Diagnóza Vize tance

Jana Bohutínská. Foto: Petr Kurečka.

Jana Bohutínská. Foto: Petr Kurečka.

V roce 2008 jsem byla u toho, když vznikající Vize tance sbírala zpětnou vazbu pro svůj Program na podporu současného tanečního umění, pohybového divadla a interdisciplinárních umění. Vize měla vizi, pokud si dobře vzpomínám, explicitně vytyčený hlavní cíl realizovat tento program.

A to spolu s profesionalizací a stabilizací podmínek pro současné taneční umění, vřazením současného tanečního umění, pohybového divadla a interdisciplinárních žánrů v Česku do mezinárodního kontextu, decentralizací tance a nového divadla a spolu se snahou „emancipovat tanec z postavení podřadného uměleckého druhu, zjednat mu společenský respekt jako důležité oblasti duchovního a společensky přínosného úsilí lidstva“. Včetně toho, aby se tanec začlenil do „relevantních dokumentů, které s ním a jeho specifickými rysy dosud nepočítají“. Během posledních deseti let se mnohé z toho podařilo. Netvrdím samozřejmě, že vše, to zdaleka ne, ale vidím mnoho úspěchů.

Ve vztahu k Vizi jsem přitom vždy byla jen v roli pozorovatelky, která se nikdy nestala její členkou. Ale jako členka i předsedkyně celé řady grantových komisí jsem se za těch uplynulých deset let o Vizi tance hodně napřemýšlela a nadiskutovala. Jsem také ve správní radě Nadačního fondu pro taneční kariéru (NFTK), který Vize tance v roce 2015 spoluzaložila, a to spolu s Tanečním sdružením ČR. Dovoluji si tvrdit, že založení a fungování NFTK je možné označit za úspěch, a to nejen za úspěch jeho týmu, ale také dvou zakladatelských organizací. I proto mi není osud Vize lhostejný.

Přestat být, čím není, a být tím, čím je

Měla by se tedy teď Vize rozpustit? Nemyslím. Měla by si ale přestat cokoliv namlouvat. Měla by přestat být tím, čím nikdy nebyla, tedy profesní organizací se širokou členskou základnou. A začít být tím, čím vždycky byla, tedy platformou pro (pokusy o) spolupráci oborových lídryň a lídrů.

Za více jak deset let existence Vize se ukázalo, že se nezávislá taneční scéna nepotřebuje nebo nechce hromadně semknout v profesní organizaci. Možná se to zkrátka vylučuje s podstatou její nezávislosti, jak funguje v našem silně individualistickém pojetí. Někdy v budoucnu k tomu možná dojde. Potřebuje ale, už teď a celou dobu, komunitu aktérek a aktérů, kteří taneční scénu určitým způsobem formují. Někdy jsou i výraznými příjemci veřejné podpory, což na ně navaluje odpovědnost, vedou organizace, které mají na scéně podstatné místo, vyjednávají mezi sebou i veřejnou sférou a jinými obory, kteří mají vize, dokážou vidět tanec v širokém uměleckém i společenském kontextu, umějí přemýšlet, formulovat témata a posouvat je dál. Taneční scéna potřebuje platformu pro rozvoj leadershipu nebo nějakou formu think tanku.

V mé představě je to platforma s možným silným mandátem pro rozvoj průřezových témat relevantních pro obor, která by také zastupovala scénu v době krizí. A protože ekonomická konjunktura a rozhazovačná politika nikdy netrvají věčně, bude to možná brzo zase potřeba. Vše tomu nasvědčuje. Ostatně právě v krizích Vize vždy zazářila. Jinak často notorický otloukánek a věčný horký brambor grantových řízení vyjel v krizích na koni jako blanický rytíř a všichni to najednou brali jako samozřejmost. Její zástupkyně/ci i příznivkyně/ci vyjednávaly/i o penězích, ujímaly/i se advokacie a tak dále. Kdo nechce být záměrně bez paměti a slepý, dobře to ví.

Plameny a personální nouze

Předmětem plamenných diskusí je přitom Vize tance v podstatě po celou dobu své existence. Občas ten plamen jen nenápadně doutnal, jindy vzplál, občas ho někdo přiživil. Jako v posledním roce. Hovoří se o roli organizace, její náplni a personální nouzi, v níž se ocitá (permanentně, dodejme). A to jak ve vedení, tak ve své členské základně. Personální nouze se léta vrací jako bumerang.

Je-li to realita, je to také zásadní diagnóza nezávislé (nebo nezřizované, chcete-li) taneční scény. Negeneruje ve větším počtu lídry. Negeneruje více zkušených „seniorů“ (nemyslím z hlediska věku), kteří by v oboru zůstávali a byli ochotní i schopní přijímat širší zodpovědnost – nikoliv jen za své organizace, za něž bojují jak lvice a lvi, ale také za obor jako celek, se schopností povznést se nad svůj zájem, nad své ego, nad pěnu dní, nad žabomyší a zákopové války, nad osobní nepochopení, nesouhlasy, animozity a nenávisti.

A kteří by byli také schopní a ochotní na sebe vzít zodpovědnost za vize, které mají šanci uspět v širší komunitě a vyjednávat jim podporu a realizaci. Zodpovědnost za to, kde bude obor za dalších deset let. Kde bude jeho finanční podpora (pocit neměnnosti statu quo je jen iluze). Kde bude jeho umělecká úroveň. Kde budou lidé, co do oboru nyní vstupují jako mladí vášniví umělci i organizátoři. Kde budou lidé, co z něj odejdou (s věkem, se zraněním, s nemožností uživit se, s nemožností skloubit tanec a rodinu, ať už mateřství nebo otcovství, a tak dál). Jaká bude jejich sociální situace. A to jsem na další kruciální věci ještě určitě zapomněla. Ostatní by pak na činnost takové platformy mohli, nebo snad dokonce měli, různými způsoby přispět.

Posílení leadershipu

Co jsem tedy ještě za ta léta vypozorovala? Nezávislá taneční scéna se organicky rozrůstá. Jako i jinde v každé lidské činnosti na ní probíhá čilá spolupráce, stejně jako živé války a autentická pokrytectví. Najdeme v ní plno profesionálek a profesionálů a plno fušerek a fušerů. Je to prostě normální. Každý v první řadě bojuje sám za sebe, za svou organizaci a vlastní záměry, za umělecké vize i za svou obživu a uměleckou seberealizaci, své místo na slunci. Je to zkrátka běžné, i jinde si někdy myslívají, že jsou středem vesmíru, a nechápou, že to ostatní pokaždé nedohlédnou a nedocení.

V době „míru“ bylo pro taneční scénu těžší spojit se pod nějakými společnými cíli, které by byly relevantní pro celou komunitu. Společný postup vždy nejlépe nachází v době krizí a otevřených bojů – tedy zejména tehdy, když klesne nebo je ohrožená grantová podpora, nebo (to v poslední době) pokud zase výrazně z roku na rok nevzroste. Charakter projektového financování, nastavený dominantní grantovou podporou, který se za celou dobu nepodařilo zásadněji změnit, totiž dodává penězům v tanci skutečně velkou váhu a energii hodnou jaderného reaktoru (popisuji, aniž bych to jakkoliv hodnotila). Jenže peněz je teď historicky nejvíc, takže o co bojovat, aby to mělo svou kredibilitu? O budoucnost.

Jestli vidím na nezávislé taneční scéně nějakou aktuální klíčovou výzvu, je to právě posílení leadershipu. Znamená to zpracovat vlastní ego a překročit ho, zpracovávat i své stíny a traumata – na individuální i celooborové úrovni. Znamená to udělat ze scény pro mladé, kterou ti zkušení nakonec opouštějí (i kvůli vnitřním zákonitostem dočasnosti taneční profese, ale zdaleka nejen kvůli nim, nezřídka fatálně vyčerpaní), prostředí, které oceňuje a respektuje i vyspělost a zkušenost, aniž by v jejich jménu diskriminovalo mladé. Prostředí, které doceňuje a vyžaduje skutečné profesionální know-how, nejen zručný marketing. Prostředí, které má v sobě nejen dravost, ale také skutečnou sebereflexi a vysokou uměleckou i profesionální úroveň nesenou zralými osobnostmi, které mají silné slovo a ostatní jim věří. Prostředí bez diagnózy.

Témata článku

profesní organizaceVize tance

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: