Ženy, které nemohou být bez mužů

Ženy, které nemohou být bez mužů

Ženy, které nemohou být bez mužů

Tanečnice, choreografka a režisérka Adéla Laštovková Stodolová ve spolupráci s režijním tandemem Skutr (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) po dvou letech uvedla třetí a poslední část svého volného cyklu Malá smrt, Muži a Ženy. První představení z trilogie mělo premiéru v roce 2008 a zabývalo se intimním vztahem mezi mužem a ženou, láskou a milováním. Již v tomto díle se objevily některé prvky, které se linou jako červená nit celou trilogií. Jde především o živočišnost a divokost, s jakou se postavy pohybují a jednají. Také prostředí, ve kterém se pohybují, je divoké: vždy je zde evokována volná příroda – les, v němž mohou postavy ventilovat své živočišné pudy. Všechna tři představení jsou na pomezí žánrů, vystupují zde profesionální tanečníci i herci. Je to vždy originální fyzické divadlo, ve kterém interpreti musí překonávat sami sebe.Mužích byly hlavními scénickými prvky pařezy a hlína. V představení Ženy scénu lemovalo několik stromků a jeden jelen, přičemž dominantou scény byl obrovský rafinovaný lustr z peříček (scéna Jakub Kopecký). A za stromy se skrývali muži. Protože zatímco v předcházejícím dílu, který byl výlučně o mužském světě a z šestice interpretů byla žena pouze jediná, nyní byly síly opět vyrovnané – tři na tři. Ženský svět je totiž z pohledu autorky muži definován, bez nich se neobejde. Hned úvodní scéna je zobrazením základní autorčiny premisy: ženy v dnešním světě jsou neustále na lovu. S lukem v rukou a šípy za pasem jdou po cestě životem a loví – koho jiného než – muže.
Žena je zobrazena ve třech archetypálních rolích: jako panna, matka a „babice“. V každé fázi svého života má své touhy, své potřeby, prochází odlišnými situacemi a vztahy. V mládí řeší především sebe, své tělo, dospívání. Je ještě trochu dítětem a zároveň se v ní probouzí žena, která se začíná blíže zajímat o muže. Je v nejaktivnějším věku, za pasem má nejvíce šípů. Dochází i k prvnímu laškování a k intimním kontaktům, o interpretku Zuzanu Stavnou se tak zajímají hned dva muži naráz (Jakub Gottwald a Ondřej Nosálek), kteří se  jí dvoří a snaží se ji dobýt. Hravá scéna svádění vyvrcholí pasáží, kdy se mladá dívka přeplazí z jednoho konce jeviště na druhé a přitom sama divoce paroduje různé sexuální polohy.  Další fází ženského života je okamžik, kdy se stává matkou. Dítě je najednou středobodem jejího vesmíru a na muže, se kterým je počala, jaksi zapomíná. Zpočátku se o fiktivní dítě zajímají oba rodiče, postupně to ale vypadá, jako by žena (Renáta Martinová) svého muže (Jaro Ondruš) odstrkovala a dítě si přivlastňovala, přičemž o něj už nemá vůbec zájem.
Ve stáří se role obracejí, nikdo se nezajímá o „babici“ (v podání Dany Batulkové). Ona už ani nemá šípy, kterými by na opačné pohlaví střílela, už nemůže aktivně lovit. A tak jí nezbývá nic jiného než zavařovat a získat si své muže sladkými povidly. Stará žena v pozadí zavařuje a pozoruje osudy těch mladších okolo ní. A také vzpomíná na svůj vlastní život, jenž jako by se dal  shrnout do série otázek: „Chceš spinkat? Chceš papat? Už máš úkoly? Vzal sis čepici? Kam jdeš? Co je to za holku? Nechceš vyprat? Nechcete přijít na oběd?