Workshop s Cie Mossoux-Bonté na téma „divadlo tance“ – o realitě a představě, improvizaci a dramaturgii


Když se chce profesionál v oblasti tance a divadla v Praze dále vzdělávat, rozšiřovat si obzory a potkávat zajímavé osobnosti současné tvorby, nemůže se přitom neocitnout na místě, které si říká divadlo i obývák a nachází se mezi zaprášenými halami u holešovického Výstaviště. Tentokrát se o svůj způsob práce podělila na workshopu ve Studiu Alta 20. a 21. června 2015 dvojice belgických umělců působící pod názvem Cie Mossoux-Bonté. Patricka Bontého, původem filozofa a dramatika a nyní ředitele centra pro současné pohybové umění města Brusel Brigittines, a Nicole Mossoux, tanečnici se vzděláním ve škole Mudra, pozval do Prahy Tanec Praha. Představení jejich skupiny bylo jedním z lákadel letošního festivalu. (Inscenaci s názvem Histoire de l’imposture jste mohli zhlédnout 22. a 23. června v divadle Ponec a 25. června v Plzni. Recenzi si můžete přečíst zde Rozhovor je objasněním metody divadla-tance (théâtre-danse), jak svoji práci nazývají (tedy naopak než taneční divadlo – danse-théâtre).

Workshop začal základním „otevřením“ těla pod vedením Nicole Mossoux. Poskytla jednoduchá cvičení převážně na podlaze. Na to plynule navázala cvičení rozvíjející vnímání v rámci skupiny. Nicole Mossoux a Patrick Bonté vedou k zvláštní jevištní přítomnosti, kdy performer většinou hledí do publika a vnímá, že je viděn. A zároveň nechává divákovi prostor, aby skrz performera mohl vidět své vlastní představy. K tomuto specifickému nastavení jsme byli vedeni už od jednoduchých zadání pro společný postup v řadě.

Stěžejní část workshopu pak tvořila zadání k pohybové improvizaci. Patrick Bonté dával velmi přesné a v mnohých směrech velmi omezující instrukce (například „bez přemístění v prostoru“). Nevycházel při tom z tance a širokých možností rozmanitého pohybu. Naopak – zpravidla stavěl na těch nejjednodušších všedních gestech a postojích, které se pak ale mohly rozvinout až do absurdních či extrémních poloh. Pro improvizace zadával divadelní situace (kupříkladu pocit nostalgie, ztracené lásky), ve kterých se poté pohyb odehrával. Zkoumali jsme nuance gest, která byla abstraktní i expresivní, i to, jaké tvary a významy tím ve skupině vznikají. A při tom všem jsme měli za úkol si udržet specifický pohled, většinou směrem k publiku. Nebylo ale povoleno používat expresi tváře, což byla ve spojení s akcí paží velká výzva.

Po každé improvizaci následovala zpětná vazba Patricka Bontého a Nicole Mossoux. Komentáře byly přesné, tvůrci shrnuli bod po bodu, co se z jejich pohledu odehrálo zajímavého u jednotlivých účastníků, popřípadě dalším zadáním usměrnili následující improvizaci. Nekompromisně, ale velmi laskavě.

Podle čeho volíte zadání používaná ve workshopu? Měli jste všechna zadání pro tento víkend připravená předem?
Patrick Bonté: Ano, měli. Naprosto jsme neznali skupinu, se kterou budeme pracovat, ale věděli jsme, že máme jen krátký čas dvakrát čtyř hodin a podle toho jsme zadání zvolili. Abychom poznali lidi, jednotlivé improvizace musely být různé, ale zároveň směřovat v jedné linii.

Nicole Mossoux: První zadání, nazvané „rodinné foto“, je tradiční. Pochází z představení, které jsme dělali před dvaceti lety. Je to pro nás ta nejzajímavější situace, dívat se na stojící nebo sedící lidi. Také to pomáhá rozvinout stav „dvojité přítomnosti“. Tedy mít fixovaný pohled a ve stejné chvíli být otevřený k lidem vedle, vytvořit si s nimi vztah, aniž bychom se na ně dívali.

Vyučujete často?
P. B.: Ano, poměrně často. Většinou mimo Brusel, když jsme na turné, stejně tak jako v Praze, hrajeme a vedeme workshop pro tanečníky, herce nebo loutkoherce.

N. M.: Nejsme učitelé ve smyslu vyučujících, kteří žáky formují. Je to pro nás laboratoř k objevování, jak budou reagovat. Zajímá nás hledat a probouzet v každé osobě něco, co má jazyk nebo vnitřní svět.

