roce 2013.) Gros publikace tvoří fotografie z celostátních přehlídek pořízené v letech 2005–2011 Pavlem Jasanským, kniha obsahuje ovšem i výsledky výzkumného projektu, který v období let 2003–2007 realizovalo Národní informační a poradenské středisko pro kulturu v základních uměleckých školách. V knize se dozvídáme o výsledcích týkajících se tanečního oboru. Tanec a výzkum se mohou na první pohled zdát jako dva neslučitelné pojmy. Tanec jako fyzická aktivita je v každém případě pomíjivá, prchlivá záležitost, která se nás může dotknout, emocionálně oslovit (nejen ty, kdo sami tančí, ale i ty, kdo tanec sledují), avšak vizuální vzpomínky se postupně stávají mlhavé. Oproti tomu výzkum – vědecká, exaktní činnost zahrnuje bádání, analyzování, zkoumání. V případě sociologického výzkumu se bavíme o exaktním škatulkování, statistice, tabulkách, grafech, číslech a přesné evidenci. Může sociologický výzkum nějak posloužit tanci? Může. Je velmi efektivní formou získávání rozličných informací a poskytování cenné zpětné vazby, tvrdých čísel k ověření či vyvrácení různých domněnek a hypotéz, k podpoře argumentace jasnými fakty. Cílem výše zmíněného výzkumu NIPOS bylo zjistit, jaký je vliv kolektivních zájmových uměleckých aktivit na rozvoj osobnosti dítěte a na jeho životní styl. Odhaduje se, že asi 10 % rodičů dává děti do ZUŠ. Dostanou tím tyto děti do vínku něco jiného než ty, které ZUŠ nenavštěvují? Žáci tanečního oddělení se zde samozřejmě naučí pohybovým a tanečním dovednostem, vnímat rytmus, získají správné držení těla apod., to ale nebylo předmětem zkoumání. I bez výzkumu bychom možná usoudili, že děti vyvíjející aktivní uměleckou činnost mají i v životě k pasivnímu přijímání umění blíže. Výsledky to skutečně potvrzují. Tyto děti častěji chodí do divadel, na taneční představení a na koncerty. Zároveň se ale ukázalo, že děti navštěvující taneční oddělení ZUŠ jsou také tolerantnější k žánrům a oborům, o které se samy aktivně nezajímají, než děti z kontrolního vzorku (tedy respondenti, již ZUŠ vůbec nenavštěvují, kteří preferují v hudbě pouze nejmodernější trendy apod.). Působením v kolektivu si děti rovněž osvojují týmovou součinnost, což je na současném trhu práce jedna z oceňovaných schopností. Údajně má také vliv na samostatnost, komunikativnost, sebevědomí, verbální i neverbální vyjadřování, odpovědnost, tvořivost apod. Zajímavý aspekt je, že v rámci tanečních souborů vznikají přátelské vztahy, které přetrvávají do budoucnosti (přes 80 % dětí hodnotí taneční soubor jako dobrou partu, absolventi dokonce tvrdí, že právě tyto vztahy jsou to nejcennější, co jim taneční soubor dal). Výzkum odhaluje i další zajímavé skutečnosti. Jeho závěrem tedy je, že působení v tanečním souboru má příznivý vliv na rozvoj dítěte, jeho budoucí životní styl a sociální adaptabilitu a kultivaci. Škoda jen, že zpráva neobsahuje ukázku dotazníku a detailnější informace o způsobu sběru dat, velikosti vzorku (víme jen, že byli dotázáni jak žáci, tak i jejich rodiče, vedoucí uměleckých kolektivů a absolventi ZUŠ, do výzkumu byl též zahrnut kontrolní vzorek dětí nenavštěvujících ZUŠ), aby čtenář mohl získat přesnější představu o výsledcích v reálnějším kontextu. Oproti tomu se příliš puntičkářsky drží dvě desetinná místa při uvádění výsledků, což vzhledem k neznámé velikosti vzorku je irelevantní (např. komentář – U 1,02 % dívek se však setkáváme i s volbou životního vzoru ve své učitelce… – což je v podstatě jedna dívka ze sta).

I přesto je ovšem zpráva zajímavou ukázkou, jak může výzkum sloužit k ověření smysluplnosti kolektivního tanečního vzdělávání v rámci systému školství v ČR. Podobnou studii plánuje v letošním roce realizovat Institut umění v rámci projektu Mapování kulturních a kreativních průmyslů v České republice. Předmětem výzkumu mají být taneční studia a příspěvkové organizace pořádající kolektivní výuku tance (domy dětí a mládeže, střediska volného času apod.). Cílem je zmapovat potenciál těchto subjektů co do velikosti klientely, zaměstnanosti lektorů tance i ekonomických aspektů, tj. objem prostředků, které se v této sféře točí. Jen první přípravná fáze formou výzkumu od stolu (tzv. desk research, zjišťování informací o tanečních studiích z jejich internetových stránek) prezentovaná na konferenci Vize tance ukázala, že jenom v Praze je na 60 tanečních studií, která nabízejí přibližně 1627 tanečních kurzů týdně (tj. pokud počítáme pouze pracovní dny, je to neuvěřitelných 325 kurzů denně), což hrubým odhadem při osmi účastnících na lekci za průměrnou cenu 160 Kč činí obrat přes dva miliony týdně… I tato rychle sebraná data dostatečně dokazují, že rovněž soukromá taneční studia se dají považovat za důležitou platformu, která vzdělává a kultivuje veřejnost, buduje její pozitivní vztah k tanci. Zároveň poskytuje široký prostor pro uplatnění tanečních pedagogů. Podrobný kvantitativní výzkum umožní získat přesnější číselné údaje o tomto prostředí, které pomohou mimo jiné při argumentaci o dalším rozvoji této oblasti například z hlediska vzdělávání pedagogů a dalších aspektů. Výzkum v oblasti tance má tedy rozhodně smysl, neboť jím dodaná „tvrdá data“ pomohou argumentovat potřeby tanečního umění v České republice. Držme mu proto palce. Více informací o plánovaném výzkumu tanečních studií naleznete on-line na adrese: http://www.czechdance.info/cs/novinky/tanec-jako-podnikatelska-cinnost-zahajeni-vyzkumu/ Cveklová, Bohumíra – Lössl, Jiří. Dítě v tanci = Child in dance: taneční kompozice pro děti a dětí ve fotografii: přehlídky dětského scénického tance v letech 2005–2011. 1. vyd. Praha: Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, útvar Artama, 2013. 143 s. Pohyb, sv. 14. ISBN 978-80-7068-270-8.