Kritici a umělci

Vypadá to, že se v uměleckém diskurzu poslední dobou hojně probírá téma taneční kritiky. Jaký je či jaký by měl být její účel? Nakolik si může dovolit být subjektivní, nakolik je schopna být objektivní? Jak se dotýká umělců a kdo je oprávněný k tomu, aby určil míru kompetence jejího autora? A tak dále. Díky probíhající diskuzi jsem se chtěl zamyslet nad taneční kritikou obecně. Jako člověk zabývající se více či méně zdatně tancem i slovem jsem dospěl k tomuto: tím, že někdo reaguje, uznává mou existenci. Nastavuje mi zrcadlo, jakkoliv zkreslující, stále nabízející odraz.

Filip Staněk. Foto: Petr Kurečka.

Filip Staněk. Foto: Petr Kurečka.

Filip Staněk Autor: Filip Staněk

Obecně se má v této věci za to, že se zde vyskytují dva opoziční tábory – kritici a umělci. Na svých toulkách internetovým vesmírem jsem nabyl dojmu, že kritici se cítí být z nějakého důvodu v defenzivě a mají potřebu se obhajovat. Jak ale dobře vím, umělci se naproti tomu zase tváří, že jsou jim kritiky ukradené a že je stejně nečtou (což je samozřejmě lež). Pravdou je, že většina tanečních umělců nedá dohromady gramaticky správnou větu (jak empiricky víme z facebooku) a kritik se potýká s hypoglykemickým šokem, jen co vyjde na galerii. Jistě, všichni nemůžeme ztělesňovat antický ideál dokonalosti ducha i těla, ale to se po nikom ani nechce. Vypravím-li se do divadla na tanec, očekávám dech beroucí taneční výkony a přeji si, aby mi tvůrci naservírovali intenzivní, komplexní a jednotné umělecké dílo. Čtu-li divadelní kritiku, vyžaduji zase, aby se mi autor pokusil zprostředkovat esenci zhlédnutého díla a na základě své erudice je kriticky nahlédl. Měl by disponovat dobrou češtinou, všeobecným kulturním přehledem a schopností vystihnout podstatné, měl by umět text napsat tak, aby jej laik pojal, ale odborníka uspokojil. Ani na jedné straně se přitom nelze zbavit subjektivní perspektivy. O co zde tedy jde? O profesionalitu a způsobilost. Jak víme, shodit něčí práci dovede každý. V konečném důsledku však, kritikem počínaje, choreografem či režisérem pokračuje, performerem konče, všichni jdou se svou kůží na trh. Všichni prezentují své schopnosti. Všichni tvoří ex nihilo.

Pak je tady ona utopická představa jakéhosi společného smíření. Představa, že jsme všichni na „jedné lodi“ a měli bychom tedy „táhnout za jeden provaz“. Kritici volají po respektu, tvůrci by pochopitelně byli raději chváleni nežli kritizováni. Ve skutečnosti je to ale právě ono napětí mezi kritiky a tvůrci, které situaci svědčí. Psychický tlak z druhé strany, jenž se projeví v zodpovědnosti, zodpovědnosti k vlastnímu povolání. Tvůrce si nemůže dovolit jen tak okopírovat scénu od jiného renomovaného choreografa, nemůže si jen tak dovolit rochnit se ve svém domněle geniálním počínání. Je tady totiž vzdělaný kritik, který by na „krádež“ či nesoudnost poukázal. Anebo taneční interpret, věčně unaven a frustrován svou finanční situací, ten je „nucen“ vyždímat ze sebe na jevišti maximum, když jej z hlediště pozoruje ostříží oko kritikovo. Kritik tanečníkovu kariéru sleduje, a kdyby zaznamenal kvalitativní pokles, v ideálním světě o tom napíše. Nakonec ani ubohý recenzent si nemůže během představení v hledišti schrupnout, musí udržet pozornost, a co víc, žádá se po něm, aby následně o díle napsal. Nevratně. Riskuje, že bude za blbce, že mu třeba unikla hlavní myšlenka, že něco zásadního nepochopil. Také by měl své závěry opatřit argumenty a tyto argumenty by měly být založeny na jeho erudici a zohledňovat kontext domácí, případně zahraniční tvorby. Překročme svou omezenost a akceptujme tuto nepohodlnou, ale vzrušující dynamiku. Proč spolu musíme pořád souhlasit? Kritik žvýkající po premiéře svůj chlebíček se jistě smíří s a priori podezřívavým pohledem režiséra a umělec zase přežije, bude-li jeho převratné dílo skandálně nedoceněno. Vzdejme se iluze, že bychom měli být všichni kamarádi a že jednou dojdeme k nějakému finálnímu konsenzu. To by sice ulevilo našim dušičkám, ale neprospělo by to oboru. A o ten nám přeci jde. Jsme zaplaťpánbůh odsouzeni k neustálé snaze a nikdy nekončící diskuzi.

Jestli je kritiky potřeba, je hloupá otázka. Každé umění je reflektováno, a pokud není, zaniká, neexistuje. Jak praví filosof Berkeley: „Esse est percipi“, být znamená být vnímán. A dodává (což se hodí dialektické symetrii tohoto článku): „Esse est percipere“, tedy být znamená vnímat. Kvete to, čemu věnuji pozornost, ať už je to milostný partner, zahrádka nebo záliba ve vaření. Kritici i umělci se pochopitelně prožívají, to je normální a děje se to v každém oboru. Já bych nám všem poradil asi toto: přestaňme fňukat a dělejme svou práci, jak nejlépe dovedeme.

 

Témata článku

taneční kritika

Tanec

Jak to vidí divák?

vložil le_fou

IP: 84.242.96.203
Reaguje na:
Divák, kterého současný tanec baví a zajímá, a nějakou dobu relativně pozorný čtenář diskusí o něm.

Filipe, povedlo se Vám velmi uvolněným způsobem poskytnout správné odpovědi — ovšem NA OTÁZKY, KTERÉ, obávám se, takřka NIKDO NEKLADE. Také jste málem, věřím, že bezděčně, zašpuntoval (když už jsme u toho uvolněného vyjadřování), zrovna probíhající dialog. Dialog, který měl ještě před pár dny sklon proudit několika různými směry, Váš příspěvek z minulého týdne se však postaral o to, aby se aspoň pro tuhle chvíli spojil a vydal směrem jediným. Nakonec, proč vlastně ne?

Z kontaktů a rozhovorů s tvůrci, kteří se dialogu aktivně účastní, (jejich tvorba mě shodou okolností zajímá jako diváka…), bezpečně vím, že problémem není potřeba „bratřit se s kritiky”, a nejsou jím ani „záporně vyznívající recenze”.

Jenže, jak Vás, vlastně kohokoli, o tomhle přesvědčit?

V poměrně nedávno vydané knize Singularities: Dance in the Age of Performance (André Lepecki, 2016), zvláště pak v jejím úvodu, se lze setkat se sentimentem velmi blízkým tomu, který se mnou spontánně sdíleli lidé, kteří se domnívají, že tenhle dialog má smysl vést…

C0 DNES CHARAKTERIZUJE PRÁCI TANEČNÍKA NEBO PERFORMERA? NUTNOST UVĚDOMIT SI, ŽE JI NELZE ODDĚLIT OD TOHO, CO SE DĚJE ZA ZDMI DIVADEL. Že s tímto děním jejich práce nezbytně rezonuje a spolu-utváří se spolu s ním. Dnes, více než kdy jindy, tanec nelze izolovat, vytrhovat ze širších souvislostí.

A proč je tomu tak? Protože za zdmi divadel vládne „nový typ racionality” (takže nová představa o tom, co je rozumné), který má nezdolnou tendenci vlézt doslova kamkoli, včetně našich hlav, a dokonce do našeho „sdíleného nervového systému”, skrze který se společně rozhlížíme kolem sebe a udělujeme věcem smysl. Třeba i tomu, co to znamená, být člověkem.

A tím pádem tedy i tendenci mluvit do toho, jak tvoříme umění, ale i do toho, jak se o umění vyjadřujeme a jak o něm přemýšlíme. Svou úporností proniká až do choreografií Vašich představení, podobně jako venku rozhoduje třeba o tom, kdo (které tělo v pohybu), kam smí a nesmí nebo kde zůstane a odkud zmizí veřejný prostor, tak našeptává své pokyny i Vám, když tvoříte, přemýšlíte, píšete. A našeptává (lidem v divadlech i venku), že „takhle to prostě je”, že se s tím nedá nic dělat, a že nám nezbývá než stát se toho součástí. Choreografie konformity.

Přeměnit dílo ve zboží. Vyprodukovat jej jako zboží. A jako zboží jej reflektovat a takto o něm i smýšlet. Zaměřit se na zisk nebo zisk-pro-sebe jako cíl nejen života, ale i umění. Přestat v tvorbě hledat nepoznatelné. Usilovat o uznání, jehož se nám dostane od těch, kteří tak rádi určují, kam se věci mají ubírat, a tolik je zneklidňují věci, které si „chtějí jít svou cestou”.

Lze k něčemu takovému mlčet?

Tanec pochopitelně už v minulosti „nastavoval zrcadlo”, obsahem, kdežto někdy od poloviny devadesátých let dvacátého století sílí potřeba naznačenou situaci odrážet v přístupech a tvůrčích metodách tanečníků, performerů, ale i kritiků a teoretiků. Jeden příklad za všechny: Stává-li se sebe-vyjadřování, vyjadřováním skrze self(íčka), self(íčka) zase prostředkem vzájemného „poznávání”, schopnost se sebe-vyjadřovat v podstatě podmínkou „úspěchu” (i neúspěchu!) a součástí „výkonu”, co si počít se sebe-expresí, která byla, stále je, tak podstatnou součástí tance? Lze za těchhle okolností tanec vůbec ještě tvořit i následně reflektovat jako sebe-reflexi — a za jakou cenu? Jak si za téhle situace vzít expresi zase zpět? Trochu obecněji: Jak hledat cesty k tanci, který tuhle všudypřítomnou vlezlost protrhne, a vytvoří, zkonstruuje pro diváka prostor, prostor k volnému nadechnutí (a vydechnutí), když jich za zdmi divadel tak rapidně ubývá…? Ano, tanec jistě má svá specifika, jak se právem podtrhuje: může se stát vhodným (analytickým) nástrojem k vytváření prostorů účinného vzdoru, a nástrojem k rozrušování choreografie konformity.

Odpověď? Nedělní sedmi-a-půl-hodinové představení-performance, Who si Troffea?, ve volně přístupné části Veletržního paláce, jinak součásti festivalu RespondART, (který měl na programu i diskusi a přednášku o „angažovanosti současného tance”…). Nebo repríza Kvint et Sense v Altě (a následná neformální debata s tvůrci tohoto představení a jejich přáteli, za účasti vstřícné a odvážné kritičky Zuzky Smugalové, která o tomhle setkání podala svědectví ze svého pohedu na svém blogu). Shodou okolností jde o představení, která každou chvíli, při každém uvedení, a není to náhoda, ale záměr, mění svou podobu. Která se méně starají o to, jak vypadají, než co s divákem udělají, jak s ním pohnou. Která, kromě toho, čím jsou, záměrně pracují i s napětím mezi sebou a ostatní tvorbou, a také mezi sebou a zmiňovaným děním „tam venku”, (přičemž Troffea chce být a je „vnějšku” přímo - intervenční - součástí, zatímco Kvint et Sense vytváří „jiný vnějšek” uvnitř). Konceptuální představení, která vědomě nejsou do sebe zahleděnou sebe-expresí ani choreografů, ani protagonistů představení, a současně vpouští diváky ke spolu-tvorbě jejich smyslu — takže, kdo je vlastně jejich autorem…? Snad teď společně vidíme, že v kladení podobných otázek by se dalo dlouho pokračovat, aniž bychom se jakkoli dotýkali otázek typu, zda-li kritika (ne)vyzněla negativně…

Takové otázky však už i opakovaně zazněly v právě probíhajícím dialogu, možná by tedy stálo za to (si) některé z nich zopakovat už proto, že zůstaly z různých důvodů nezodpovězené. Otázky to pochopitelně nejsou nijak dokonalé, a je z nich možné jasně zaslechnout i volání po vyjasnění terminologie, kterou spolu rozmlouváme. Ale snad by se z nich dalo vyjít při pokusu o navázání vstřícného dialogu, který by dával smysl:

Sami sobě teorerickou praxí, Zuzana Smugalová, Blog o tanci (4. 11. 19’)
https://blogotanci.blogspot.com/2019/11/sami-sobe-teoretickou-praxi_4.html

Praktická pozn.: V tomto textu, ve kterém Zuzana podává své svědectví o neformálmím setkání s tvůrci, zaznívají spíše odpovědi než otázky — některé možná kontrastní k tezím z odkazované knihy André Lepeckiho. A právě proto stojí za přečtení!

Dovolte v tomto případě připojit i pár interních postřehů z této debaty, které nejsou vždy otázkami, přesto se k pokračujícímu dialogu vyjadřují:

Kritik má (vždy bude mít!) tendenci klasifikovat „tenhle typ” představení jistým způsobem. Oproti tomu tvůrci volají po co možná nejvyšší otevřenosti kritiků k tvorbě. Neuralgický bod.

Kritik přichází na představení s před-porozuměním (jako každý divák!) a viděl toho dost, aby nebyl (oprávněně) metodicky skeptický, že dnes večer uvidí něco „úplně nového”.

Tvůrci zase trpělivě hledají (pro ně) objevné a vyhrocené přístupy a metody a chtějí, aby se o nich (přístupech v rámci díla) mluvilo, přemýšlelo a debatovalo jinak, a aby z tohoto „diskursu” případně vzešel i jiný typ „vhledu” do jejich práce. A z takového vhledu vyplývající hodnocení ať je přísné a nesmlouvavé! Všichni rozumí(me) tomu, že kvalitní kritika pomáhá tanec kultivovat!