Při workshopu jsme velmi pracovali s pažemi a jejich vztahu k hlavě, což jsou přirozeně nejexpresivnější části těla. Jaký je váš názor na výraz ostatních částí těla?
N. M.: Nohy jsou prostě nohy, a tak se také hýbou, a paže jsou paže, a tak se hýbou jako paže. V tanci se toto míchá a noha je stejně důležitá jako paže. Ale ne v naší práci, protože pracujeme s osobami, ne tančícími osobami na jevišti. V běžném životě také neděláte nějaké podivnosti s nohama.

Ve své práci velmi zdůrazňujete vědomí čtvrté stěny. Mohl byste blíže vysvětlit své chápání prostoru pro představení?
P. B.: Před otázkou prostoru je vždy otázka přítomnosti. Potřebujeme, aby se na nás performeři dívali. Aby k nám směřovali svůj pohled jako svědectví toho, že tam jsou a nejsou zároveň. A neustále se nás ptají, jestli se díváme na to, na co se díváme. Takže se objevují pochybnosti o jejich přítomnosti. Ale konají a nás berou s sebou, abychom autentizovali to, co konají. A také se tážou na naši vizi.

Všechny scény jsou vystavěny tak, aby se mohla tato možnost objevit a rozvinout. Takže to je první bod. A druhý je ten, že scéna nám musí často dávat velmi jasná omezení. Jako je čtverec pět čtverečních metrů. Umění potřebuje omezení. Nicméně prostor je pro nás velmi důležitý. 

Na workshopu jste k improvizacím pouštěli soundtracky, které sestávaly z hudby a zvuků evokujících často velmi přesné situace (například bombardování). Jaký je klíč k volbě těchto zvukových stop?
P. B.: Soundtracky k improvizacím jsou udělány tak, aby něco provokovaly v gestech a aby tanečníkům usnadnily dostat se do zvláštní atmosféry. Hudba je velmi sugestivní, jste okamžitě v ní. Je to pro nás nástroj, jak rychleji postupovat hlouběji do různých nálad. 

Nicole, studovala jste v Béjartově škole Mudra. Bylo to podstatné pro vaši tvorbu?
N. M.: Byl to určitý spouštěč. V sedmdesátých letech v Belgii nebylo příliš experimentálních projektů. Ale v Bruselu jsme měli Maurice Béjarta. On přilákal publikum, aby chodilo na tanec. V Belgii před tím nebyla tradice sledování tance jako ve Francii nebo Německu. A potom otevřel školu. Ta však byla úplně rozdílná od Béjartovy neoklasické tvorby. Vyučovalo se tam mnoho různorodých předmětů (klasika, rytmika, činohra…). Zajímavé je, že všichni absolventi školy (jako Anne Teresa de Keersmaeker, Michèle Noiret, Karine Ponties, která také působila v ČR) mají velmi odlišný styl. Nikdo nepracuje jako Béjart. Takže to je to, proč pro nás škola byla tak důležitá. Dala nám dynamiku a vůli zkoumat svým vlastním způsobem a tvořit. 

Mohli byste shrnout, jaké jsou kvality performera, které vás nejvíce zajímají a které chcete rozvíjet?
P. B.: Schopnost vytvářet neklid. Schopnost nechat mluvit svoji temnou stránku a ukázat to. Tanečník to musí nejenom vyjádřit, ale mít přitom odstup, takže je schopný to sdílet s publikem. To je pro nás velmi důležité, aby nebyl jen sám se svým výrazem, ale aby byl schopen to s odstupem ukázat.
Také schopnost pracovat ve skupině, kde sdílíme univerzální jazyk způsobu pohybu, ale zůstaneme schopni vyjádřit svoji jedinečnost. Jsme přítomni jako osoba, ne jako tělo.
A také být schopný nechat promlouvat podivnost (pocitů, záhad života…) a nechat to být vnímáno. Dále schopnost ukázat svoji komplexnost (smějeme se a zároveň nesmějeme, jdeme různými směry najednou). Být velmi rozdělený. Od začátku velmi pracujeme na rozporuplnosti. Jeviště může být svědectvím komplexnosti světa a našich vztahů. Takže minimum je, abychom na jevišti komplexnost světa nezjednodušovali. Proto žádáme po tanečnících, aby pracovali na této různorodosti, aby nebyli jednoduší.

N. M.: A také aby performeři měli určité vědomí svého těla a byli schopni vnímat svůj pohyb. Jinak není možné něco rozvinout, neměli bychom materiál k práci.

Autor: Jana Bitterová
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: