glosy

Dveře holešovického útočiště pro současný tanec se už definitivně zavřely a nastalo „Velké stěhování“. Když jsme se na podzim z kuloárů dozvěděli o blížícím se konci areálu Studia Alta

V posledních dnech rozčeřil hladinu českého tanečního prostoru rozhovor s Miřenkou Čechovou (Reflex, 30. ledna 2020, autor Kateřina Kadlecová), který se vztahuje zejména k její připravované knize Baletky.

Vychytený britský choreograf Hofesh Shechter minulý rok v rozhovore prezradil, že tanečníci, ktorí si o sebe myslia, že sú skvelí, sa mu zdajú nudní.

Nemohl jsem si nevšimnout, že se v komentářích pod mým posledním článkem rozbujelo téma cizinců v českém tanci.

Milé čtenářky, milí čtenáři,

na našich webových stránkách jsme vydali ve čtvrtek 5. prosince 2019 text s názvem Krize v Baletu Národního divadla. 

Společenskému dění se spíše vyhýbám, jednou za čas se ale přihodí, že se ocitnu mezi kolegy tanečníky z kamenných divadel.

Vypadá to, že se v uměleckém diskurzu poslední dobou hojně probírá téma taneční kritiky. Jaký je či jaký by měl být její účel?

Po premiére nášho predstavenia Kvint et sense v Štúdiu ALTA som si prečítal recenziu Danieli Machovej na stránkach Tanečních aktualít. Ponechala ma trochu rozpačitého, trochu sklamaného.

Dlouhé roky, dokonce snad už i desetiletí, si kulturní obec přála, aby mělo Ministerstvo kultury takovou důležitost a váhu, jakou si v jejích očích zaslouží. 

V roce 2008 jsem byla u toho, když vznikající Vize tance sbírala zpětnou vazbu pro svůj Program na podporu současného tanečního umění, pohybového divadla a interdisciplinárních umění. 

Původně jsem chtěl napsat recenzi jednoho výjimečného tanečního představení Staatstheater Braunschweig v Německu...

Opět si vypomůžu citátem, tentokrát Zdeňka Hořínka z jeho článku Kritický paradox...

Tento obsáhlý úvod je z mého pohledu nutný pro pochopení posunu funkce divadelní kritiky.

Před jistou dobou jsem dělal rozhovor pro odborné divadelní periodikum SAD...