“ – a mnoho dalších. Při této vtipné scéně byl Daně Batulkové „rekvizitou“ jeden z tanečníků, který při jejím překotném monologu pomalu rostl a začal si žít svůj život. Švestky, které babice zavařuje, jsou v tomto představení mnohem víc než jen ovoce. Jsou jakýmsi symbolem ženství, jehož má dívka přebytek, dospělá žena s ním šetří a stařena ze švestek vytváří něco jiného. Díky nim mohou s muži manipulovat, i když někdy jim to přeroste přes hlavu a oni si jich začnou brát příliš. Švestky jsou také klíčem, který dokáže ke konci díla vyřešit situace a problémy, jež se ocitly v jeho úvodu. Mladá dívka pochopí, že r V  ozdávat jich příliš mnoho se nevyplatí. Žena-matka pomocí nich nalezne znovu svou ženskost a cestu ke svému muži, stane se opět smyslnou a začne ho znovu svádět. Stařena vystoupí ze zatrpklé zavařovací izolace a pochopí, že díky svým životním zkušenostem může pomáhat svým mladším souputnicím. Všechny tyto tři ženy a jejich světy se totiž vzájemně prolínají, a nakonec se sejdou v kruhu jako čarodějnice, aby rituálně spálily pramen svých vlasů. Jednotlivé role jsou jemně odlišeny barvou kostýmů: všechny ženy na sobě mají variabilní šaty téměř futuristického střihu návrhářky Hany Zárubové, ale panna je v bílém, matka v béžovém a babice v černém. Muži mají naopak jednotný kostým sestávající z bílé košile a zajímavě střiženého černého obleku, který umožňuje volnost pohybu. Muži jsou zde v první řadě lovná zvěř: pohybují se pomalu po všech čtyřech, přežvykují, schovávají se za stromky, při hlasitějším zvuku prchají. Při konkrétních scénách na sebe ale berou různé role podle toho, s čím se která žena právě setkává. Jsou syny, milenci, manžely, jsou manipulováni i manipulující. Všichni tři mužští interpreti se jako chameleoni fyzicky transformují do různých podob a své role dokreslují i živým herectvím, přestože k mluvené řeči se dostanou pouze sporadicky. Za to ale disponují širokou škálou zvuků, vzdechů a skřeků, včetně vytí, což byl jejich hlavní výrazový prostředek v předešlém představení.
Celé dílo se nese v duchu moderního fyzického divadla roztříštěného na vzájemně se prolínající scény, nepostrádá ale tematickou linku a proměna postav i situací je tak lehce čitelná. Řeší se zde vážné až tragické momenty v životě žen, ty jsou ovšem včas odlehčeny vtipnými momenty. Emoce jsou přesně vyváženy, a tak dílo nesklouzává k patosu, k vulgaritě ani směšnosti. Mluvené slovo a tanec (chor. Jana Burkiewiczová) jsou zde upozaděny ve prospěch fyzické akce doprovázené především dechem, hlasitým vzdycháním či výkřiky interpretů. Dlouho promýšlená koncepce a důsledné režijní vedení jsou na tomto díle velmi znát. Rovněž interpretačně je projekt záživný a vzhledem k tomu, že Dana Batulková a Zuzana Stavná jsou především činoherními herečkami, jejich výkon v žánru fyzického divadla je obdivuhodný.
Inscenace Ženy, zobrazující něžné pohlaví vážně i s nadhledem, završuje se ctí trilogii Adély Laštovkové Stodolové o lidských vztazích. Doufejme, že bude mít u diváků stejný úspěch jako Malá smrt i Muži a že se dalšího díla této zajímavé autorky dočkáme dříve než za dva roky. Psáno z druhé premiéry 22. prosince 2013, Divadlo Komedie. Ženy
Námět, koncepce a režie: Adéla Laštovková Stodolová
Choreografie: Jana Burkiewiczová
Režijní supervize: Skutr (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský)
Kostýmy: Hana Zárubová
Scéna: Jakub Kopecký
Light design: Jakub Kopecký, Michael Bláha, Jana Burkiewiczová
Konstelační supervize: Barbora Nádvorníková, Jan Bílý
Produkce: Iva Kopecká
Producent: Tereza Rychnovská, Skutr
Premiéra: 19. 12. 2013

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 0x

Témata článku

Tanec

Komentář

vložil Jirka Jiráček

IP: 94.112.101.34
Reaguje na:
K scénografii - když už je v recenzi v detailech rozvedena - je možná ještě vhodné doplnit (postřeh mužského diváka ;), že zatímco jelen vykukuje skrytý téměř pořád v šeru zadní levé časti jeviště, v pravém předním rohu se nepřehlednutelně po počáteční lukostřelbě předvádí po většinu představení a na jasném světle statný kanec ... J;-)

Zobrazit další komentáře 1

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: