Zemřel slavný choreograf Roland Petit

Ve věku 87 let zemřel tuto neděli v Ženevě významný francouzský choreograf a tanečník Roland Petit. Za svůj život vytvořil přes 100 baletů a muzikálů, ve kterých ho inspirovala především jeho žena, tanečnice Renée „Zizi“ Jeanmaire. Francouzský ministr kultury Frederic Mitterrand označil zesnulého za „jednoho z největších choreografů 20. století“.
Narodil se v roce 1924, v devíti letech začal studovat v baletní škole při pařížské Opeře, kde přijal první angažmá. Brzy ale odešel a začal tvořit vlastní choreografie pro Théâtre Sarah Bernhardt v Paříži. V roce 1945 Roland Petit založil s finanční pomocí svého otce soubor Les Ballets des Champs-Elysées a uvedl první balety: Les Forains, Le Rendez-vous, Le jeune Homme et la mort ad. Jeho spolupracovníky se stávaly významné umělecké osobnosti – výtvarníci jako Christian Bérard, Picasso, Brassaï, Georges Wackhevitch, spisovatelé Boris Kochno, Jean Cocteau, Jacques Prevert nebo hudební skladatelé Henri Sauguet nebo Joseph Kosma. Roland Petiti zde našel svůj autorský výraz, jemuž zůstal po celý život věrný.
V roce 1948 soubor opustil a založil nový pod názvem Les Ballets de Paris-Roland Petit, vystupovali v divadle Théâtre Marigny, kde vytvořil řadu děl, například Les Demoiselles de la nuit pro Margot Fonteynovou. Významným krokem byla premiéra jeho Carmen v Londýně, pro Renée Jeanmaire. O rok později ho již Ninette de Valois požádala o vytvoření baletu Ballabile pro Královský balet v Londýně. V roce 1951 se jeho balety Les Demoiselles de la nuit  a Le Jeune Homme et la mort  stalz součástí repertoáru Američan Ballet Theatre.
V Londýně spolupracoval s Orsonem Wellesem, který vztvořil scénář pro jeho balet The Lady in the Ice v roce 1953. Na čtyři roky byl pozván do Hollywoodu, kde natočil Hanse Christiana Andersena se Zizi Jeanmaire a Dany Kayem (1952), Daddy Long Legs s Fredem Astairem a Leslie Caronovou (1954), Anything Goes s Jeanmaire a Bing Crosbym (1955). Po návratu ze Spojených států pracoval na nové formě muzikálu ve francouzském stylu a vztvořil La Revue des Ballets de Paris. V následujících letech pak pokračoval v práci na dalších muzikálech.
V roce 1965 byl pozván do pařížské Opery, kde vytvořil balety Adage et Variations a Notre Dame de Paris. V letech 1967–69 choreografoval pro Královský balet v Londýně pro Rudolfa Nurejeva a Margot Fonteynovou. V roce 1970 se na půl roku stal ředitelem Pařížské opery, ale odstoupil. Koupil divadlo Le Casino de Paris a vytvořil muzikály La Revue a (scénář a kostýmy spoluvytvářel např. Yves Saint Laurent a Guy Pellaert, písně Jean-Jacques Debout, Guy Béart, Jean Férrat, Michel Legrand a Serge Gainsbourg). V lednu 1976 ale divadlo zavřel kvůli vysokým daním.
Mezitím ale působil již také v Opeře Marseille, kde založil v roce 1972 Les Ballets de Marseille. V roce 1981 se ze souboru stal Ballet National de Marseille-Roland Petit a hostoval po celém světě. Pro tento soubor vytvořil Petit řadu baletů: Pink-floyd ballet (1972), La Rose malade (1973), L’Arlésienne (1974), Proust ou les intermittences du coeur (1974), Septentrion (1975), Coppélia (1975), La nuit transfigurée (1976), Casse noisette (1976), A la mémoire d’un ange (1977), La Dame de Pique (1978), La Chauve-souris (1979), Parisianna (1979), Les Amours de Franz (1981), Les Contes d’Hoffmann (1982), Le Mariage du ciel et de l’enfer (1984), La Symphonie fantastique (1985), Le Chat botté (1985), Ma Pavlova (1986), Tout Satie (1988), Valentine’s love songs (1988), Le Diable Amoureux (1989), La belle au bois dormant (1990), Charlot danse avec nous (1991), Mère Mediterranée (1992), Le Guépard (1994), Chéri (1996), Le Lac des cygnes et ses maléfices (1998).
V roce 1981 se jeho Carmen dostala na repertoár American Ballet Theater  v režii Michaila Baryšnikova (premiéra v Kennedy Center for the Performing Arts of Washington, tančili Natalia Makarova jako Carmen, Michail Baryšnikov jako Don José a Victor Barbee jako Escamillo). Kromě vlastního souboru tvořil Petit také pro Pařížskou operu, ABT, Staats-oper and Deutsch-oper of Berlin a Teatro alla Scala di Milano. Dále tvořil také muzikály, v nichž excelovala jeho žena.
V roce 1992 po dvaceti letech svého působení v Marseille založil školu L’Ecole Nationale Supérieure de Danse de Marseille, ve stejných prostorách jako se nachází Le Ballet National de Marseille, v budově vytvořené architektem Rolandem Simounetem. Svůj soubor v Marseille opustil po 26 letech v roce 1998. Pokračoval samozřejmě v tvorbě dalších baletů pro bezpočet divadelních domů: The San-Francisco Ballet, The Asami Maki Ballet v Tokiu,  Téatro Colon v Buenos Aires, milánská La Scale, K. Ballet Company v Tokiu, Le Ballet National de Nancy, Balletto del Teatro San-Carlo di Napoli, Balletto dell’ Opera di Firenze ad., také pro pařížskou Operu. V roce 2001 byl pozván do Velkého divadla v Moskvě, kde vytvořil novou verzi svého baletu Piková dáma s využitím Patetické P.I.Čajkovského. V roce 2003 tam uvedl také svůj balet Notre Dame de Paris. V roce 2003 obdržel v Kremlu z rukou prezidenta Putina ruské státní vyznamenání za Pikovou dámu. O rok později dostal od japonského ministerstva kultury Řád vycházejícího slunce za přínos do historie baletu. Účastnil se Expa 2005 Aichi v japonské Nagoyi. V roce 2007 se konala velká výstava o jeho díle v ženevském Rath Museum. V témže roce dostal na festivalu v Miami cenu „A life for dance“. Pařížská opera v roce 2008 zorganizovala také výstavu o jeho životě a díle, v témže roce obdržel od čínské vlády cenu za přínos k rozvoji tance v Číně.
Jeho balety se v posledních letech znovu pravidelně objevovaly na prestižních světových scénách. Naposledy Anglický národní balet nastudoval program ze tří jeho baletů: Carmen, L'Arlésienne a Le Jeune Homme et la Mort, které nyní v červenci uvede k uctění jeho památky. Zdroj: BBC, ENB,

www.roland-petit.fr
foto © Collection R Petit 

Témata článku

Francie

Tanec

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: