Zpráva z 23. ročníku festivalu PAN na Slovensku


Celostátní přehlídka pantomimy a pohybových divadel, která se pravidelně koná od roku 1993, se v průběhu času vyprofilovala v soutěžní festival zaměřený především na výchovu nejmladších zájemců o umění pantomimy a na tvorbu moderního mimu. Její umělecký šéf, mim Miro Kasprzyk, vytvořil v průběhu let z východoslovenského Liptovského Mikuláše specifické kulturní centrum, jež například jen letos přilákalo na festival 380 mladistvých účastníků. Ti se rekrutují ze studentů početných konzervatoří, členů amatérských mimických souborů i individuálních zájemců o obor především z východního Slovenska. Jejich výchově se věnovalo osmnáct lektorů včetně zkušených českých pedagogů: zdravotní klaunky Mirky Zezulové, vysokoškolských učitelů Romana Horáka, Michala Hechta, Adama Halaše, Ladislavy Petiškové a slovenských absolventů katedry pantomimy HAMU, dnes už také pedagogů: Štefana Capka, Tomáše Kasprzyka, Antona Eliáše. Každý z nich vycházel ve svých kurzech z aspektu své specializace, takže nabídka školení byla opravdu velmi široká. Vedle toho zde probíhala soutěž amatérských skupin v diferencovaném systému několika kol jako škola hrou. Nejlepší jevištní výsledky soutěže a večer improvizací skvěle moderoval v závěru přehlídky Adam Ohrádka. Její koncepce tak odpovídá skryté potřebě uměleckého vyžití mladé generace, jíž nestačí televize a internet.

Umělecký šéf Miro Kasprzyk tuto potřebu transformoval v nadšení pro obor mimického divadla. S touto devízou Kasprzyk pracuje s úmyslem vychovat na Slovensku, kde má obor jen minimum profesionálů a postrádá akademické školství, podle vlastních slov, nového Boleslava Polívku. Jeho láska k umělecké profesi, kterou jako mág domácí pantomimy sám na jevišti také provozuje, se ovšem v Liptovském Mikuláši realizuje celoročně a je pro festival nejlepší propagací.

 

Cirkusová paráda, excentrický projev i jemná lyrika

Soutěžní a výchovný trend PAN doprovází tradičně ukázky profesionálních mimických představení včetně kvalitních ukázek tvorby studentů katedry pantomimy HAMU. Ti poslední přivezli letos dvě představení Věc v režii Štefana Capka a večer etud studentů a pedagogů pod názvem Mime Boom.

Věc byla plynulým řetězením fantaskních klaunských etud ve stylu sci-fi, díky kostýmům a scénografii scénicky efektním obrazem bizarních kosmických tvorů, jejichž polidštění se promítne do klauniády; hra končí rájem srdce – velkou cirkusovou parádou. Režisér spolu s nadšenými studenty rozehrál v rámci námětu hru jako sérii gagů a drobných výstupů, z nichž zvláště komické byly partie, ve kterých se mimozemšťané snažili najít praktické využití jim neznámých věcí – balonů, stanu, spacího pytle, policejních klepet atd. Nečekané akce tak získávaly nejen komický účin, ale také přecházely v akrobatická čísla – tím spíše, že každý ze studentů si našel nějaký fantastický typ.

Pája Neuhoferová, Zuzka Drábová, Míša Stará uplatnily při hře jak excentrický pohyb, tak jemnou mimiku; mládenci Jonatán Vnouček a Ondřej Dlohoš naopak vytvořili i originální komické klaunské duo – malého vyjeveného augusta a ramenatého siláka. Jejich rozkošné výstupy umocnila ještě nepřehlédnutelná Finka Minna Lund, která dokonale využila svých fyzických předpokladů k ženské klauniádě. Představení povolilo na chvíli během druhé třetiny v tempu, ale jako celek bylo znamenitou ukázkou dobře vycvičeného, energického kolektivu.

Mime Boom uváděla tradičně dvojice mimických moderátorů: malý rtuťovitý šéf Adam Halaš a jeho přerostlý pomocník Roman Horák; ve své archetypální sestavě se postarali o informace formou série vtipných gagů. Jednotlivé etudy – ať už klasické, nebo moderní – interpretovali studenti různých ročníků a také už zkušení mimové.

Nejlepším číslem programu bylo Letiště Aničky Kukuczkové, původní, přesné, úsporné, výrazově bohaté. Dokonale využívající nápad se zvonícím průchodem letištního bezpečnostního rámu. Nic už se nedalo přidat ani ubrat. Výrobce masek Lukáše Šimona byl podobně úsporný v expresivní hře mimiky, výkon se inspiroval známým snímkem Marcela Marceaua ve stejné úloze a Šimon nezůstal velkému mistrovi mnoho dlužen; problémem bylo zařazení etudy na jeviště velkého sálu – vzdálení diváci si jemné nuance nemohli vychutnat. V podobné situaci se nalézal ve vlastní závěrečné etudě také Tomáš Kasprzyk – jeho lyrický pohybový výstup zahraný s pohybovou elegancí byl situovaný k zemi a ze stejných důvodů nebyl dostatečně čitelný.

 

Konec dobrý, všechno dobré

Student Andrej Lyga předvedl dobře vycvičené tělo v esenci Molchovy slavné etudy Lovec a pták, do dalších repríz by možná mohl zapracovat ještě trochu více emocionálního výrazu; mladistvé studentky Ludmila a Bára Ješutovy předvedly klasické sólové pantomimy: Ludmila Marceauův (a také Hybnerův) Vlak jako drastickou grotesku opakující gagy z Harakiri Pantomimy Alfreda Jarryho; navíc přidala nechutný výstup pojídání vlastních zvratků. Technicky však byl její výkon velmi slabý. Pohybový vtip této etudy nespočívá v konverzaci se spolucestujícími, ale na rytmu kymácení historického vlaku. A právě ten byl jen slabě, a dokonce jen na několika málo místech naznačen. Chirurg Báry Ješutové rovněž trpěl zásadními technickými nedostatky – hlavně neuspořádanými, Turbovým slovníkem, „parazitními“ gesty, nedostatečně jasným vyprávěním příběhu, který byl kdysi zlatým hřebem Jengibarovových a Hybnerových etud. Žoviální přístup obou studentek k mimování mne překvapuje mimo jiné i proto, že jsou kvalitní vzory obou etud dostupné elektronicky.

Oproti nim působil poměrně rozsáhlý výstup Tribunál Heleny Machové přes jednoduchost pohybového stylu velmi dobře, především pro přesnost sdělení a znamenité rozvržení své jevištní struktury, ve které studentka hraje několik postav. Šatnář vysokého Šimona Palysky byl dramaturgicky výtečně inovovanou, klasickou etudou, známou většinou jako statický mimický výstup. Do zajímavých pohybových akcí rozehraný výkon však utrpěl ledabylostí tělesného zpracování – škoda!

Závěr festivalu tvořila dvě kvalitní profesionální představení: první z nich, nazvané Diptyque, bylo dílem ve Francii žijícího arménského mima Vahrama Zaryana, umělce, který prošel kromě arménských učilišť (mimochodem, pantomima tu má oslňující tradici) evropským školením hlavně v École Internationale de Mimodrame Marcela Marceaua. Zaryan však hraje stylem, který je směsí obou těchto tendencí. Jeho exotický zjev ve spolupráci s něžnou Pauline Nadoulek upoutá originálními znaky arménské kultury, ať už jde o kostým, nebo hudbu, ale i emotivním výrazivem tváře a těla a lehkou tanečností technického provedení. Samotný dramatický příběh byl osnován, jako svého druhu básnický deník, na aktuálním námětu – pojednává totiž hlavně psychický život vyhnance, exulanta s jeho vykořeněním, vzpomínkami na domov a životní lásku.

To představení trojice báječných klaunů – Romana Horáka, Lukáše Houdka a Roberta Janče ze souboru Squadra Sua – je neseno v opačném tónu: v duchu nezávazného čistého humoru, kterým tato trojice připomíná rané výstupy Voskovce a Wericha v Osvobozeném divadle. Jejich tvorbu charakterizuje jednoduchý i vysoce intelektuální vtip, pohybové gagy, akční němá hra. Plynulá, životní souhra originálních typů vyvolává při jejich představeních radostné ohňostroje smíchu. A tak mohu konstatovat: Konec dobrý, všechno dobré.

 

Psáno z festivalu PAN 22.–26. listopadu 2016, Liptovský Mikuláš.

 

Festival PAN
– 23. ročník slovenské soutěžní přehlídky pantomimy a pohybových divadel s mezinárodní účastí
22.–26. listopadu 2016

Autor: Ladislava Petišková
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: