Zlatá Praha v Arše

Autor Lucie Dercsényi

Autor Daniela Machová

Ve dnech 5.–8. října 2014 se konal 51. ročník Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha. Dějištěm bylo letos netradičně a poprvé Divadlo Archa. Na tento hudební a taneční svátek bylo v letošním roce přihlášeno přes osmdesát pořadů. Pětičlenná mezinárodní porota v čele s Andreou Andermannem měla nelehký úkol zhlédnout na dvě stě hodin filmů. Nejdelším byl bezkonkurenčně Prsten Nibelungův, audio- a videozáznam série čtyř oper Richarda Wagnera čítal dohromady neuvěřitelných 900 minut! I příznivci tanečních snímků si přišli na své. Na programu jich bylo na pětadvacet. Veřejně byly promítány Písně poutníků v podání tchajwanského Cloud Gate Dance Theatre choreografa Lin Chuaj-mina a také dokument o životě Vlastimila Harapese. Ekmanův úlet – Labutí jezero V programu zaujalo hlavně promítání Labutího jezera z dílny Alexandera Ekmana, který své pohnutky k zinscenování klasického baletního klenotu komentoval následovně: „Chtěl jsem vytvořit něco velkého, divokého a jiného. Něco s vodou!“ Už to naznačovalo, že nemůžeme očekávat žádné úctyhodné poklony baletním mistrům Mariu Petipovi či Lvu Ivanovovi. Nepřišla ani chvíle na původní hudbu Petra Iljiče Čajkovského. Diváci, kteří v něco podobného přesto doufali a nedočkali se, se po troškách během promítání nenápadně vytratili. Jedním slovem se dá Ekmanův pokus charakterizovat slovem – úlet! Na druhou stranu – proč ne? Ekmanovo Labutí jezero je rozděleno na tři akty, které se odehrávají v různých historických obdobích s použitím fragmentů Čajkovského děl. První dějství je zasazeno do roku 1877, druhé do současnosti a třetí do budoucnosti za 426 nebo kolik let. Labuť jako společný motiv zůstává. Objevuje se v několika podobách: namalovaná na kusu kartonu, padající z nebe po sestřelení brokovnicí, jako vycpaná maketa, balerína s hrbem na zádech i černý robot s bílými křídly. Zbytky známého libreta najdeme pouze v prvním dějství, kdy je přečteno zoufalým choreografem, který se snaží uspokojit potřeby svého impresária s návrhem muzikálu Swan Lake City. Každé dějství funguje na sobě zcela nezávisle a má i jiný emoční náboj. Úvodní exkurze do minulosti je situační komedií kdesi z provinčního městečka. Náhledy do všedního života měšťanů, komické scénky z náměstí, rytmické bouchání dveří, které tvoří zároveň kulisu a lemují prostor jeviště. Záběry na choreografa, který je fascinován labutěmi a nevnímá varování, že labutě jsou vlastně zlé a štípou. Druhé dějství poněkud zvážní a je více roztancováno – nebo spíše rozklouzáno? Jezero je totiž dovedeno do detailu, jeviště se promění v malý bazén s minimálně pěti tisíci litry vody. Vidíme sbor v tmavém v unisono vodních hrátkách, dočkáme se i duetu bílé a černé labutě v moderním provedení, tedy žádné známé vlnící se paže. Vážná nota po chvíli zmizí, z nebe přiletí tisícovka gumových kačenek, tanečníci dovádí s různými rekvizitami (např. okapy) a využívají možností vody. Spojujícím prvkem z prvního jednání je oproti tanečnicím robustní sopranistka, která kvílí a fénuje si nad bazénem vlasy. Je evidentní, co se stane… Poslední dějství z budoucnosti trvá necelé dvě minuty. Robotická labuť s křídly se s trhavými mechanickými pohyby projde po jevišti a opona padá. Úlet! Ale pokud to tak přijmete, docela slušně se pobavíte… Shakespeare po ekovsku Z videotéky, která byla divákům k dispozici zdarma po celý průběh festivalu, zaujal především dokument o proslulém švédském tvůrci Choreograf Mats Ek. Snímek obsahuje minimum životopisné části, je spíše zaměřen na umělecký proces vzniku nové inscenace. Umožňuje citlivě sledovat mistra při práci a dozvědět se o jeho myšlenkových pochodech. Ek přiznává, že nedokáže tvořit, když ho někdo sleduje. Před příchodem tanečníků je dvě hodiny sám v sále. Je obdivuhodné, že ve svém věku (69 let) dokáže většinu pohybových sekvencí předvést sám. Sálají z něj klid, rozvaha, pokora a přirozený respekt. Tanečníci shodně deklarují, že je pro ně práce na postavách, jimž dává Ek pohybový a emocionální charakter, výzvou. V nabídce soutěžních snímků byl ke zhlédnutí také Ekův nový balet Julie a Romeo, jehož přípravy byly zachyceny v životopisném dokumentu o autorovi. Mats Ek je znám svéráznou interpretací klasických baletních libret (Giselle v blázinci, Šípková Růženka, která se píchne o injekční stříkačku, živočišná Carmen s doutníkem u úst). Jak už název titulu napovídá, i v tomto případě se dané předlohy chopil po svém. Nešťastná láska dvou milenců je vylíčena z pohledu mladičké Julie. Odchýlení od původní předlohy však tentokrát není tak výrazné, jak jsme u Eka zvyklí. Děj je přesunut více do současnosti, tanečníci se přesouvají na scéně ve vozítkách Segway, někteří z nich mají kožené kalhoty, péřové bundy, ale jiní jsou zahaleni vlajícími plášti a obřími čepci. Výrazný prostor také dostávají starší tanečníci. Ana Laguna rozhodně není nepohyblivá, bodrá, mohutná chůva, ale noblesní dáma flirtující s trojlístkem Monteků. Vévoda Niklas Ek je nezapomenutelný, jak lamentuje v úvodu nad nekonečnými šarvátkami obou rodů. Mává rukou a zakopává nohy do tónů Čajkovského Klavírního koncertu b moll. V tomto ohledu je snad největší změna. Ek totiž odložil téměř „zlidovělou“ hudbu Sergeje Prokofjeva a vykreslil své dílo na různé fragmenty Čajkovského hudby. Svěže, zajímavě, zkrátka ekovsky. Proto také snímek dostal Český křišťál v kategorii Performing Arts. Letem světem současným tancem Poslední večer Zlaté Prahy probíhal v přímém přenosu na ČT art, takže jste mohli sledovat ukázky tanečních čísel a vítězný pořad jako film, nerušeně, z domova. A nebylo to vůbec špatné – kamera zabírala dění tak dobře, že jste nebyli o nic ochuzeni. Naopak, v klidu jste si mohli vychutnávat detail a niterné okamžiky vítězného díla. Snahou finálního večera bylo prezentovat to nejlepší ze současného tance, a přestože si moderátorka posteskla nad nelehkou situací současného tanečního umění, nakonec můžeme konstatovat, že to s ním není u nás zase tak špatné a produkcí je více než dost. Vždyť na některé počiny současného českého tance (oceněné jinými porotami) se vlastně nedostalo. Jako první se představili tanečníci Bohemia Baletu v ukázce choreografie Jarka Cemerka Slova z jantaru, vystřídali je Nataša Novotná a Václav Kuneš (420PEOPLE) v duetu La vie en rose. Ondřej Vinklát (ND Praha) a Štěpán Pechar (Laterna magika) zatančili Přesně včas, Mathias Deneux (ND Praha) se představil v Just Solo od Viktora Konvalinky a část pas de deux z III. jednání Labutího jezera vystřihli jeho kolegové Nikola Márová a Michal Štípa.Vinklát si ještě zatančil s Martou Drastíkovou finální duet z Romea a Julie z dílny Petra Zusky. Nechyběli tanečníci Pražského komorního baletu v jedné z vět Smetanovy skladby Z mého života. Jako poslední vběhli na scénu tanečníci ve svižném tempu street dance v choreografii Ivany Hannichové a Tomáše Protivínského. Víte, že Duato miluje koně Nejvýznačnějším důvodem, proč se diváci v Arše sešli, bylo vyhlášení cen festivalu. Jak již bylo zmíněno, porota jich uděluje hned několik. Hlavní cena Grand Prix Golden Prague je ale jediná – letos ji získal dánský dokument, který sleduje působení španělského choreografa Nacha Duata v Petrohradě. Název Disportrét dává na srozuměnou, že nejde o žádný paján na tohoto charismatického tvůrce. Naopak, snímek zachycuje periodu, která se pro něho stala dosti krušným „bodem zlomu“ v jeho kariéře. V úvodu vidíme záběry z tiskové konference v Madridu a slyšíme tehdejší televizní zprávy, které informují o nečekaném odvolání Nacha Duata z vedení Compañía Nacional de Danza. Po dvaceti letech, bez udání důvodu – kamera snímá realitu, vnímáme rozrušení, rozhořčení, překvapení, pocity nespravedlnosti (a pak, že podobné aféry se dějí jen v našich zeměpisných šířkách…). Duato se souboru v Madridu upsal, žil s ním a pro něj, udělal z madridského baletu světoznámý fenomén spjatý s jeho tvůrčím talentem. Spolu s Duatem mizí z repertoáru jeho díla – „…už nikdy nebudu dělat choreografie ve Španělsku,“ říká pohnutě. Duato dostává nabídku z Petrohradu a podepisuje smlouvu jako umělecký ředitel baletu Michajlovského divadla, kam ho pozval bohatý impresário – ředitel této instituce, který chce, aby Duato ze souboru udělal „ten druhý nejlepší na světě…“ („…těch prvních je přece hodně,“ říká do kamery). Režiséři padesátiminutového dokumentu Ulrik Wivel a Alejandro Alvarez ukazují soukromí umělce, citlivě, vkusně a přitom jdou v některých momentech hodně na dřeň – stačí jen vidět unavenou Duatovu tvář, stékají po ní slzy, když telefonuje – „…nikoho tady neznám, už jsem tu několik měsíců a neznám ani svého souseda.“ Wivel ví, co může ukázat, kam se může podívat, kam až může zajít. Sám byl navíc sólistou Royal Danish Ballet, Pacific Northwest Ballet a New York City Ballet. Kamera zachycuje Duatovu osamocenost, ale na druhé straně stále přítomný tvůrčí potenciál, nejen když Duato zkouší nový balet pro ruský soubor. Tanečníci musí navyknout novému způsobu vytváření pohybu, a přestože jsou to evidentně dobří interpreti, potřebují čas na zažití tance, a to podle Duata. I v Petrohradě je divadlo pro tohoto choreografa vším, jím žije, divadlo ho sytí i vysává zároveň – fota všech tanečníků má připíchnutá doma na stěně (a také je dává do krabice, když balí). Naráží na nepochopení a zkostnatělé konvence, jež se jeví jako moresy z totality: „…každý je tu mistrem – vlásenkářka, garderobiér, ředitel, a co chci já, to se neslyší…“ – stačí vidět, jak se Duato dohaduje s fotografy, kteří nemohou pochopit, že nechce do programu naaranžované fotky tanečníků, ale záběry ze zkoušek Spící krasavice. Je jasné, že Duato strádá, v Rusku mu chybí španělský esprit, svoboda a trpí zdejší ztuhlostí v komunikaci, cítí se izolován, mimo divadlo je neviditelný. To postřehneme v záběrech z nočních, luxusních podniků, kde tráví dlouhé hodiny – v záběrech, kdy nemůže spát, popíjí víno, kouří, maluje obrazy. Do telefonu se rozpomíná na situaci, jak doma přiznal, že je gay, když se ho pořád vyptávali, jaké ženy se mu líbí – ale tady (v Rusku) je lepší o tom nemluvit, tady se s nikým neseznámí. V televizní debatě petrohradské televize obhajuje své nastudování klasického baletu, vždyť kritika tvrdí, že ve Spící krasavici neslyší hudbu. „No, ještěže nejsem slepý,“ glosuje Duato. Některé momenty snímá Duato sám, leže v posteli, vyčerpán, což dodává snímku jiný pohled, zvláštní intimitu, autenticitu. Tu „narušuje“ jen jeho tanec, při němž vzpomíná: „Neměl jsem v plánu být tanečníkem. Nechtěl jsem být choreografem. Chtěl jsem být koněm, protože koně miluju.“ A na něm také Duato v samém závěru dokumentu sedí, je v obleku, jede ulicí a směřuje ke Státní opeře v Berlíně. Proč? Podepsal totiž pětiletou smlouvu na vedení jejího baletu... Festival Zlatá Praha 5.–8. října 2014, Divadlo Archa