Sami sobě, Josef Bartoš, TA (30. 10. 19’)
https://www.tanecniaktuality.cz/sloupky/sami-sobe

Některé z otázek Hanky Turečkové Polanské z diskuse pod článkem:

Jaká skupina lidí zde má jako intelektuální autorita zaštiťovat nepřehlednou síť všeho co vzniká, proč a s jakými důsledky? A jaká skupina lidí má tohle nepřehledné dění (jako celek) dokázat pojmově uchopit?

Dílčí texty vznikají (TZ, SaD, ArteActa), ale je jich málo, o reflexi toho, co se dělo a děje s tancem se dozvídáme od teoretiků umění nebo teoretiků divadla či performance. 

Jaká jsou dnes témata, hodnoty a funkce taneční scény, jak se mění tvorba a vnímání díla, jakou proměnou prošly pojmy jako choreografie či performance, jaké si klademe otázky, jak se mění estetické funkce uměleckého díla, a tak dále? 

Proč nevznikají teoretické publikace, které by reflektovaly tvorbu blízké minulosti a současnou tvorbu a na základě analýzy děl dokázaly na některé z těchto otázek odpovídat? 

Proč teoretici neparticipují na akademické půdě na výstupech choreografů a tím nevznáší i větší intelektuální tlak na umělce? (Viz zkušenost z AVU nebo FAMU, kde je teorie naprosto nezbytnou součástí samotného procesu vývoje a tvorby umělců.) 

O teoretických pracech kritiků nebo zásazích do uměleckých procesů možná jen nevíme, prosím dávejte nám vědět, informujte o nich. 

Kde je místo současného tanečního teoretika?


Podivný stav kritiky na českej tanečnej scéně, Peter Šavel, TA (23. 10. 19’)
https://www.tanecniaktuality.cz/glosy/podivny-stav-kritiky-na-ceskej-tanecnej-scene

Peter Šavel přímo v článku:

Proč s tvůrci neotevřít dialog o tom, jak a v jakém kontextu pracují (příp. pracovali) a o co se snaží?

Jak vnímat nutnost díla ve společenském a politickém kontextu doby a místa, kde vzniká?

Nebylo by zajímavé využít know-how kritiků k přiblížení představení divákovi skrze recenze obdobnými způsoby (obzvlášť v případě, kdy vnímáme, že by mohl mít s pochopením představení těžkosti)?

Jak odlišit skutečně náročné dílo, od díla, které - možná - vyžaduje změnu způsobu, jak jej vnímat?

Lucie Kocourková a její osobitý příspěvek k probíhající debatě: pětidílný letní seriál o taneční kritice, OPERA+ (červenec 19’ — srpen 19’, osobně doporučuji k přečtení)
https://operaplus.cz/o-tanecni-kritice-1-co-je-to-nazorova-zurnalistika/
https://operaplus.cz/o-tanecni-kritice-2-vzhuru-ke-korenum-za-havlickem-a-saldou/
https://operaplus.cz/o-tanecni-kritice-3-pres-vaclava-cerneho-ke-kritice-tanecni-a-emanuelu-siblikovi/
https://operaplus.cz/o-tanecni-kritice-4-sila-v-mnohosti-a-infiltrace-zvenci-o-postaveni-tanecniho-umeni/
https://operaplus.cz/o-tanecni-kritice-5-poznamky-o-kompetencich-profesi-a-psani-zadarmo/

Pod čarou: Okruh tvůrců a jejich přátel, se kterými jsem o tématu rozmlouval se zhruba kryje s lidmi, kteří se účastnili několikrát zmíněného setkání v Altě po repríze Kvint et Sense za účasti Zuzky Smugalové -- která si za svou ochotu zaslouží ještě jedno poděkování.

Petr S.
dreamedpath_at_gmail.com

Moudré a výstižné!

vložil Helena Kazárová

IP: 94.142.238.237
Reaguje na:
Skvěle a elegantně vyjádřeno, lepší tečku za tímto diskurzem je obtížné si představit.
+5 0 ! Odpovědět

Pravdou je...

vložil Lucie Hayashi

IP: 88.146.223.138
Reaguje na:
Kolik hypoglykemických tanečních kritiků jste empiricky potkal? :)
+2 -2 ! Odpovědět

Kritici a umělci

vložil Vanda Štekrová

IP: 83.208.137.7
Reaguje na:
Skvělý text,pravdivý,moudrý! Děkuji
+3 0 ! Odpovědět

Pište víc!

vložil Aneta Jochimová

IP: 31.30.169.118
Reaguje na:
Je skvělý vidět Filipa na scéně a pak číst jeho text!
+4 0 ! Odpovědět

Zobrazit další komentáře 6

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

listopad 2019

Po Út St Čt So Ne
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

SOUVISEJÍCÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: